Nevědomé motivy udržující párové vztahy

Slavoj Titl

Titl, Slavoj – Nevědomé motivy udržující párové vztahy

Párový terapeut potřebuje pro svou práci řešit dva základní a komplementární trsy otázek:

  1. Co se stalo a jaké zranitelnosti se v páru oživily, že se místo erotické přitažlivosti, zájmu a touhy po blízkosti objevily v páru agresivní pocity, znechucení, odpor nebo odcizení?
  2. Proč spolu tento pár chce zůstat? Proč i přes konflikty, frustraci nebo dlouhodobou deprivaci důležitých potřeb spolu zůstávají a dokonce jsou odhodláni vydržet obtíže párové terapie?

V tomto referátu se chci zabývat druhým souborem otázek.
Pinkus (1960) na Tavistockém Marital Studies Institute vypracoval teorii, podle níž partneři nevědomě vnímají v druhém odmítnuté aspekty svého self a s nimi se chtějí dostat do bližšího kontaktu z vývojových nebo i defenzivních důvodů.
Uvádí případ asertivního muže, který si našel depresivní manželku, protože nemohl unést své vlastní depresivní pocity. Naopak jeho žena se bála svých asertivních pocitů a umístila je do manžela.

Martin (1974) a Sager (1976) kladou hlavní důraz na tzv. manželský kontrakt – nepsanou dohodu mezi partnery, jež zahrnuje různá vztahová očekávání a přísliby a naděje do budoucna. Tento kontrakt má složku vědomou a verbalizovanou, vědomou, ale nikdy neverbalizovanou, a složku nevědomou. V harmonickém manželství jsou hlavní prvky kontraktu (především ty nevědomé) oboustraně plněny. Za jistých okolností však některý z partnerů (nebo oba) není schopen nebo ochoten smlouvu dodržovat, což vede k porušení harmonie ve vztahu.

Paní A. se vdávala brzy. Pocházela za sociálně slabších poměrů. V kanceláři se seznámila s movitým, na správnou formu chování dbajícím, starším, nejistým a depresivním majitelem firmy. Paní A. popisovala matku jako chladnou, obdivující materiální hodnoty a tituly. Velmi brzy v dětství přišla o otce i jeho rodinu, protože matka s nimi po rozvodu drsně přerušila veškeré vztahy. Celý život ji matka i nový partner matky kritizovali, že je moc divoká, špatně se chová, nikdo slušný jí nebude chtít. Každý projev autonomie pro ně byl projevem špatností. Prožila vzpurnou pubertu, kdy se chovala tak, jak ji podezírali, ale když se odstěhovala, zklidnila se. Zůstala jí touha jednou ukázat matce a otčímovi, že její potřeba separace a autonomie není „špatná“ a že je „dobrá“, hodná lásky. Pan A. takovou naději skýtal. Panu A. velmi brzy v dětství suicidovala matka a on prožíval nevědomé pocity viny. Jeho matka si ho nikdy dost nevšímala, pravděpodobně trpěla MD psychozou. Pan A. hledal ženu, která by mu nahradila péči, jíž se mu od matky nedostávalo, která by ho považovala za mužného a schopného a na kterou by se mohl spolehnout. Paní A. ho obdivovala a mohl ji snadno kontrolovat. Jejich nevědomý kontrakt fungoval. Brzy ale panu A. začalo vadit, že jeho paní se nechová dost „správně“ a pokoušel se jí to naučit. Jeho poučování ale oslovovalo zranitelné místo v objektní zkušenosti paní A. Cítila se ponižovaná, kritizovaná a kontrolovaná. Pan A. se cítil opuštěný, mužsky znehodnocený, zoufalý. Celý život doufal, že důraz na formálně správné chování zabrání opuštění. Oběma se potvrzovalo, že si našli právě toho, koho nechtěli.

Teorie kontraktu působí jako elegantně jednoduchá, ale nezahrnuje a neumožňuje porozumět tomu, proč mnozí lidé po jisté době zjistí, že si vzali právě takového partnera, jakému se chtěli vyhnout – tedy na jedné straně prosazování se odštěpených částí objektních reprezentací ve vztazích a na druhé vzájemnému podněcování či tlumení některých rysů v průběhu životního cyklu, tak jako je to v případě manželů A.

