Zpráva o konferenci CEEC

Zpráva o konferenci společností psychoanalytické psychoterapie ze zemí střední a východní Evropy

V Praze se ve dnech 19. až 21. října 2001 uskutečnila konference zástupců organizací, které ve svých zemích sdružují profesionály zabývající se psychoanalytickou psychoterapií. Šlo o první setkání tohoto druhu, kterou organizoval podvýbor Evropské federace pro psychoanalytickou psychoterapii (EFPP) společně s naší ČSPAP. Naše Společnost nebyla jako spolupořadatel zvolena náhodně – jsme prozatím jedinou organizací psychoanalytické psychoterapie ze “Východu”, která je řádným členem EFPP. A není tak dávno, kdy jsme byli ve stejném postavení jako další “východní” kolegové. Mohli jsme tudíž být jakýmsi mostem.
Na konferenci přijeli zástupci organizací z 6 zemí “Východu” (Polska, Litvy, Lotyšska, Estonska, Ruska, Rumunska, Gruzie a Slovenska) a vedle pořadatelské české organizace se jí zúčastnili především vedoucí představitelé EFPP a jednotlivci ze zemí “Západu” (USA, Norska, Velké Británie) většinou již se zkušenostmi s kontakty s “Východem”. Je škoda, že pozvání nepřijali zástupci dalších pozvaných zemí, zejména je možné litovat neúčasti zástupců Maďarska, států bývalé Jugoslávie atd.

Konference byla koncipována jako úvodní víceméně seznamovací forum pro lidi, které sice spojuje mnoho z jejich historické zkušenosti (desítky let v totalitním systému) a profesního zaměření, ale kteří jsou pravděpodobně vzhledem k přeci jen odlišnému vývoji ve svých zemích na různých stupních rozvoje psychoanalyticko-psychoterapeutického myšlení a praktického uplatnění své profesní orientace. Vedle toho měla konference za cíl rozšířit poznání o výcviku v psychoanalytické psychoterapii v jednotlivých zemích, pokusit se o koordinaci výcvikových plánů, stejně jako o diskusi nad přijatelností “evropských” standardů vzdělávání a výcviku v psychoanalytické psychoterapii pro “východní” kolegy. Dalším cílem bylo seznámení se situací v zemích EU a s úsilím EFPP a kolegů z těchto zemí o vytvoření vskutku celoevropské sítě spřízněných organizací.

První den konference přinesl prezentaci jednotlivých národních organizací. Nejprve však Serge Frisch – předseda EFPP – seznámil účastníky s širším kontextem sjednocování Evropy až po současný stav. Roli v tomto procesu pak přisoudil i EFPP, která před několika lety včlenila do svých stanov články, které umožňují přijmout za plnoprávné členy i organizace ze zemí mimo EU, čímž naznačila, že s nimi počítá a stojí o ně. Osobně tedy na tomto fóru “nabídl ruku ke spolupráci” pro kolegy z “Východu”, čímž dle jeho přesvědčení pouze předešel dobu, kdy pokračující integrace Evropy bude stejně zahrnovat řadu z těchto zemí. Následovala stručná představení jednotlivých organizací. V některých zemích (Polsko, Lotyšsko, Rusko) totiž existuje více organizací psychoanalytické psychoterapie, které někdy kooperují a snaží se o vznik celonárodní sítě (Polsko), jindy působí s větší či menší mírou kooperace, ale zároveň si i konkurují (Lotyšsko), nebo jsou do značné míry vzájemně izolované a spíše v antagonistickém vztahu (Rusko). Ukázalo se rovněž, že je velmi různá míra zkušenosti s kontakty se západními kolegy působícími jako tréninkoví terapeuti. V některých zemích se již téměř podařilo uskutečnit kompletní výcvik a ustanovit první “národní” generaci tréninkových terapeutů (např. Litevský skupinově analytický výcvik), jinde jde o úsilí jednotlivců (mnohdy z našeho pohledu neuvěřitelně časově a finančně náročné) absolvovat mezinárodně uznávaný výcvik (zejména jde o výcvik v individuální psychoanalytické psychoterapii, obvykle spojený s častým a mnohaletým cestováním za trenérem stovky kilometrů).

