Editorial

Václav Buriánek

Revue číslo III. léto (2001)

Toto číslo Revue je poprvé celé tematicky věnováno skupinové analýze. Při příležitosti první pražské konference byli pozváni zahraniční účastníci, kteří se v různé míře podíleli na tréninku, vzdělávání a supervizích v rámci výcviku v České společnosti pro psychoanalytickou psychoterapii. Přednáškové příspěvky zahraničních autorů přednesené na konferenci tvoří výchozí jádro tohoto čísla. Část článků je věnována výcviku českých tréninkových terapeutů. Další zařazené příspěvky nabízejí pohled na široké pole zájmů skupinové analýzy. Jsou zde texty, které se zabývají prací ve skupině, výcvikem, supervizí v různých aplikacích, dále úvahy o teorii, velkých skupinách a nejširších společenských souvislostech. Vytváření vlastní teorie, techniky a aplikací je spojená s řadou problémů a otázek. Vybrané články mohou ve čtenářích probudit řadu nejasností a polemik, které se objevily i u našich účastníků skupinově analytického výcviku.

Okolnosti vzniku výcviku, který se konal v Praze pod vedením Kodaňského institutu skupinové analýzy, vysvětluje článek L.Vrby a H.Larson představuje krátce Kodaňský institut a uvažuje nad vytvořením nové identity českého institutu. Z mého pohledu se nejedná o vznik nové identity, je to proces, který se odvíjí již od doby založení skupinového programu společnosti ČSPAP, který probíhal v rámci dohadování před vznikem, v průběhu trvání výcviku a bude pokračovat nadále. Pražský výcvikový skupinový program byl založen na předchozích zkušenostech trenérů, z nichž někteří měli zkušenosti s výcvikem v SURu, někteří s balintovským výcvikem, většina měla psychoanalytické vzdělání. Tyto zkušenosti s organizací a s teorií se spojily ve vytvoření vlastního modelu výcviku. Během výcviku s Kodaňským institutem docházelo postupně ke konfliktním korekcím, jak ve stylu organizace, tak při obohacování novými zkušenostmi a novou teorií. Byly postupně opuštěny původní koncepce např. původní model vedení dvěma terapeuty nebo teoretický posun od přístupu psychoanalýzy aplikované ve skupině ke koncepci analýzy skupiny. Vedle tohoto procesu zrání tréninkového modelu a obohacení teorií probíhala současně osobní tréninková zkušenost. Propojenost organizačních, osobních a teoretických problémů přinesla řadu zvláštních konfliktů a fenoménů, z nichž některé reflektuje ve svém příspěvku M-A. Wagtmann a ze supervizního pohledu T.Friis.

M-A. Wagtmann popisuje fenomén antiskupiny (termín M. Nitsuna) ve skupině profesionálů ve výcviku. Antiskupina je výslednicí tlaku neakceptovatelných částí osobností některých členů skupiny. Agresivita bránící strachu ze zranění vlastního narcismu se obrací proti skupině a postavě matky, kterou představuje vedoucí. Zodpovědnost jednotlivých členů za vývoj skupiny a vnitřní představa vedoucí o objektu skupiny obecně pomohly k překonání destruktivní části antiskupiny a její postupné propracování. Vnitřní představa objektu skupiny pomohla vedoucí si uchovat analytickou pozici a současně realita jejího mimoskupinového života přinesla do skupiny třetí část, která posunula vývoj k oidipské tématice. T. Friis popisuje ze svého supervizního pohledu postupnou proměnu skupinových témat od podřízenosti, méněcennosti, moci a bezmoci, závislosti a strachu z neuznání v pracovní skupině (ve smyslu Biona), dále pak proměnu rámce pro porozumění od individuálního k celostně skupinovému a k nalézání širších souvislostí. Zmiňuje se také o postupném zesilování vědomí o účinnosti skupiny a zodpovědnosti za výcvikový proces.

