Prázdninová pohlednice z Hukvald aneb mezi Freudem a Janáčkem

Mirka Chmelíčková

Prázdninová pohlednice z Hukvald aneb mezi Freudem a Janáčkem

Kde jsou Hukvaldy, to u nás musel vědět každý prvňáček. U nás, tedy na Lašsku v severovýchodní části Moravy. Z Hukvald, když je jasno a vystoupáte po lesních pěšinách až na samotný vrch Babí horky, je pěkně vidět do krajiny, na malé vesničky v úpatí Beskyd a také na město Příbor. Ano, ten Příbor, ve kterém je slavným rodákem Sigmund Freud. Václav Buriánek, náš kolega, o tom a mnohém dalším vypráví v pěkné knížce Fakta a dojmy –  psychoanalytikův malý průvodce rodným krajem. Koupit si takovou knížku právě zde a za „čerstva“ ji číst, je dvojnásobnou radostí. Procházkou po přilehlých uličkách vedoucích k náměstí (nyní Sigmunda Freuda), které je obestavěno přívětivou skládankou secesních a prvorepublikových domů, se opravdu nohama dotýkáte starobylého kamenného dláždění, které je jedním slovem krásné a druhým slovem pozoruhodné. Z poněkud sentimentálních důvodů, na ni v předminulém století finančně přispěli Freudovi předci.

Je ale ještě jeden „příbuzný“ Sigmunda Freuda, který se narodil o dva roky dříve, v roce 1854 v nedalekých Hukvaldech. Ve světě i u nás proslulý hudební skladatel Leoš Janáček. Když parafrázuji Václava Buriánka, ti dva se mohli potkat jen jako docela malí kluci, třeba na jarmarku nebo o pouti. Pokud pátráme po jejich příbuznosti, nacházíme ji, krom rodného kraje, v genialitě a jedinečnosti a také v krajně trnité a dlouhé cestě za uznáním. Kdo je Leoš Janáček, skvěle formuluje Milan Kundera: „Janáček je, podle mého mínění tvůrcem nejdůležitější operní estetiky epochy moderního umění. Říkám ,podle mého mínění‘, protože nechci zapírat lásku, kterou k němu chovám. Přesto si nemyslím, že se mýlím, protože Janáčkův čin byl zcela mimořádný: objevil pro operu nový svět, svět prózy. Vytvořil pět velkých děl, která tu už zůstanou: Její pastorkyňa, Káťa Kabanová, Příhody lišky Bystroušky, Věc Makropulos a Z mrtvého domu. Malý muž s knírkem a hustými bílými vlasy, který prochází s otevřeným zápisníkem v ruce a zaznamenává v notách řeči, které slyší na ulici. To byla jeho posedlost… pro Janáčka jen tón, který je výrazem, který je emocí, má právo na existenci, zkoumaje takto vztah mezi intonací a emocí. Janáček získal jakožto hudebník zcela jedinečnou psychologickou znalost, jeho psychologická posedlost poznamenala celé jeho dílo… schopnost hudebně definovat emoce se tu mohla uskutečnit a ověřit jako nikde jinde…“ (Milan Kundera, Můj Janáček, 2004).

V roce 1938, k desátému výročí jeho smrti, vychází roztomilá ročenka s názvem Janáčkovy feuilletony z L.N. (z Lidových novin) Listovat v ní je malým dobrodružstvím, třeba když narazíte na text Arne Nováka (současník Janáčka, úspěšný literární kritik, bohemista a germanista), který ho výstižnými slovy charakterizuje: „Milenec a nevolník okamžiku, kypivě dojmová povaha. Vášnivé srdce, libující si v citových výbuších a přitom nespoutaná, nespoutaná  tvořivost…“

