Aktuality

Co je a co není psychoterapie – poučení z kauzy Aktip

Psychoterapie a psychosomatická medicína vznikly jako součásti vědecké medicíny dvacátého století. Dodnes se obě odbornosti k vědecké medicíně hlásí a bylo by velkým omylem je řadit jinam.[1] Je sice pravda, že někteří redukcionisticky myslící lékaři (lékaři, kteří se snaží všechno vysvětlit ze zjednodušených vědeckých pouček) považují psychoterapii a psychosomatiku za málo vědecké. Představitelé obou oborů ale sami sebe za součást vědecké komunity považují a vždy znovu se odvolávají na vědu jako na společný základ.

Proto například s potěšením sledují nejnovější výzkumy prováděné s pomocí tzv. moderních zobrazovacích prostředků. Díky těmto přístrojům vědci vůbec poprvé pozorují lidský mozek při činnosti. Člověk dostane od výzkumníků určitý úkol a na obrazovce je možné vidět, které části mozku se na řešení úkolu podílejí. A k překvapení vědců se potvrzují některé názory psychoterapeutů, do té doby zpochybňované. Byla potvrzena existence empatie (v mozku člověka, který druhého pozoruje při činnosti, probíhají stejné procesy jako v mozku toho činného). Bylo zjištěno, že mají pravdu ti psychoterapeuti, kteří tvrdili, že bolest fyzická a duševní se zpracovávají na stejném místě. Nejzávažnější je potvrzení předpokladu vysloveného již zakladatelem psychoanalýzy Sigmundem Freudem, že motivace člověka vycházejí z pudových a emočních okruhů. Ukázalo se totiž, že těžiště zpracování všech úkolů je i u člověka v instinktivních a emočních okruzích.

Odmítání psychoterapie jako málo vědecké souvisí s pracovní metodou, která spočívá převážně v pozorování. Psychoterapeut naslouchá, tedy pozoruje. Experimenty neprovádí proto, že to co pozoruje v lidské duši, je tak složité, že se vzpírá zjednodušení do experimentální situace. A moderní zobrazovací prostředky daly psychoterapeutům za pravdu. Poctivé pozorování se nedostává do sporu s paralelně probíhajícími vědeckými experimenty.

Někteří lidé, kteří také vycházejí pouze z pozorování a ze spekulací o pozorovaném, se ale na rozdíl od psychoterapeutů do sporu s vědou dostávají. Příkladem může být homeopatie, astrologie a různé léčitelské skupiny. V nesouladu s naší vědou je i tradiční čínská medicína. Jak tomu rozumět, a jak se k tomu postavit?

V první řadě bychom se neměli přít, kdo má pravdu. Homeopatie, čínská medicína i některé léčitelské přístupy mají také svou logiku. Argumenty pro vědu a vědecká poznávání světa jsou pragmatické. Létáme ve vzduchu jako ptáci, řítíme se po zemi dříve nepředstavitelnými rychlostmi, povídáme si s lidmi na druhém konci světa a vyměňujeme si s nimi obrázky, léčíme nemoci, na které se ještě před padesáti lety neodvratně umíralo a úmrtnost matek a novorozenců při porodu poklesla téměř na nulu. To vše jen a jen díky vědeckému poznávání světa. Jiné modely a koncepce mají sice svou oprávněnost, tu jim nemusíme brát, ale víme, že nikdy nic podobného nedokázaly.

Je pravda, že věda nedokáže úplně všechno. Pacient, kterému byla diagnostikována rakovina, se dozví, jakou má pravděpodobnost přežití. Ale lékař mu nedokáže říct, jak dlouho bude živ on sám. Věda neumí pracovat s tak složitými pojmy jako je láska či spravedlnost a nedokáže experimentálně prokázat, zda existuje bůh. Zde všude je otevřená cesta pro jiné koncepce.

Psychoterapie zůstala v souladu s vědou prostě proto, že od počátku její představitelé znali a respektovali dosavadní výsledky vědeckých výzkumů, nestavěli se proti nim a nevymýšleli vysvětlení v rozporu s nimi. Omezovali se na vyplňování mezer ve vědeckém poznávání. Většina psychoterapeutických škol tak postupuje dodnes.

Psychoterapeuti převzali od vědců ještě jeden důležitý metodický postup. Prvním krokem je vždy pozorování, experiment, výpočet. Takto získaná fakta je ale nutné nějak sjednotit, nebo jinak řečeno vyložit, interpretovat. Ten druhý krok se již neděje v ústraní vědeckých ústavů, ani není věcí geniálních vůdců. Nad fakty se vždy znovu schází vědecká komunita a vědci společně vytvářejí koncepce, hypotézy, teorie, paradigmata. A nic z toho není konečnou, nezpochybnitelnou pravdou. Vše je možné zpochybnit a vždy znovu zvážit. I psychoterapeuti se od počátků postavených Sigmundem Freudem scházejí, sdílejí výsledky svých pozorování a diskutují své koncepty a teorie. Proto je většina psychoterapeutických škol živými společenstvími, která se dynamicky rozvíjejí.