K problematice výcviku skupinových vedoucích přispívá také článek Malcolma Pinese. Popisuje profesionální obranné a odporové obtíže, kterými procházejí budoucí terapeuti ve svém skupinovém výcviku a jakým postojům by se výsledně měli naučit. Při sledování textu si postupně můžeme uvědomit, jakým způsobem M.Pines stojí na stanovisku bezprostřední emoční zkušenosti se skupinovými procesy, jak dává přednost empatickému pochopení sociálních vztahů před teoretickým a individuálně psychoanalytickým vzděláním.

Pole aplikací skupinové analýzy mimo oblast terapie přibližuje článek M. Rohde. Metoda skupinové analýzy může pomoci různým nefungujícím skupinám. Dynamika ve skupinách se dostává postupně do souvislostí s širším sociálním pozadím a cílem je odstranění blokujících a neproduktivních mechanismů. Oblastmi pro tuto pomoc jsou vzdělávání, poradenství ve formě balintovských nebo supervisních skupin. Autorka uvádí živý popis poradenské pomoci ze své praxe. Pražská výcviková skupina prošla podobným procesem, vedle osobního výcviku účastníků získala supervizi pro svoji organizační a řídící činnost.

Článek Irene Bloomfield nám nabízí myšlenky o cestě z traumatického poškození, ke kterému došlo pod vlivem vnějších destruktivních sil. Autorka má zkušenosti, které se zrodily v procesu vedení různým způsobem traumatizovaných skupin a z práce ve velkých skupinách. Traumata postihující společnost a jedince v ní vyvolávají regresivní chování a společnost jim čelí obranami proti desintegraci, které se přenášejí z generace na generaci. Autorka se pokouší naznačit způsoby vedoucí k propracování traumatu. Poukazuje na nezbytnost projít fází chaosu, ve které se trauma objasní a naleznou tvořivé síly, které překonají strach z destrukce a patologické obranné mechanismy. Ve spolupráci s H.Klímovou vede již několik let v Praze skupiny lidí prvé a druhé generace přeživších holocaust.

Příkladem klinické práce skupinové analýzy je článek Rudolfa Balmera. Ukazuje nám způsob porozumění pro pacienta s narcistickou osobností v interakčním poli. Podstatou analýzy je vzájemná vztahovost. Můžeme vidět narcistické obranné vztahování pacienta, který se cítil být sociálním „repelentem“ a někým zcela jiným než jsou ti druzí. Toužil sice po vztazích, ve kterých by byl přijat a milován, ale současně se bál závislosti a bojoval o zachování vlastní autonomie distančním postojem, ve kterém si udržoval výlučnou pozici „outsidera“. Jeho specifická vztahová pozice vyvolávala doplňkové odpovědi ve skupině od obranných postojů přes identifikaci s autonomními snahami až po potřebu zvládnutí navozeného narcisticko vztahového konfliktu uvnitř skupiny jako takové. Terapeutova práce byla zaměřena na udržení komunikace i ve chvílích vzájemně prožívané beznaděje, na udržení koheze ve skupinovém dialogu a na podporu práva na odlišnost a autonomii. Při sledování vývoje interakčního procesu si můžeme povšimnout, že hlavním cílem změny ve skupinově analytické práci bylo prohloubení tolerující vztahovosti. Tím je míněna možnost co nejosobitějšího sebevyjádření v sociálním poli a zvládání vztahových konfliktů jiným než obranným způsobem.

