Kriminální chování a kvalita raného vztahu

Peter Pöthe

Pöthe, Peter – Kriminální chování a kvalita raného vztahu

Společenský a rodinný kontext

Porušování pravidel sociálního soužití znepokojuje lidstvo od dob jejich vzniku. S jistou nadsázkou lze říct, že historie lidstva je spojena s historií zločinu. Snahy lidí o potlačení nezákonného chování jednotlivců byly v průběhu dějin odůvodňovány četnými sociálními, metafyzickými, tradicionalistickými či psychologickými výklady. Za původce „hříšního“, amorálního, „kriminálního“ či sociálně patologického chování, jehož podstata se často měnila, byla považována napřirozená moc, například ďábel, nebo určitý společenský či rodinný systém, ve kterém „asociální“ jedinec vyrůstal. Ať už byl za příčinu zločinu považován kdokoli či cokoli, odpovědnost za něj nesl vždy jednotlivec. Zdá se, že čím větší podál na jeho konání nesla společnost, tím více byl jednotlivec obviňován a sankcionován. V naší současné společnosti se tento trend dá například sledovat především v souvislosti s tlakem veřejnosti na snížení věkové hranice trestní odpovědnosti mladistvých. Celospolečenská poptávka po „tvrdých“ trestech za trestné činy vznikla zejména po dramatickém nárůstu kriminality po pádu kriminálního režimu v roce 1989.

Nárůst incidence trestních činů v tzv.post-totalitních společnostech je někdy chybně chápána jako přímý důsledek pádu totalitního systému. Skutečností je, že v celosvětovém měřítku vykazuje kriminalita vzestupný trend již od konce 2.světové války (Smith, Rutter, 1995). Dramatický nárůst zločinnosti v západní Evropě v druhé polovině 20.století šel ruku v ruce s rapidním rozvojem industrializace a modernizace. Přímá úměra mezi industralizací a kriminalitou však rozhodně neplatí. Dokazuje to například vysoká úroveň kriminality v rozvojových zemích, a naopak relativně nízký nárůst kriminality v rozvinutém Japonsku. Kde tedy můžeme hledat kořeny epidemického nárůstu krinmimálního, zejména násilného, chování v posledních desetiletích?

Druhá polovina 20.století je charakterizována bezprecedentními změnami nejen na úrovni globalizujících se společností, ale zejména na úrovni nejstarší civilizační jednotky- rodiny. Instituce rodiny v uplynulých desetiletích prochází změnami, které významně ovlivňují kvalitu a kvantitu rodičovské péče ve všech vývojových stadiích dětí. Patří mezi ně například posunutí věkové hranice uzavírání celoživotních partnerských svazků, menší stálost a kratší trvání partnerských svazků, diverzifikace forem rodinného a partnerského soužití, zmenšení velikosti rodin, nárůst počtu dětí narozených mimo manželství a mimo trvalý vztah, nárůst počtu dětí vychovávaných jedním rodičem, oslabení vazeb mezi členy tzv. širší rodiny a významný nárůst počtu rozvodů. V důsledku těchto jevů, většina z kterých v našich podmínkách akcelerovala po roce 1989, stále více dětí prožívá mnohočetné změny ve fungování a struktuře jejich dominantních emočních a sociálních vztahů. Například: 50% dětí, narozených mezi 1980 a 1989 v USA, zažije rozvod rodičů (Fonagy, Target, 1997). Podíl dětí vychovávaných jediným rodičem vzrostl ve Velké Británii s z 10% na 20%. Přes 90% těchto dětí žije s pracujícími, nebo ekonomicky znevýhodněnými matkami (Fonagy, Target, 1997). Požadavkám konsistentní péče o děti neodpodvídá ani sociální struktura zaměstnanosti. Podmínky vykonávání zaměstnání jsou v rozvinutých zemích čím dál více ovlivněny vysokou mírou konkurence na pracovním trhu. Stále více lidí pracuje přesčas a tráví méně času s rodinou.

Paralelně se změnami na úrovni rodičovské péče se mění i sociální prostředí rodiny. Sociálně patologické fenomény, jako například násilí na ulicích, komerční zneužívání dětí, plošné rozšíření nelegálních drog, neohraničená brutalita v mediích, sektářství, ale i rapidní nárůst automobismu kladou na rodiče kvantitativně i kvalitativně mnohem vyšší nároky, než tomu bylo před dvaceti či třiceti lety. Pokud se rodič v osmdesátých letech musel obávat toho, že jeho dítě začne pravidelně užívat cigaratety či alkohol, dnes se musí postarat o to, aby jeho jeho dítě bylo maximálně ochráněno před závislostí na drogách, nechtěné graviditě či AIDS. Nárůst „sociální toxicity“, jak tyto patologické fenomény nazývá americký psycholog James Garbarino, je o to více znepokojující, oč více je decimována ochranná a výchovná funkce rodiny (Garbarino, 1997). Souhra rizikových faktorů na úrovni rodiny a ve společnosti tvoří jedno z nejvýznamnějších rizik emočního a sociálního vývoje současné dětské populace.