H.Dicks (1967) a později J. Willi (1975) pracují s pojmem „koluze“. Tento pojem zavedl Dicks, aby tak označil oboustrannou nevědomou souhru partnerů. Koluzi chápou jako „souhru, či společnou hru partnerů, vytvářenou společným nevědomím“ (J.Willi, 1990). Dicks přesvědčivě ukázal, že konflikty nejsou produkovány jedním „problémovým“ partnerem, ale jsou do nich vtaženi oba partneři. Oba autoři pracují s předpokladem, že v narušených manželstvích se ozývají potřeby neuspokojené v dětství. Manželé se pokoušejí uspokojit ve vztahu potřeby, které tento vztah nemůže unést, protože se týkají infantilních přání vztažených k primárním objektům. Willi, který koncept koluze významě rozvinul, dodává, že „…individuální chování v manželském vztahu je sice podstatně určeno individuální historií jedince (genetický aspekt psychoanalýzy), avšak je ve své manifestní podobě podstatně spoluurčeno i posilujícím, nebo tlumícím chováním partnera…, přičemž toto posilování nebo oslabování chování partnera je opět motivováno jeho osobní výbavou…“. Jurg Willi dokonce tvrdí, že u obou partnerů lze prokázat základní poruchu stejného druhu, ta se ale manifestuje v různých rolích, v polarizovaných variantách téhož. Stejně „narušení“ partneři se pak utvrzují ve svém patologickém chování, a tak vzniká koluze. U jednoho partnera se projevuje progresivní- hyperkompenzační chování, u druhého regresivní chování. Jejich smyslem je pokus o sebeúzdravu.“ Oba partneři v koluzi věří (a dodejme, že proto jsou pro sebe tak přitažliví- S.T.), že prostřednictvím svého partnera se ubrání svým hlubokým úzkostem a zajistí si uspokojení svých potřeb v míře, která byla dosud nedosažitelná a nemožná. Po jisté době „v důsledku návratu vytěsněného selhává pokus partnerů o koluzivní sebeúzdravu. Ty části vlastního self, propůjčené partnerovi, či na něm externalizované, se znovu, ve zvýšené míře začínají hlásit ke slovu.“ (Willi,J. 1990) . Willi uvádí také 4 základní vztahová temata, kolem kterých se koluze utvářejí. 1)Narcistické tema, které se týká hranic a odevzdání se druhému. Partneři spolu řeší otázky typu: Nakolik vyžaduje vztah, abych se odevzdal parterovi (a on mě) a nakolik mohu zůstat sám sebou ? Do jaké míry se můžeme odlišovat a do jaké míry splývat? Nakolik žít pro druhého a dodávat pocit hodnoty? Apod. 2)Orální tema se týká míry ve které o sebe mají partneři pečovat, sytit, opatrovat, pomáhat si. 3)Análně sadistické tema přináší otázky typu : V jaké míře mohu být partnerovi vůdcem, řídit a kontrolovat druhého/ pasivně podřízeným, nechat se řídit, kontrolovat, vzdát v pasivní závislosti a nebát se, že budu využíván ? 4)Falické tema řeší otázky týkající se mužnosti a feminity.