Teorie skupinové analýzy sice vychází z psychoanalytické teorie, ale při zkoumání fenoménů v sociálním poli se psychoanalytická koncepce vycházející z pozorování individuálních intrapsychických dat nezdála být přiměřená k použití pro jevy v sociálním prostoru. Skupinová analýza je průnikem dvou nezávislých teorií: psychoanalytické a sociálně psychologické. Intrapsychický prostor definují odlišně. V krajnosti skupinově analytická teorie předpokládá, že mysl člověka je tvořena sociálními vztahy, které byly internalizovány. Jevy, které se objevují v sociálním poli nejsou pouze individuálními vklady, dostávají smysl pod vlivem sociálního prostředí a pozadí. Předmětem analýzy se stávají vztah a interakce. Jednotlivé interakce dostávají smysl na pozadí skupiny jako celku a tento celek souvisí s celkovým sociálním a kulturním prostorem. Technika je založena především na analýze nevědomých motivů interakcí na pozadí společně utvořené dynamické skupinové matrix, či jinak označeného skupinového nevědomí. Teorie změny ve skupinové analýze je založena na získání vhledu do významu osobních interakcí v sociálním poli a osvojení si dialogického způsobu řešení konfliktů, na posílení identity v interakci. Shodně užívané pojmy v psychoanalýze a skupinové analýze se v podstatě vždy liší a to v závislosti na kontextu základních fenoménů, ze kterých byly vyvozeny.

Malcolm Pines se zamýšlí nad souvislostmi skupinové analýzy. Zabývá se historickými vlivy, které inspirovaly S.H. Foulkese a ovlivnily metapsychologickou teorii skupinové analýzy. Spojení psychoanalytické, celostní a sociologické teorie bylo přiměřené pro zkoumání sociálního pole a komunikační dynamiky ve skupině jako celku. Odlišnost základních fenoménů v individuální psychoanalýze a ve skupinové analýze vedla k posunu pozornosti od intrapsychického k interpersonálnímu. M. Pines, podobně jako jiní teoretici skupinové analýzy vybírá z psychoanalytické teorie, stejně jako z jiných teorií ty části, které potvrzují teze, že lidé jsou především sociální bytosti a jejich mysl je utvářena a prostoupena společností, která je utváří a určuje. Cituje např. se sympatií teze Lva Vygotského o internalizaci sociálních vztahů, které se vývojově stávají funkcemi jednotlivce. Inter-psychické se stává intra-psychickou funkcí. Starší čtenářské ročníky si jistě vzpomenou na marxistickou teorii osobnosti. Pines podobně užívá literární teorii Michaila M. Bachtina ke konstatování, že lidská mysl je utvářena dialogem. Teorie M. Pinese se odklání od psychoanalytické, nemluví o objektních ale o sociálních vztazích. Teorie změny je založena spíše na funkční adaptaci na sociální prostředí a celková teorie je založena především na sociologické orientaci. V teorii, stejně jako v konkrétních postojích vedoucích ve skupinách, je kladen důraz na opuštění autoritativních postojů a teorií a na směřování k dialogickému spolubytí.

Příspěvek Jasona Maratose nám ukazuje příklad hledání nové metapsychologické teorie, která by byla přiměřená pro sociálně psychologické fenomény, které zkoumá skupinová analýza. Autor je za hranicemi kritiky psychoanalýzy, vykazuje ji do prostoru vytvořených autoritativních příběhů v jiném historickém kontextu, v souvislosti s postmoderní filosofií. Dle autora je cílem změny ve skupinovém rámci nejen osvojení si schopnosti myslet a cítit, ale především nabytí fungujících modelů psychického jednání (dle Bowbyho). Modely jednání přinášejí určitý stupeň bezpečí a současně i určitý stupeň nejistoty, který umožňuje otevřenost a ochotu k výměně a vytvoření nových konstelací myšlenek. Skupina i Self tvoří dynamické matrix, obojí je tvořeno souborem svých částí, především vazeb k Self-objektům. Maratos si nepřesně půjčuje termín od H. Kohuta, aby se vyhnul teorii objektních vztahů a současně popsal reálnost přisvojených vztahových objektů a udržel subjektivitu vnímání. K osvojení si fungujících modelů jednání nabízí autor analýzu prostřednictvím dekonstrukce (dle Derrida), míní tím analýzu různých myšlenek a hodnot starého Self v různých kontextech komunikace. Terapeut by měl umožnit pacientovi, aby si vytvořil vlastní příběh mimo dichotomii terapeutovy moci a pacientovy bezmoci. Článek je ukázkou pokusu o postmoderní integraci různých terapeutických teorií. Připadá mi, že autor s různými teoriemi zachází jako s účastníky na probíhající skupině. Každá má svůj vlastní příběh vytvořený v různých kontextech a při společném setkání vytváří nový kontext a význam.