Rané vztahy a mentalizace

Ochranná funkce rodiny se odvíjí od ochranné funkce vztahu mezi dítětem a jeho dominantním pečovatelem, jimž obvykle bývá jeho matka. Dyadický vztah dítěte a matky rozebírá a vysvětluje řada hypotéz a teorií, vycházejích zejméne z psychoanalytického pozorování. Jednou z nich je i teorie anglického psychoanalytika a psychiatra sira Johna Bowlbyho, který jí nazval teorií vazby (attachment theory) (Bowlby,1969/1982,1988). Podstatou teorie vazby je instiktivní hledání bezpečí na straně dítěte a reciproční poskytování ochrany ze strany jeho primárního pečovatele, nejčastěji matky. Kvalitativním měřítkem tohoto vztahu je tzv. vazba (attachment). Bowlby a jeho spolupracovníci, rozpoznávají dvě základní typy vazby: vazbu bezpečnou (secure attachment) a vazbu nejistou (insecure attachment). Tu dále dělí na několik podtypů, na vazbu úzkotně vyhýbavou, úzkostně ambivalentní a dezorganizovaně dezorientovanou vazbu. Typ vazby je odrazem zkušenosti dítěte s poskytováním bezpečí v prvních měsících a letech jeho života. Kvalita vazby je v dítěti reprezentována ve formě tzv. intrapsychických pracovních modelů, která mají určující význam pro jeho emoční a sociální adaptaci v celém následjícím životě. Kvalita vazby hraje významnou roli i v případě rozvoje sociálně maladaptivního a násilného chování jedince. Jednou z cest, kterou se raná zkušenost dítěte s jeho dominantními pečovateli uplatňuje, je vznik tzv. morálního cítění (Fonagy, Target, 1997), jehož podstatou je schopnost cítit a uvědomovat si duševní stavy jiných lidí (Hoffman, 1984). Schopnost vžívat se do duševního stavu druhého člověka se odvíjí od schopnosti reflektovat vlastní emoční a kognitivní procesy, kterou nazýváme mentalizací (mentalizing) (Fonagy et al., 1998).

Matka a dítě na sebe působí různými podněty již od momentu narození. Impulzy, které k sobě vysílají, odrážejí jejich přání, potřeby a pocity. Interakce mezi matkou a dítětem važaduje neustálou autoregulaci a naladění matky na duševní stav dítěte (Stern, 1985). V případě, že je matka na potřeby dítěte dostatečně naladěná, její chování dává smysl v kontextu prožívání dítěte. Tuto souvislost, tedy souvislost mezi svými pocity a chováním matky, si začne dítě začně uvědomovat přibližně ve druhém půlroce života. Neustálou explorací matčiných aktivit dítě objevuje v matce a v její mysli svůj vlastní obraz. Čím citlivěji matka odpovídá na jeho projevy, tím dříve si dítě začně uvědomovat samo sebe. Tím dříve o o sobě začně uvažovat jako o bytosti, jejíž pocity a přání v kontextu matčina chování dávají určitý smysl. V rámci bezpečného vztahu s matkou se postupně učí reflektovat a vyhodnocvat svou psychickou realitou, stejně jako psychickou realitu své matky. Dosažení této schopnosti, je důležitým vývojovým mezníkem, který děti dosahují v závislosti na kvalitě svých raných vztahů. K rozvoji mentalizace nedochází například u dětí vyrůstajících v podmínkách deprivace, psychického či fyzického týrání.

Týrání dítěte vede k jeho stažení se ze světa duševního, čili abstraktního, do do světa fyzického, který funguje podle mechanické, nikoli ideové, kauzality. Příčinou podobného vývoje může být neustálá exposice fyzické bolesti, která dítěti nedává dostatečný prostor k exploraci emočních a myšlenkových procesů rodiče a sebe, nýbrž jej nutí zabývat se obrannými psychickými mechanizmy, například popírání, derealizací či disociací. Pokud by se týrané dítě vžilo do stavu mysle svého rodiče, mohlo by v ní objevit nenávist, strach nebo lhostejnost vůči sobě. Tyto pocity jsou pro něj natolik ohrožující, že vnímání emočních a myšlenkových hnutí svého pečovatele soustavně inhibuje. Tím v sobě natrvalo zničí víru v to, že lidem se dá porozumět prostřednictvím vnímání a vyhodnocování jejich duševních procesů.