Právě výcviku především byl věnován druhý den konference. M. Šebek přednesl své zkušenosti s tzv. “shuttle” tréninkem, tedy různými formami výcviku, které jsou charakterizovány tím, že trenér (ze “západní” země) a kandidát se setkávají vždy jen na určitou dobu (např. týden), ve které probíhá koncentrovaná intenzivní tréninková terapie. Cestuje buď terapeut za kandidátem (resp. skupinou kandidátů) do jeho (jejich) země, nebo kandidát naopak do země terapeuta. V tomto uspořádání je mnohé prostě jinak než při výcviku “normálním”, co je však překvapivé (a jistě pro možnosti srovnatelnosti tohoto typu výcviku s “normálním” povzbudivé) je to, že pokroky kandidátů jsou přesto často velmi výrazné. Jistě výraznější, než by odpovídalo přiměřeně menšímu počtu hodin, než kolik jich proběhne ve výcviku, kdy se mohou setkávat trenér a kandidát v obvyklé frekvenci sesí (tj. 2 až 4 krát týdně).

Další části programu se zabývaly zkušenostmi z obou stran. L. Tischler hovořila o svém setkání se skupinou českých zájemců o výcvik v dětské psychoanalytické psychoterapii a o začátku a průběhu vedení výcviku s touto skupinou kolegů. Mluvila o představách o výcviku před jeho začátkem a o střetu s realitou možného. Velmi zajímavé bylo sledovat vývoj vedoucí od představy, že je možná nutné striktně trvat na dodržení pravidel výcviku obvyklých a závazných ve Velké Británii, až k nacházení řešení, které by umožnilo českým účastníkům výcviku profitovat i z omezeného kontaktu se západními trenéry, tj. z kontaktu již přizpůsobeného realitě. Pohled z “východu” na tutéž problematiku reprezentovalo několik příspěvků. I. Růžičková hovořila o pohledu z české strany na uvedený výcvik vedený L. Tischler. Dnes se dostává tato spolupráce do závěrečné fáze, kdy se postupně konstituuje český výcvikový program v dětské psychoanalytické psychoterapii a vedení a garanci přebírají první čeští trenéři. Příspěvek N. Vasilevy z Petrohradu hovořil o jejích zkušenostech z dětského výcviku (zejména u kolegů z Finska), ale zároveň o situaci v Rusku charakterizované velkou rozdrobeností a malou komunikací skupinek profesionálů, kteří se snaží trochu každý “na svou pěst” o získání regulérního výcviku od uznávaných západních institutů. Autor této zprávy hovořil o průběhu výcviku ve skupinové analýze, který pro české kolegy garantoval Institut skupinové analýzy z Kodaně. Popisoval postupný vývoj od sebezkušenostní skupiny až po dojednání plného sedmiletého výcvikového programu. Důležitou etapou se ukázalo vyjednávání o podmínkách takového výcviku. Konečný kompromis při zachování nároků výcviku, ale přizpůsobení se možnostem kandidátů vyústil v tomto příspěvku v pokus o zobecnění fází procesu, kterým možná prochází nejeden obdobný výcvikový program. Od určité původní idealizace “západních” trenérů, provázené fantazií o zahojení starých křivd, jak té kolektivní (izolace od hlavního civilizačního evropského proudu za dob totality), tak těch individuálních. Dále přes určité znehodnocení týchž trenérů, neboť zdaleka nesplňují tuto idealizovanou představu a nemohou obstát jako ty omnipotentní figury, od kterých se kandidátům dostane zahojení všech – zejména narcistických – ran. Až po závěrečné – realistické – zhodnocení, že je možné “sejít se na půl cesty”, tj. pro trenéry podržet si přesvědčení, že jejich nároky na trénink měly význam, mohou být nakonec přijaty, aby přinesly ovoce (byť jejich realizace musela být provázena citlivým a nenadřazeným akceptováním rozdílných podmínek a pružnými kompromisy z toho vyplývajícími) a pro kandidáty, že jejich absolutorium nebylo umožněno proto, že se nároky snížily, ale že naopak nyní se mohou považovat za rovnocenné, protože “dospěli” za “normálních” podmínek.