Williho teorie koluze přináší novou dimenzi – snad zbývá jen dodat, že nejen manželé s vážnými problémy, ale pravděpodobně většina lidí hledá vztah, který by byl zárukou většího uspokojení, pomohl by řešit dávné infantilní konflikty, agovat je nebo kontejnovat, nebo alespoň chránil proti újmám a nevědomě prožívaným ohrožením. Pár, ať už mají jednotlivci jakákoli zranění z dětství a používají jakékoliv obranné mechanismy, spojuje téma, které spolu řeší a komplementární způsob, jakým ho řeší.
Vzpomínám na pár, který spojila jejich společně agovaná vzpoura proti sexuální inhibici a rodičovským zákazům . Dokud nebyli manželé a sex nebyl rodiči a jejich vnitřními objekty schválen, užívali si s velikým štěstím různé „osvobozující“ sexuální hrátky, neobvyklými způsoby a na místech, kde mohli být odhaleni (v převlékárnách obchodních domů, chodbách, zšeřelých ulicích. apod.). Toto společně uspokojivé téma se ale začalo vytrácet, když se sex stal součástí jejich života, již nebyl zakázaný a dokonce ho zasáhl stereotyp běžného životního rytmu a navíc „hrozilo“, že se sami stanou rodiči. V terapii pak potřebovali najít nové uspokojující téma, které by je spojilo a nová řešení přiměřenější jejich nové realitě. Jak ukazuje tento příklad, nestačí jen společné téma ( v tomto případě je to hledání autonomie od inhibujících vnitřních rodičovských objektů), k tomu, aby pár spojilo. Každý pár je charakterizovaný také specifickým způsobem jeho realizace (v tomto případě popřením pocitů strachu a viny a agováním vzpoury). Způsob realizace tematu je dán charakteristickým obranným vzorcem na němž se partneři shodují.

V nejnešťastnějších případech shoda může ovšem vypadat jako neshoda. Např. v jiném vztahu muž své úzkosti vztažené k sexu agoval v nestandardních sexuálních eskapádách a partnerka je odčiňovala v náboženské zanícenosti, hyperzodpovědnosti a sexuální kritičnosti. Povrchně takoví partneři mohou působit jako neslučitelní, ale jejich téma je shodné a vztah je založen na shodě i v protikladné realizaci tematu – v projektivní identifikaci pak každý z nich miluje v druhém svoji odštěpenou část.

Jak ukazuje tento příklad, spojující téma ale bohužel nemusí být vždy uspokojující. Mnohdy spojuje pár utrpení, týrání, bolest. Máme tendenci říci sadomasochistické vztahy. Nevědomým cílem ale není hledání slasti z bolesti a utrpení. Partnerům se spíš zdá, že utrpení je podmínkou lásky. Většinou jde o vztahy, v nichž každý z partnerů projikuje do druhého odmítanou část sebe a s tou pak interpersonálně bojuje, podřizuje se, provokuje, apod. To, co spojuje, je nevědomá naděje, že jednou se podaří self scelit, jednou s tím druhým opraví dávné trauma, jednou je ten druhý pochopí, kontejnuje a napraví to, co se nepodařilo s rodiči. Pokud se ale v takových vztazích začne ten druhý chovat citlivě a empaticky, tedy tak jak po tom první partner touží (např. protože absolvoval úspěšnou psychoterapii), bývá odmítnut jako neatraktivní, nudný, vhodný snad pro přátelství, ale ne pro jiskřivou lásku. Takováto neuspokojivá spojení bývají velmi pevná. Na své nevědomé naději trvají partneři s velikou urputností zvláště proto, že svého traumatizujícího rodiče ochránili před svou kritičností a obrátili ji proti sobě (Jako by s partnerem opakovali : „Ne oni – rodiče – jsou špatní, to já nejsem dost dobré dítě, ale když se budu více snažit, pak si snad jednou zasloužím…“)

Každý praktik je však občas konfrontován s případy, kde jak se zdá nejde o naději na uspokojení, štěstí, ale spíše o udržení stavu, v němž by nedocházelo k žádnému zklamání, frustraci a zranění.