Pravděpodobnost toho, že dítě dosáhne schopnosti mentalizace, je naopak nejvyšší v případě, že se svým pečovatelem (alespoň jedním z nich!), sdílí bezpečnou vazbu. Tento předpoklad se dá prokázat srovnáním schopnosti mentalizace a typu vazby mezi dítětem a jeho matkou. Jako nástroj zjišťování schopnosti mentalizace u dítěte můžeme použít test s názvem „Ellie the elephant“. Při testu „Ellie the elephant“( Ellie -sloní mládě) povídáme čtyřletému dítěti příběh o nezbedné opičce Mickey a slůněti Ellie. Příběh začíná tím, že opička Mickey si ráda dělala legraci z ostatních zvířátek. Ellie měla zase velmi ráda kolu. Proto jí maminka nachystala na stůl plechovku s kolou. Ellie však ještě neměla žízeň, proto se šla projít kolem domu. Zatím, co byla Ellie venku, opička Mickey jí z plechovky vylila kolu, nalila do ní mléko a položila na stejné místo. Po návratu z procházky byla Ellie velmi žíznivá. Na stole uviděla plechovku od koly a s chutí se z ní napila.

Po tomto příběhu dostane dítě čtyři otázky:
Jaký má Ellie pocit, když po prvé uvidí plechovku na stole?
Proč má takový pocit?
Jak se bude Ellie cítit když se z plechovky napije?
Proč se Ellii cítí smutná/šťastná? (podle předešlé odpovědi).
Správné odpovědi na tyto otázky předpokládají, že dítě je schopno provést několik „mentalizačních“ úkolů: představit si Elliino přání a s ní spojenou emoci, představit si emoce po napití a porovnat je s původním přáním a s ní spojenou emocí.
V tomto i v dalších testech si signifikantně lépe vedly děti, které s matkou sdílely bezpečnou vazbu. Naopak špatně si v něm vedou zejména děti s vyhýbavou a ambivalentní vazbou (Fonagy, Target, 1997).

Mentalizace a násilné chování

Mentalizace na jedné straně snižuje motivaci ke kriminálnímu chování, na straně druhé inhibuje agresivní chování. Podle Meloye (1992) můžeme násilné projevy u lidského jedince rozdělit na dva druhy násilí – na predatorní násilí a afektivní násilí. Predatorní násilí je promyšlené, plánované a cílené. Probíhá bez emočních projevů. Afektivní násilí je náhlé, neplánované a vzniká jako reakci na pocit ohrožení. Je doprovázeno velkým emočním rozrušením. V případě predatorního násilí jedinec vyhledává objekt za účelem jeho zničení. V případě afektivního násilí působí blízkost jiné osoby jako ohrožující. Objekt proto vyvolává obrannou reakci.

Význam mentalizace při prevenci kriminálního chování si můžeme shrnout následovně:
Schopnost vcítit se a uvědomit si duševní stav jiné osoby chrání člověka v situacích napadení. Jedinec je schopen chování útočníka interpretovat z hlediska jeho duševního stavu a nepřipisovat mu katastrofický charakter. Když mu například někdo v afektu vyhrožuje, chápe, že je to projev rozčílení, nikoli skutečný záměr.

Pomáhá člověku předpovědět a vyhnout se reálné hrozbě napadení.

Reflektování stavu mysle jiné osoby napomáhá rozvoji sociálních vztahů, které zpětně posilují existující vazby a umožňuje vznik nových bezpečných vazeb.
Vcítění se do prožívání jiné osoby člověku stěžuje, aby jí vědomě způsobil utrpení jiné osobě. Pokud reflektující funkce chybí, jejímu násilnému napadení nepředchází žádná mentální představa, či prožitek jejího duševní stavu, který by agresivní chování blokoval.
Jedinec, který schopnost mentalizace postrádá, není schopen svou úzkost odstranit na reprezentativní či symbolické úrovni. Psychické konflikty jsou proto řešeny na fyzické úrovni, tedy odstraněním či zničením předmětu anebo osoby, která konflikt zdánlivě vyvolala nebo jej reprezentuje (Fonagy, Target,1995). Obvyklým příkladem jsou případy lidí, kteří své konflikty řeší pomocí tělesného napadení.