Následovaly diskuse v plénu a posléze v sekcích. Postupně se ozřejmovaly rozdíly v situacích jednotlivých národních organizací, zároveň se krystalizovala snaha o najití nějakého nejmenšího společného jmenovatele takových snah, tedy platformy, která by byla základem pro další spolupráci.

Třetí den konference byl věnován představení EFPP a diskusi nad tzv. evropským certifikátem. Serge Frisch krátce popsal důvody vzniku EFPP začátkem 90. let minulého století a charakterizoval EFPP jako zastřešující organizaci pro psychoanalytické psychoterapeuty různých specializací (individuální, skupinové, dětské, nejnověji párové či rodinné), které však velmi záleží na tom, aby byla otevřeným fórem, kde najdou své místo i ti, kteří zatím nesplňují kriteria pro řádné členství, ale kteří směřují k jejich splnění v budoucnu. EFPP považuje za významné udržování a pěstování demokratického ducha, takže i v otázce všeobecně závazných pravidel výcviku jde o postupný proces, ve kterém hraje roli diskuse a hledání shody a v posledku i procedura hlasování národních zástupců v jednotlivých sekcích. Koordinátoři jednotlivých sekcí (Margareta Mörner za individuální sekci, Rudolf Balmer za skupinovou a Lisellotte Grünbaum za dětskou sekci) pak doplnili S. Frische o své pohledy na úlohu EFPP a na její možnosti ve spolupráci s “Východem”. L. Tischler pak seznámila účastníky s postavením psychoanalytické psychoterapie v rámci legislativy Evropské Unie. V následné diskusi se ujasňovalo postavení psychoanalytické psychoterapie vzhledem k jiným nadnárodním profesním seskupením. Citlivým bodem se ukazuje vztah k Evropské asociaci psychoterapeutů (EAP), která si dělá nárok na to reprezentovat v rámci EU všechny psychoterapeuty v Evropě a dokonce slibuje udělování tzv. evropského certifikátu. S. Frisch velmi zřetelně zdůvodnil, že “evropský psychoterapeutický certifikát” od EAP není žádný dokument posvěcený příslušnými orgány EU, nemá tedy jakoukoli platnost kromě toho, že si ho uznává sama EAP. Naopak vyvolávání zdání, že takovým platným evropským dokumentem je, je prostě podvod, kterého se EAP dopouští. O to důležitější se jeví pracovat na tom, aby existovala shoda v tom, co tvoří podstatu a rámec psychoanalytické psychoterapie, čím je tedy specifická a nezaměnitelná; že má svůj základ společný s psychoanalýzou, ba je přímo její jistou aplikací, je její větví. A jako taková, že si chce velmi pečlivě pohlídat své vysoké profesionální nároky na své členy. Zdá se ale, že zároveň už není dobré jen pasivně přihlížet k tomu, když někdo vystupuje za všechny psychoterapeuty – na evropské ale i národní úrovni – a tímto široce pojatým házením všech někdy i velmi diskutabilních směrů “do jednoho pytle” může velmi snižovat úroveň psychoterapeutické profese. V tomto různorodém společenství hrozí reálné nebezpečí, že nároky, které psychoanalytická psychoterapie klade na svou práci, tedy dlouhodobá práce na podstatě problému svých pacientů, se ukáže jako nadbytečná (vzhledem k nízkým standardům společným pro všechny psychoterapeutické směry), tedy i příliš drahá apod., když jiní budou tvrdit, že znají snazší a v důsledku levnější cestu, jak pacientům pomoci. K uhájení vlastní identity je potřeba – jak zdůraznil S. Frisch – vstoupit i do světa většině psychoterapeutů poměrně vzdáleného – tedy do politiky v širokém slova smyslu, tedy do kontaktů přímo s lidmi, kteří se podílejí na koncipování zdravotní politiky a na dohadování podmínek pro hrazení terapeutické péče z veřejného pojištění, s lidmi, kteří jsou poblíž kontaktů se evropskými institucemi atd. Postavení, které si národní organizace získá ve své zemi, je tím základem, který pak je víceméně akceptován na evropské úrovni.