Jeden typ těchto párů popisuje Marry Morganová (1995). Jsou to páry, které navenek dlouhou dobu (nebo i po celý život) působí jako velmi spokojené a harmonické, i když občas podivínské. Konvenční morálka je dokonce někdy dává za příklad manželské lásky. Nejsou psychotičtí, ale psychoanalytik u nich často zjišťuje určitou konfuzi týkající se toho, kdo si co myslí a chce, popisují sebe, své pocity a své zájmy jakoby byli jednou osobou a projevují veliké úzkosti dovolit druhému separovanou psychickou existenci a/nebo být oba schopni cítit se psychicky separovaní ve vztahu. Projektivní identifikace je převládajícím obranným mechanismem těchto vztahů-nevztahů. Partneři popisovaní Morganovou používají projektivní identifikaci jednak proto, že považují separaci a rozdílnost za ohrožení (např. zažili sexuální, nebo jiné zneužívání) anebo se snaží zabránit frustraci a opuštění. Tyto osoby se tedy nesešly, aby vytvořily vztah, ale aby se vztahu vyhnuly – šlo o narcistickou objektní volbu (protože vztah zahrnuje dva separované jedince). Morganová označuje takový vztah za „projective gridlock“ (projektivní chaos). Projektivní identifikace je v takových vztazích používána „….excesivně a intrusivně s cílem nebo důsledkem, aby byla popřena separovaná existence druhých .“ (Morganová,M.1995). Protože v takovém vztahu musí být udržena iluze nediferencovanosti a jednoty, nežádoucí části self bývají projikovány do okolí – dětí, nebo mimo rodinu. Takové projekci „ven“ mohou pomáhat církve, sekty a extrémistické ideologie. V terapii rozvíjejí zvláštní druh vztahu s terapeutem, kterého se snaží jemně kontrolovat a manipulovat (což dělají také s partnerem, pokud se ten pokouší o separaci). To mívá formu odhadování jeho nálady a snahy poznat ho „zevnitř“. Někdy používají obrat „přece víte, pane doktore, jak to myslím…“. Jindy „vědí“ jak terapeut žije, jaké má pocity a co si o čem myslí. Nejextrémější „odhad“ motivovaný projektivní identifikací a potřebou zůstat v souladu s idealizovaným terapeutem pamatuji z doby, kdy jsem pracoval v manželské poradně. Paní, která přijela s manželem, bohatým zahraničním obchodníkem v Mercedesu, si byla jistá, že jako psychoanalytik víkendy „jistě“ také trávím na golfu a jízdou na koni jako oni.
Za terapeutem přicházejí tito lidé zřídka, až když už separovanost nelze popřít a nedaří se udržet idealizaci společné jednoty nebo když konflikty s dětmi (nebo jejich nemoci) nebo i konflikty s okolím přesáhnou únosnou míru. Někdy vztah začínají nadějí na nalezení dobrého objektu, ale tam kde se člověk považuje za příliš nehodnotného (narcistické defekty), nemůže své self exponovat do situace, kdy by mohlo být odmítnuto, nebo by mohlo druhého zničit – např. vysát (přecenění potřeb a agresivity protože byly deprivovany). To pak může vést k pseudovztahu podobnému jaké popisuje Morganová.

Paní B. vyhledala krizové centrum kvůli nutkavým myšlenkám, že musí zabít manžela a spálit ho v kamnech. Svůj partnerský vztah popisovala nejprve jako naprosto ideální. Zcela si rozumějí, všude chodí spolu a dokonce, když jeden dostane průjem, ten druhý si vezme projímadlo, aby zůstali v souladu. Trápilo ji jen to, že manžel je stále nešťastný, smutný a jí se nedaří ho rozveselit. Manžel považoval jejich vztah také zpočátku za ideální, trápilo ho jen to, že musel velmi skrývat své depresivní pocity a připravovanou sebevraždu. Později se ukázalo, že toho bylo mnohem víc, co spolu nemohli sdílet, protože to považovali za neúnosné pro milovaného člověka. Separovanost a autonomii považovali za neúnosně agresivní, své self za plné špatnosti. Jak by se svým self mohli obtěžovat idealizovanou bytost? Dohromady je spojila naděje, že u člověka, který měl také těžké dětství plné úzkosti a nepřijetí, by jednou mohli najít pochopení a kontejnování, ale jakmile jim na sobě začalo záležet, už nemohli riskovat ztrátu (zničení objektu) a začali – nevědomě – pracovat na iluzi dokonalé symbiozy. Když později, po dlouhé párové terapii, mohli projevit více za svého self, mohli mít i spory a hledat si vlastní zájmy a koníčky, aniž by vztah zrušili. Zároveň ustoupily děsivé, nutkavé agresivní fantazie manželky a oslabila deprese manžela, přitom ale byli schopnější se vzájemně vyslechnout a podpořit.