Příspěvek Kevina Powera nás uvádí do uvažování o souvislostech skupinové analýzy s nejširšími sociálními procesy. Klade si otázku, jak pomoci nemocné společnosti, ve které existují destruktivní pudová hnutí. Nabízí zkušenost velkých skupin, ve kterých se účastníci mohou naučit způsob, jak nalézt vlastní vyjádření v širším sociálním poli, jak naslouchat druhým a hlavně mít zodpovědnost za společně vytvořený výsledek prostřednictvím demokratického dialogu. Umění vést dialog nabízí možnost sublimovat destruktivní pudová hnutí a narcistické obrany ohrožené identity. Velké skupiny přispívají k přeměně destrukce v „Kiononii“ (termín Pat de Mare) – v neosobní přátelství při vedení dialogu. Reálná účast na demokratických principech spolubytí znamená převzetí zodpovědnosti za seberozvíjení a za spoluúčast na rozvíjení společné kultury, společných demokratických hodnot, které brání těm, kteří by chtěli zneužít svého vlivu a moci. Powerovy myšlenky tvoří zajímavou paralelu k pražské přednášce (5.10. 2000) Paula Ricoeura o křehkosti identity, úctě k druhému a kulturní identitě, ve které se zamýšlí nad destruktivními společenskými jevy v souvislosti s ohrožením identity a stálosti v průběhu historického času. Zraněná společnost nutkavě opakuje svá bolestná témata a místo propracování se brání jinakosti nepřátelstvím. Proti ideologizování společné historické paměti, která je obranou proti ohrožení identity, nabízí vyprávění o historických souvislostech těmi druhými a naslouchání jim. Možnost změny je tedy opět umístěno do vedení dialogu, do posílení vlastní identity při současném naslouchání druhým.

V rozmanitosti textů tohoto souboru si můžeme všimnout několika společných jmenovatelů, které vystihují některé ze základních axiomů teorie skupinové analýzy. Hlavní pozornost je věnována konstruktivním a destruktivním silám skupinového nevědomí a jejich vlivu na skupinové i celospolečenské fungování. Dále je to fenomén dialogu, který je nejenom formou volných skupinových asociací, ale také strukturující metodou, jejímž prostřednictvím se vytvářejí nové interakční významy, zpevňuje se individuální i skupinová identita a zvyšuje se tolerance k jinakosti druhých. Dialog je ústřední metodou vedoucí ke změně, do pozadí ustupuje interpretace v psychoanalytickém slova smyslu. To také úzce souvisí s koncepcí funkce skupinového analytika (v angličtině se používá výraz „conductor“, doslovný překlad má v češtině poněkud znevažující konotace, což by samozřejmě stálo za bližší zkoumání v souvislosti se společně sdílenými významy v české kultuře pro sociální autority). Analytik by neměl být vedoucím (slovo, které má respekt) skupiny, ale měl by být jakýmsi průvodcem, dynamickým administrátorem, usnadňovačem volného dialogu a emočních výměn, tím, kdo nemluví autoritativním způsobem a neprosazuje svoji moc, uvažuje sociálně empaticky, toleruje jinakost a své interpretace používá převážně k překonání destruktivních sil, které brání skupinové kooperaci.