Pokusím se na závěr zdůraznit to, co považuji z celého jednání konference za nejdůležitější. Předně se podařilo uskutečnit setkání lidí, kteří se mnozí v životě neviděli, ale kteří měli za sebou většinou mnoho let práce ve svých zemích – jednak práce na sobě při většinou velmi nesnadném získávání svého psychoterapeutického vzdělání a pak práce při vytváření národních sítí psychoanalytické psychoterapie. Takové osobní setkání s kolegy z jiných zemí “Východu” mohlo být jistým oceněním a povzbuzením, protože v tom nejsou sami.

Přítomnost nejvyšších představitelů EFPP jasně dokumentovala, že to myslí se spoluprací a postupným začleňování kolegů ze zemí střední a východní Evropy do EFPP vážně. Zřetelná zpráva v tomto směru byla podle mě podpořena tím, že pocházela od lidí, kteří se ukázali schopni zasvěceně prezentovat své názory a přitom pozorně naslouchat a rovnoprávně diskutovat. Prostě – nešlo o misi novodobých dobyvatelů nových území, ale o podanou ruku (chcete-li i otevřenou náruč), která hodně nabízí, ale zároveň i leccos žádá – především pokračování práce ve svých zemích.

Množství různorodých myšlenek, podnětů a konfrontací bude asi možné docenit teprve s odstupem, až účastníci ve svých zemích proberou se svými kolegy, k čemu jim konference posloužila. Jako podstatný se mi ale jeví zájem kolegů z “východu” o standardy výcviku, jak je používá EFPP, protože to zřejmě svědčí, že konsensuální “západní” normy jsou zřejmě opravdu normy “evropské” a jako takové jsou horizontem, který je dobré sledovat.

Velmi užitečné se mi jeví vyjasňování pozice psychoanalytické psychoterapie vůči jiným psychoterapiím. Ukazuje se, že rozdíly mezi psychoanalytickou psychoterapií a psychoanalýzou je sice potřebné a užitečné diskutovat v odborných diskusích, ale že hlavní rozdíl leží mezi těmito dvěma a jinými terapiemi. Myslím, že sílí přesvědčení, že “psychoanalyticky myslící” lidé se domluví poměrně snadno, i když pocházejí z různých cípů Evropy. Zatímco je těžké sdílet “společný dům” s některými jinými terapeutickými směry, třeba jen proto, že se za “psychoterapeutické” prohlásí (a takové možnosti se zdá se nijak výrazně nebrání Evropská psychoterapeutická asociace).

Závěrem – nechtěl bych zapomenout na to, že konference měla být i příležitostí pro prezentaci jedné současné osobnosti psychoanalytického myšlení. Bohužel Fred Pine z New Yorku, který měl přednést svou práci, která zásadně doplňuje, rozšiřuje a reviduje jeho práce o fázích separace a individuace ve vývoji jedince, které uskutečnil v týmu Margarety Mahlerové, se nakonec vzhledem k napjaté mezinárodní situaci po útocích na USA (a nejistému cestování v této době letadlem) omluvil. Jeho přednášku tak dostali účastníci jen v písemné podobě. Místo toho účastníci konference (a bylo mezi nimi – což mě velmi těší – i řada Čechů, kteří využili zvýhodněné nabídky k účasti) mohli shlédnout velmi zajímavé filmové dokumenty ze života Sigmunda Freuda komentované jeho dcerou Annou a nakonec i uslyšet záznam Freudova hlasu.

Končím s tím, že bylo příjemné hostit tolik zajímavých lidí z různých koutů Evropy v Praze. Opět se zas jednou “Západ” a “Východ” setkal ve “Středu”.

V Praze dne 5. 11. 2001