Pohledem psychoanalýzy je Janáčkův životní příběh vzrušující a výjimečný, určený zásadními momenty už během dětských let. Byl devátým a nikoliv posledním dítětem hudebně nadaných rodičů (měl 14 sourozenců), jeho otec byl jako učitel významnou postavou ve vsi. Bohužel brzy zemřel a stejně jako malému Sigmundu Freudovi, ani Janáčkovi tak nebylo souzeno zde na Lašsku, v krajině beskydských hor a lesů vyrůst. Janáčkův strýc poslal (po smrti otce) malého Lea Eugena (tak zní celé jeho křestní jméno) za dalším hudebním vzděláváním, které u něj již tehdy s jistotou rozpoznával. V 11 letech proto vstoupil do piaristické klášterní školy ve Starém Brně. Získal statut fundatisty, výjimečně nadaného žáka, který byl podporován z darů kláštera. Můžeme tušit, že kromě cenných hudebních impulsů, kterých se mu hojně dostávalo a díky nimž odloučenost od domova a své rodiny přežíval, musel bojovat také se smutkem opuštěného malého chlapce. Své vzpomínky vepsal do hudební skladby Pochod modráčků. Modráčci se říkalo dětem klášterní školy podle jejich slavnostního modrého obleku: „… opuštění a jen hlídaní postávali jsme v teskných chvílích u zamřížovaných oken…“ „Modráček“ Janáček pokračoval v hudebním vzdělávání celý svůj další život a osamělost jeho hudby se na dlouho stala životním údělem a trápením. Celý život se vracel do rodných Hukvald, do svého domu, který si v příznivějších časech vybudoval a nechtěl v něm nic měnit. Dosud se zde, podle jeho přání, udržuje vše tak, jak bylo původně, a díky tomu si dům zachovává svou autentičnost, své kouzlo. V opakovaných celoživotních návratech domů, můžeme myslet, krom touhy vzdálit se od města a společnosti, také na pokus uzdravit traumatickou událost dětských let, vytržení z rodinného prostředí, z domova, z nádherné krajiny, po které se mu jako vnímavému a nadanému dítěti dle jeho slov hluboce stýskalo… a která tak zřetelně rezonuje v jeho hudbě. Byly také radostné okamžiky během jeho dospívání a mládí, třeba, když se jako devatenáctiletý student spřátelil na Varhanické škole v Praze s Antonínem Dvořákem a jejich přátelství je provázelo až do Dvořákovy smrti. Dalším blízkým člověkem a přítelem byl známý spisovatel (a také hudební skladatel) Max Brod. Vyvíjel mnoho úsilí, aby německé veřejnosti přiblížil kromě Franze Kafky také Janáčka. Oběma pomáhal zdolávat obtížné chvíle duševních a tvůrčích krizí, jako by to byl jeden z podstatných úkolů v jeho životě…

Bylo mu 27 let, když se oženil s šestnáctiletou Zdenkou Schulzovou, do které se zamiloval, když ji vyučoval hře na klavír. Začátek jako z románu pro paní a dívky neukazoval dosud nic z toho, co dva mladé lidi čeká. Manželství nebude příliš šťastné. Není divu, jejich společný život nebyl žádnou procházkou rajskou zahradou, partnerský vztah byl řadu let zkoušen frustracemi z jejich odlišných osobností, výbušným  uměleckými nezdary Janáčka. Především ale bolestnou ztrátou, která nepřebolí…Poté, co zemřely obě jejich děti, nejdříve dvouletý Vladimír a potom jednadvacetiletá Olga, se manželství rozpadlo do víceméně formálního svazku. Janáček nepřestal toužit po lásce. Poslední jeho můzou byla téměř o 40 let mladší Kamila Stosslová. Byla vdaná za obchodníka se starožitnostmi, se kterým se Janáček osobně znal a celou jeho rodinu roky navštěvoval. Kamila byla veselá, energická, temperamentní a o mnoho mladší žena, která hudbě příliš nerozuměla a netajila se s tím. Mohla mu připomínat mládí a veselost ztracené dcery Olgy, snadnost a lehkost života, kterou on v životě příliš nezakusil…podle blízkých přátel šlo o vztah platonický a jednostranný… zvykla si časem přijímat vytrvalou pozornost skladatele, v té době již známého a veřejně uznávaného. Přestože šlo zřejmě o neopětovaný vztah, který trval až do konce jeho života. Příliš často se nevídali, žila v Písku, ale ty skladby, které jí věnoval, budou jednou provždy dosvědčovat mimořádnou sílu věčného Erotha…