Morganová popisuje jen jeden druh nevztažnosti – motivovaný děsem ze separace. Zdá se mi, že je více druhů nevztažnosti např. jako v případě manželů C., kde jde o „hrdost na nepotřebnost“ blízkosti, lásky, sexu atd. (jako kompenzace úzkosti ze závislosti na objektu v případě manžela a úzkosti ze zničení selfobjektu svými domněle nadměrnými potřebami na straně manželky).

Pan C. prožil dětství na malé vsi. Matka si ho nikdy moc nevšímala a tyranský otec jen když ho kritizoval, nebo do něčeho nutil. Brzy cítil, že nejlépe je od rodičů nic nechtít, protože jeho přání použijí jako způsob, jak ho do něčeho manipulovat, způsobit mu bolest, a nakonec stejně většinou nedostane to, co chtěl. Celý život dokazoval sám sobě, že nic nepotřebuje – věci, peníze, dobrou práci, ženy ani lásku, nikoho a dokonce ani život. Byl hrdý na to, že se mu to daří, že opravdu nic nechce a nepotřebuje, jen touha žít zpochybňovala jeho snahu. Další pochybnost vyvstala, když si uvědomil, že chce dítě, vyřešil to tak, že ho nechce pro sebe, ale „pro pokračování rodu“. Tato racionalizace mu umožnila seznámit se s paní C., která byla už nešťastná ze svých krachujících vztahů a tikajících biologických hodin. Měla chladnou matku a tyranského otce, který si jí nikdy moc nevšímal. Muži se kterými dříve chodila, na ni byli zlí a hrubí. Pan C. se choval vždy slušně, zodpovědně, a to bylo víc než čekala. Jejich vztah je charakterizovaný formálním, slušným chováním, zodpovědností, ohleduplností a citovou nedostupností. Pan C. se každému emotivně nabitému tematu vyhýbá a jeho paní to respektuje. Nechce obtěžovat, je ráda, že má „hodného“ muže. Když něco potřebuje, řeší si to sama.

Přesto, že toto, i Morganovou popisovaná manželství vypadají jakoby jejich cílem bylo udržet nevztažnost a dokonce se jim v ní daří žít, myslím, že stejně kdesi v hloubce doufají , že se časem ujistí, že nehrozí dávné děsy jejich minulosti a budou schopni sdílet s druhými naději na blízkost. Vybírají si podobně zraněného člověka v naději, že takový může jejich duši pochopit a unést. Smutným pravidlem ale je, že právě s tím se to nezdaří. V některých případech může ale zprostředkovat propojení kontejnující funkce párového terapeuta.

Jako nevztažnost bych neoznačil některé nešťastné vztahy ve kterých lidé neuspokojivě „visí“, nebo případy, kdy touží po vztahu, ale kvůli různým úzkostem nejsou schopni uspokojivé vztahy nikdy realizovat. Např. hledají si chladné, nespolehlivé, zneužívající objekty, podle zkušenosti s rodiči – jakoby si dokazovali, že „Ono to půjde! Jednou pochopí moji hodnotu!“. V jiných případeh hledají objekty tak „dokonalé“ (idealizované), že pak s nimi nemohou žít.

Paní D. je padesátiletá, vzdělaná, bezdětná a stále velmi atraktivní žena. Vždy si nacházela atraktivní, mladé, kultivované a výrazně adorující muže. Další důležitou podmínkou bylo, že museli být nedosažitelní – buď žili v zahraničí, nebo byli ženatí, nebo se zjevně děsili spolužití ve vztahu. Paní D. vydala vždy mnoho úsilí a financí, aby svého muže získala, ale kdykoli se to podařilo a on se k ní přestěhoval, celá idealizace se náhle rozplynula. Vnímala ho jako banálního, plného problémů a nedokonalostí a začala toužit po jiném. Jakmile ho vyhodila, nebo on odešel (např.protože už nevydržel její provokující nevěry), paní D. po něm opět začala toužit. Paní D. trpí velikou nejistotou ohledně své vlastní hodnoty a strachem, že jako bezcenná bude opuštěna. Obdiv, oceňování a vzdálenost jí pomáhají úzkosti kompenzovat. Jen ve fyzické vzdálenosti je možné udržet pocit naděje, že je pro objekt hodnotná, a vnitřní separovanost. Blízkost vyvolá nesnesitelný pocit, že se musí nechat pohltit, aby si lásku udržela. Paní D. si udržuje vnitřní separovanost takovým způsobem, který vylučuje fyzicky blízký, trvalý vztah.