Během dvacátého století vznikla vedle psychoanalýzy řada jiných psychoterapeutických směrů. Dnes již víme, že žádná psychoterapie není pro všechny, naopak u každého pacienta (klienta) je nutné zvážit, která metoda je vhodná právě pro něj. Rozhodnout nemůže odborník sám. Vysvětlí, poradí, ale to, kterým směrem půjde, nejlépe zvolí pacient (klient) sám.

Psychoterapie byla původně lékařskou disciplínou. Později se ukázalo, že i psycholog může být dobrým psychoterapeutem. Od konce dvacátého století se psychoterapeuty stávají i odborníci z jiných profesí, především pedagogové a psychiatrické sestry. Tím se ukázala potřeba rozlišit, kdy je psychoterapie léčbou (terapií), která patří do zdravotnického zařízení a může být placena ze zdravotního pojištění, a kdy je cestou k domluvě, k porozumění a k osobnostnímu růstu. Otevřela se debata, která ještě ani zdaleka není u konce. Měli bychom ale vědět, že tento problém existuje. Termín „psychoterapie“ se poněkud rozmazal, pro laika není snadné se v tom vyznat. Co mu můžeme poradit?

 

V první řadě by měl laik hledající psychoterapeutickou pomoc vědět, že psychoterapie dnes není záležitostí geniálních jedinců. Již Sigmund Freud vytvořil společenství, kterému říkáme „psychoterapeutická škola“ (někdy se užívá termín „psychoterapeutická společnost“). A na principu psychoterapeutických škol funguje psychoterapie dodnes. Škola je společenství vyškolených odborníků a studentů (kandidátů). Ti všichni se scházejí k diskusím a studují odborné texty. Základem každé školy je vzdělávání kandidátů. Pro jejich vzdělávání slouží instituty, kde pracují nejzkušenější psychoterapeuti. Vzdělání v psychoterapii má dnes vždy tři části. Vlastní zkušenost (sám kandidát prochází psychoterapií), teoretické vzdělání a supervize (pokročilý kandidát konzultuje léčbu svých pacientů se zkušeným psychoterapeutem supervizorem). Na konci výcviku se kandidát stává řádným členem společnosti a dostane patřičný certifikát, kterým se může kdykoliv a komukoliv prokázat.

Pokud tedy laik hledá psychoterapeutickou pomoc, ať již ve zdravotnickém zařízení nebo mimo něj, měl by v první řadě hledat někoho, za kým stojí nějaká psychoterapeutická společnost (škola). Buď má certifikát řádného člena, nebo je přijatým (nejlépe i supervidovaným) kandidátem. To přináší i tu výhodu, že pokud pacient (klient) má pochybnosti o kvalitě poskytované psychoterapie, nebo dokonce si chce stěžovat, společnost má výbor, nebo etickou komisi, kde je možné se dotázat nebo si stěžovat. U neorganizovaného psychoterapeuta žádná taková možnost není.

Druhou důležitou pomocí je „instinkt“ pacienta (klienta). I laik v psychoterapii cítí, že buď všechno dobře běží, nebo je nějaký problém. Když má pocit, že něco není v pořádku, nic se nestane, když svůj problém konzultuje s nějakým jiným zkušeným psychoterapeutem. I dle české zdravotnické legislativy má pacient právo na „druhý názor“. Dobrý psychoterapeut by se pro to neměl zlobit, natož urazit. A zkušený konzultující psychoterapeut nekritizuje, neodsuzuje, ale v rozhovoru hledá, zda by pro pacienta (klienta) nebyla nějaká lepší cesta. Nebo jej vyslechne, vysvětlí mu, čemu neporozuměl, a doporučí pokračovat.

Psychoterapie může být hrazena ze zdravotního pojištění, může být poskytována za úplatu. V České republice není možné říci, že jedna či druhá možnost je z odborného hlediska lepší. Jsou kvalitní psychoterapeuti, kteří nemají smlouvu se zdravotní pojišťovnou buď proto, že na ně v rozpočtu nezbylo, nebo proto, že z nejrůznějších důvodů ani o smlouvu nepožádali. Mimo zdravotní pojištění jsou samozřejmě i nekvalitní psychoterapeuti, s nedostatečným psychoterapeutickým vzděláním. Ti mohou žádat větší částky než kvalitní psychoterapeuti. Spíš než výše úhrady by tedy mělo laika zajímat, zda je psychoterapeut příslušníkem nějaké psychoterapeutické společnosti, nebo aspoň jejím řádným absolventem.

Samozřejmě může laik hledat psychologickou podporu a pomoc i kdekoliv jinde. Přitom mu ale žádný odborník nemůže pomoci. Legislativní úprava neexistuje, nezbývá mu, než se spolehnout na zkušenosti jiných uživatelů takové služby a na vlastní intuici. A neměl by se bát včas odejít, když cítí, že něco není v pořádku. Ztrátu času a vynaložené prostředky mu nikdo nenahradí, a pokud bude mít pocit, že byl podveden nebo dokonce poškozen, není kde si stěžovat

Jiří Šimek

[1] Viz též http://www.ceskatelevize.cz/ct24/nazory/2499841-expert-k-dokumentu-obchod-se-zdravim-odrazovat-od-standardni-lecby-a-nabizet-zaruceny