Krátce před jejich seznámením, konečně zažil svůj první významný úspěch u veřejnosti. Bylo mu padesát let a měl už docela bílou hlavu. Píše se rok 1904 (Freudův Výklad snů je již čtyři roky na světě) a Pastorkyňa se hraje v tehdy provinčním česko-německém Brně. Při skromné premiéře Janáček  věnoval svou operu dceři Olze, která krátce před premiérou zemřela na tyfus. Po úspěšném uvedení nastává období ještě větší osamělosti. V Praze, v Národním divadle, operu odmítli a Janáček čeká ještě dalších dvanáct dlouhých let na pražskou premiéru. Hudba, která se nehraje, stárne. Jeho novost a inspirativnost stárne… Konečně až pražský úspěch Janáčkovi otevírá dveře do celého světa: pod názvem Jenůfa zaznamenala za nedlouho, v roce 1918, významný úspěch ve Vídni, potom v Německu a v roce 1924 v New Yorku. To už je ale Janáčkovi přes šedesát let a do konce života mu zbývají poslední čtyři roky…

Mám dojem, alespoň ze své vlastní zkušenosti, že aby si člověk dokázal užít Janáčkovu hudbu, musí se k ní propracovat a musí k ní dospět. O tom, že to není snadná cesta s upřímným humorem vypráví Josef Sudek: “Když jsem se po první světové válce vrátil z vojny a poprvé jsem uslyšel o úspěchu opery Její pastorkyně, řekl jsem si, to musíš vidět „…byl jsem zpočátku  spíš vyplašenej…muzikanti  trochu jakoby hráli, trochu jakoby ladili, tak jsem z toho prvního představení neměl nic…až po osmé repríze, jako když kouzelným proutkem se dotknu, po druhém jednání si řeknu, ach ták, tady je ten Janáček…a pak jsem si řek, sakra, já bych měl vidět tu krajinu, kde ten pan Janáček byl…já pokládám tu jeho příkrost v muzice, že jsou to ty stromy, jsou jako sochy…a potom to ticho, co je v muzice, to je to ticho v lese…ale to je můj názor, třeba je to úplně jinak.“ (Fotograf a muzika, dokument ČT, 1974).

Sedím se svým  mužem v malé útulné kavárně U dvou piaristů, v samotném centru Příbora. Poněkud omšelé thonetky připomínají nostalgii časů minulých, což je dobře patrný záměr paní majitelky. Vůně právě umleté kávy naplňuje prostor a stvrzuje její lahodnou chuť. Prodléváme na místě stvořeném ke čtení i snění, Freud a Janáček se zde mohli potkat, kdyby okolnosti byly příznivější…Věděli by o sobě, Freud o Janáčkovi třeba z novinových vášnivých polemik Maxe Broda a Janáček o Freudovi přímo od Broda, kterého by o věhlasném vídeňském lékaři spravil třeba Gustav Mahler. Měli by jistě o čem mluvit: o skrytosti a významu emocí, které je nutné objevovat a porozumět jim. O otcovské lásce ke ztraceným dětem a nekonečném smutku, který trvá. O bídě lidské malosti. O významu pravdy a jistě také o lásce. Anebo by oba pánové popíjeli kávu a svorně pomlčeli o všem, co je uvnitř i kolem nich a o čem v tuto chvíli mluvit netřeba, zatímco ke stropu by se vznášela libá směs dvou vůní z čerstvé kávy a právě zapáleného doutníku.

Mirka Chmelíčková