Určitá míra a způsob nevědomého narušování vztahu, aby se porušila blízkost je ale součástí všech vztahů. Odcizení a agrese nejsou jen smutným a nutným důsledkem frustrace, která nastává v každém vztahu, ale také tím, co nás ujišťuje o naší separované existenci. Intenzita a způsob odcizení a agrese, kterou musí pár zažít, aby mohli obnovit lásku, je ale v různých vztazích různá. Někdy stačí humor, nebo krátké fyzické vzdálení, někdy je potřebná hádka, v některých vztazích je nutné rozbíjet předměty, nebo hrozit rozchodem a jak vědí manželští poradci, někdy pomáhá teprve uskutečněný rozchod,aby partneři opět pocítili lásku a touhu a někteří se dokonce musí rozcházet a opakovaně vstupovat do manželství stále se stejným partnerem/partnerkou.

Závěr

Zdá se, že partneři se vyhledávají na základě nevědomé naděje, že s milostným partnerem mohou 1. prožít více uspokojení, než kolik jim poskytly jejich rané vztahy, že se jim podaří opravit bolestivé zkušenosti, že společně překonají úzkosti, které je oba trápí a realizují kurativní fantazie, nebo 2. že je pseudovztah ochrání před nevědomými ohroženími (tito partneři nehledají stav, ve kterém by jim bylo lépe, ale aby jim nebylo hůře), která mají se vztažností spojená (např. vztažnost jako něco, na co nelze spolehnout, co neustále ohrožuje separací; vztažnost jako závislost na odpírajícím objektu; vztažnost jako závislost na zneužívajícím, případně týrajícím objektu; vztažnost jež aktivizuje potřeby, jejichž realizace by objekt „zničila“, „vysála“, nebo vyvolala agresivní odvetu apod.).
Pár spojuje téma a způsob, jakým ho řeší, i když jsou osobnosti a konflikty jednotlivců různé, ať je to vedeno snahou „mít více uspokojení“, nebo „méně ohrožení“. Pokud se daří na tomto tématu nevědomě spolupracovat (vzájemným „nahráváním si“, uspokojováním, společným agováním úzkostí, sdílením osobních tajemství, kontejnováním individuálních trápení nebo i hádkami – zkratovým vybíjením nahromaděných frustrací a agresí, atd.) vztah se udržuje – nevědomý kontrakt je dodržován, individuální problémy obou do sebe zapadají. Pokud se začnou nevědomá životní temata nebo způsoby jejich realizace zásadně rozcházet, vztah ztrácí důvod k existenci. Pak potřebují párovou terapii, která někdy může pomoci společné téma a oboustranně uspokojivé způsoby jeho realizace znovu najít. V psychoanalytické párové terapii pomáháme našim klientům získat náhled na nevědomé motivy jejich výběru, aby byli méně determinováni nevědomými úzkostmi a mohli více vědomě hledat společně uspokojující temata svého života a způsoby jejich realizace.

LITERATURA

Dicks, H.: Marital tensions. New York,Basic Books 1967
Martin, P.A.: A marital therapy manual. NY, Bruner/Mazel, 1978
Morganová, M.: The Projectiv Gridlock: A form of projective identification in couple relationships. In S.Ruczynski, J. Fisher(Eds) Intrusivness and Intimacy in the Couple.( str.33- 48) London: Karnac, 1995
Pincus, L. : Marriage : Studies in Emotional Conflict and Growth. London: Institute
Of Marital Studies, 1960
Sager, C.J.: Marriage contract and couple therapy.NY,Bruner/Mazel 1976
Willi, J.: Párová terapie,Konfrontace 1998.(Rowolt Taschenbuch Verlag 1975)
Willi, J.: Was halt Paare zusamen.Rowolt Taschenbuch Verlag, 1990

© Slavoj Titl, 3. 8. 2008

(Referát přednesený na 15. psychoanalyticko-psychoterapeutickém sympoziu 4.-6. září 2008 v Opočně)