Nakonec můžeme položit některé otázky, které se nabízejí, když stojíme na hranici mezi individuálním a sociálním. Můžeme se ptát na přístup k základním fenoménům — k volným asociacím a objeví se nám například dilema intrapsychického a interpersonálního, dilema psychické a sociální reality. Vidíme jedince v různých kontextech — ve skupinově sociálním a individuálně psychoanalytickém — jako dvě různé bytosti? Individuální asociace ve skupinovém prostoru narážejí na realitu prožitků druhých a vstupují do dialogu, aktualizují se vzorce objektních vztahů a dochází k jejich personalizované dramatizaci. Mechanismus projektivní identifikace ve skupinovém kontextu není jen ranným způsobem obranného mechanismu, ale stává se základním komunikačním způsobem pro sdělení přenosového materiálu. Můžeme také zmínit základní vztahové potřeby, jako je touha po intimitě a bezpečí a poznání nového, či potřeba zrcadlení a idealizace, jejichž uspokojení je závislé na reálných objektech a sociálních vztazích. V sociálním prostoru působí řada nevědomých sil a dynamických struktur, na kterých se podílí jedinci jako sociální bytosti. Příkladem může být koncepce matrix (ve smyslu S.H. Foulkese), která je výsledkem interakčního prolnutí různých individuálních projekcí a přenosových reakcí a v souhrnu představuje způsob adaptace jednotlivců na skupinu a ve skupině. Dále je to působení skupinových obranných mechanismů, které Bion nazýval základními předpoklady. Jinými nevědomými sociálními aspekty jsou působení totalitních objektů (ve smyslu M. Šebka), nebo narcismu malých rozdílů (ve smyslu S.Freuda), atd.

Podle mého názoru skupinová analýza, pokud chce zůstat psychoanalytickou terapií, může být definována pouze v termínech intrapsychických procesů. Jak tomu rozumět? Skupinová analýza zkoumá nevědomé individuální motivy, které se objevují a mají jedinečný smysl v bezprostředním interpersonálním komunikačním poli na pozadí a v rámci skupinového nevědomí. Přitom je také nezbytné deklarovat, že skupinová analýza není psychoanalýzou, protože je interpersonální terapií a mimo jiné také proto, že skupinová interpretační technika neumožňuje systematickou práci s přenosem, neboť jednotlivé přenosy se rozpouštějí ve skupinové matrix, a jenom některé jsou zachyceny jako komunikační problém ve skupině (např. psychotický nebo erotizovaný, či silně destruktivní přenos — dle osobního sdělení M. Šebka). Takto je možné rozumět přenosu z pohledu individuální psychoanalýzy. Přenosy, které se objevují v sociálním poli je nezbytné definovat jiným způsobem. Např. König je nazývá přenosy s komunikační komponentou. Rozumí tím komunikace přenosových významů prostřednictvím projektivní identifikace. V sociálním poli jedinec usiluje o prosazení svých přání a fantasií vzhledem k realitě druhých, kterou vnímá a snaží se ji přímo přetvářet podle svých představ. Podobně je možné diskutovat i jiné psychoanalytické termíny, které v sociálním poli mění svůj původní význam. Skupinová analýza neaspiruje na zkoumání intrapsychického prostoru jedince, jak se o to usiluje psychoanalýza. Zkoumá „intrapsychický prostor skupiny jako celku“. Dynamické procesy nevědomých konfliktů a obran, které jsou tvořeny průnikem jednotlivých přenosů s komunikačními komponentami. Dalo by se říci, že přímé použití termínu psychoanalýza ve skupinovém procesu je přinejmenším matoucí. Psychoanalytické myšlení je sice použito pro zkoumání jevů, které se objevují v sociálním poli, ale základem teorie je interakční a celostní sociální psychologie.

Toto vše zmiňuji jen v krátkosti, abych vytvořil určitou představu o prostoru, ve kterém se usiluje o porozumění teorie skupinové analýzy a také nastínil některé otázky, které je nezbytné položit pro další diskusi. Doufám, že v některém z dalších vydání Revue se objeví více zacílené téma, které bude propracováno intenzivněji a z různých úhlů pohledu.

PhDr. Václav Buriánek
psychoanalytik, který absolvoval výcvik ve skupinové analýze
© Václav Buriánek, 2001