Avokádová mysl

PhDr. Jiří Jakubů, PhD.

Avokádová mysl

For the times they are a-changin‘ zpívá Bob Dylan, a je tomu tak. Když jsem se koncem 80. let seznámil se svou pozdější manželkou, užasl jsem, když jsem uviděl, jak si v brněnském podnájmu z pecky avokáda, získaného od francouzských známých, vypěstovala nádherný stromek (máme ho ostatně doma dodnes). Avokádo pro mne do té doby symbolizovalo cosi tak exotického, čím mi byli indiáni v bederní roušce s kopím uprostřed vlhkých latinskoamerických pralesů, černí panteři s žhnoucíma očima a křičící opice, pestrobarevní papoušci či nebezpeční plazi; cosi divokého a nespoutaného, na hony vzdáleného životu zakovanému do klece socialistického Československa. Také i my dnes žijeme v relativně svobodném světě, také i avokádo se stalo běžnou součástí našeho života. Tak běžnou, že britská asociace plastických, rekonstrukčních a estetických chirurgů varuje před velkým nárůstem poranění ruky při jeho porcování. Ba dokonce se již pro toto zranění zavedl specifický název: avokádová ruka. Každý ví, časy se mění…

Před několika lety jsem od jedné mladé ženy dostal při ukončení terapie jako připomínku na vše prožité i upomínku do budoucna stromek avokáda. V kabinetu mám několik květin, ale musím říci, že avokádo se mi stalo skutečnou zahradnickou zkouškou: neustále mne nutí se jím zabývat. Citlivě reaguje hnědnutím, usycháním a opadáváním listů jak na zalévání přehnané, tak i nedostatečné. Skutečná pěstitelská výzva! Zároveň se však péče o avokádo může stát komplikovaným avatárem i poučným prvkem terapeutické praxe: ať již v podobě objektu přechodového či halucinatorního, projekčního plátna či analytického „třetího“. Stává se vtělením pacientových i terapeutových tužeb a obav, radostí i strastí, řečištěm kreativity i skladištěm odštěpených částí. Ale nejen to: stává se symbolickou reprezentací jejich společného úsilí ve vzájemném vztahu – jeho vývojových peripetií, nadějných vyhlídek i dílčích nesnází. Ale kdo by mohl na počátku tušit, jaké budou osudy avokádového stromku, terapeuta a pacienta?

Dlouho a krásně rostl: jeho štíhlý, rovný kmen a veliké, sytě zelené listy se staly potěšením mých očí a ozdobou kabinetu. Po dvou letech ale nastávají komplikace: každý nový lístek je vykoupen odumřením jiného. Co se to stalo mému stromku, co to nevím, neumím, v čem chybuji?  Mladý muž, který se mnou skrytě zápasí (tak skrytě, že to ani dlouho nevnímáme, byť jaksi tušíme) si avokádo, které u mne viděl, rovněž pořídil; stalo se srovnávací mírou schopností nás dvou. Když mé avokádo začíná trpět, situaci glosuje: „I vy s ním máte problémy? Také mi to nejde…“ A já si v duchu říkám: jaké problémy, jaké také mi to nejde? Copak mně to nejde? Můj krásný, rovný, štíhlý stromek s již ne sytě zelenými listy má přece jen malé, dílčí problémy, tak jaképak také mi to nejde? Ale můj krásný stromek se trápí: jeho listy uvadají… a opadávají. Dívka se pomalu propadá a chřadne. Propadá se a chřadne i mé avokádo. Jak tomu ale pěstitelsky zabránit, jak s tím, jak se říká „po našem“, terapeuticky pracovat? Světaznalý starší muž mi radí: „to ho prostě musíte ořezat a počkat, jestli se chytne“. Odkládám ten bolestivý zákrok, ale není zbytí a jednoho dne se odhodlám k radikálnímu kroku: seříznu avokádo a pokouším se tak oživit bezlisté tělo. Dívka to komentuje: „koukám, jak vám to avokádo chcípá!“ Chcípá? Jak vůbec může něco takového říci? Copak nevidí, že jsem zahájil kvalifikovanou léčbu? Vidí v tom snad nějakou analogii? Snad jen truchlivý specialista umí hořce ocenit: „Konečně alespoň něco pozitivního. Zdá se, že vám taky něco nejde – pěstujete tu snad bambus? No vlastně se tomu ani nedivím, musí zde schytat tolik negativní energie…“ S mladou ženou hovořím – o avokádu. Natolik jí to zaujalo, že si na závěr s výčitkou povzdechne: „A já k vám chodím tak dlouho a nemám s vámi žádný avokádový příběh!?“ Ano, jak je to možné, že spolu ještě nemáme žádný avokádový příběh… nebo že bych snad neviděl…?

Mé drahé avokádo, můj laskavý a křehký společníku, děkuji ti a tiše doufám, že se mi podaří tě oživit.

PhDr. Jiří Jakubů