Implikace pro prevenci

Rozvoj mentalizace, tedy reflektující funkce psychiky, je podmínkou úspěšné sociální adaptace jedince. Není náhodou, že zkušenost s týráním, deprivací a zanedbáváním se v anamnéze delikventů objevuje mnohem častěji, než u průměrné populace. Člověku postrádajícímu schopnost reflektovat vlastní a cizí duševní stavy, chybí základní předpoklad morálního chování, který by mu bránil v ublížení jinému člověku. Neschopnost prožít nebo si představit utrpení svých potenciálních obětí činí tyto lidi významně nebezpečnějšími, zranitelnějšími a potažmo nešťastnějšími než „morální“ většinu společnosti. Bohužel většinová společnost s těmito lidmi „vypořádává“ velmi rizikově. Internování mladistvých delikventů do neosobního, odcizeného prostředí nápravně výchovných zařízení, je většinou definitivně zbavuje šance, aby zaplnili svůj deficit ve vývoji. Ochuzuje o možnost prožití smysluplného vztahu, v jehož rámci by se naučili rozpoznávat a vyhodnocovat svoje duševní stavy a začali by sebe reflektovat jako osobu, jejíž myšlenky, pocity a přání dávají smysl. Nástrojem prevence relapsu kriminálního chování by neměla být další sociální deprivace, nýbrž umožnění co největšího počtu smysluplných vztahů se svobodnými, nedeprivovanými lidmi. Ideální je, pokud tento vztah probíhá v řízených a kontrolovaných podmínkách psychoanalyticky orientované psychoterapie, založené na reparaci vývojové „díry“ v rámci přenosového vztahu.

Skutečná prevence však nezačíná ve chvíli, kdy ke kriminálnímu chování dojde, ale ještě před rozvojem sociopatické osobnosti. Základem prevence krimininality a násilí ve společnosti by se proto měla stát ochrana dětí před emoční deprivací a všemi formami tělesné a psychické traumatizace. Praktické implikace psychoanalytických vývojových teorií a Bowlbyho teorie vazby přinášejí dostatek důkazů o tom, že nejdůležitějším článkem ochrany společnosti před sociálně maladaptivním, násilným, „amorálním“ či kriminálním chováním je vytváření optimálních sociálních a psychologických podmínek pro vznik a rozvoj kvalitního vztahu s dominantním pečovatelem v raném období života.

LITERATURA

/1/ Archer, D., Gartner, R.:Violence and crime in cross-national perspective. New Haven, CT:Yale University Press, 1981
/2/ Bowlby J.: Attachment and Loss:Vol.1.Attachment (2nd ed.). New York:Basic Books., 1982
/3/ Bowlby J.: A secure base:Clinical implications of attachment theory.London: Routledge & Kegan Paul, 1988
/4/ Fonagy, P., Target, M.: Understanding the violent patient: The use of the body and the role of the father. Int.J. Psycho-Anal.76, str.487-502, 1995
/5/ Fonagy P., Target M.: An Interpersonal view of the infant. In Psychoanalysis and developmental therapy, Anne Hurry (Ed.), Karnac Books, London, str.3-32, 1998
/6/ Fonagy P., Target M., Steele M., Steele H., Leigh T., Levinson A., Kennedy R.: Morality, Disruptive Behaviour, Borderline Personality Disorder, Crime, and Their Relationships to Security of Attachment. In L. Atkinson, K. J. Zucker: Attachment and Psychopathology, (Eds.), The Guilford Press, New York, str.223-277, 1997
/7/ Garbarino, J.: Growing Up in a Socially Toxic Enviroment. In D. Cicchetti & S.L. Toth: Developmental perspectives on trauma:Theory, research, and intervention, Rochester Symposium on developmental Psychopathology, Vol. 8, University of Rochester Press, str. 141-154, 1997
/8/ Gurr, T.R.: Historical trends in crime: A review of ther evidence. In N. Morris, M.Tonry: Crime and Justice, Vol. 3, Chicago:University of Chicago Press, 1981
/9/ Hoffman M.L.: Empathy, its limitations and its role in a comprehensive moral theiry. In J.Gewirtz & W.Kurtines, Morality, moral development and moral behaviour. New York:Wiley, str.283-302, 1984
/10/ Meloy, J.R.: Violent attachments.Northvale, NJ:Jason Aronson, 1992
/11/ Smith, D.J., Rutter: Psychological dirorders in young people: Time trends and their causes, Chichester, Wiley,1995
/12/ Stern, D.N.: The Interpersonal World of the Infant: A View from Psychoanalysis and Developmental Psychology. New York:Basic Books, 1985
/13/ Wilson, J.Q., Herrnstein, R.: Crime and Human Nature. New York:Simon & Schuster, 1985

© Peter Pöthe, 2001

(vyšlo ve sborníku «Raný vývoj dítěte a možnosti rané intervence», Praha, Futurum, 2001)