Editorial

Slavoj Titl

Revue číslo IV. zima (2002)

Psychoanalytická párová a rodinná terapie

 

Vážení a milí čtenáři,

Jistě jste si již povšimli, že se v Revue pokoušíme ukázat psychoanalýzu jako živou, stále se proměňující a rozvíjející se vědu, jejíž poznatky mohou obohatit nejen psychoanalytiky a psychoterapeuty, — ale i ostatní, kteří se zajímají o člověka a jeho prožívání. Psychoanalýza nahromadila za svou dlouhou existenci (Freudův výklad snů byl vydán 1900) veliké množství poznatků o vnitřním životě i o chování člověka, přestala být „vědou jednoho muže“. Dnes zahrnuje značné množství teorií a konceptů, které se většinou doplňují, ale někdy jsou také v rozporu. Reflektování a propracovávání v odborné diskusi umožňuje ještě hlubší teoretické poznání, a s tím související nové možnosti aplikace poznatků do léčby, poradenství a řady humanitních věd . Znalost základních konceptů psychoanalýzy dnes již patří k základnímu vzdělání kulturního člověka. Její originální přístup představuje specifickou formu myšlení, pojímání lidské zkušenosti, vztahů i společnosti. Dnes již málokdo zpochybňuje existenci nevědomých motivací, schopnost mysli různými způsoby se bránit uvědomění nepříjemných zkušeností (obrany jako vytěsnění, racionalizace, projekce a další se stále více zabydlují ve slovníku kulturních lidí), formativní význam ranných zkušeností, zvláště citového vztahu s matkou, existenci sexuální dimenze dětských prožitků, existenci oidipského komplexu a význam otce v tomto období, možnost porozumět snům, nebo chybným úkonům (např.přeřeknutí) atd.

V tomto čísle Vám chceme představit další — u nás málo známou oblast aplikace psychoanalýzy — psychoanalytickou párovou a rodinnou terapii. Jde o jednu z nejméně známých oblastí její aplikace.

V oblasti manželské a rodinné problematiky u nás dlouho dominovaly „tzv. poradenské“ přístupy zaměřené na chování (z nichž nejpopulárnějším se stal přístup M. Plzáka). Bohužel dodnes čeká laická veřejnost „správnou radu“ od manželského či rodinného „poradce“. Svoji „radu“ sice mohou dostat, ale většinou pak brzy zjistí, že to, co se dozvěděli, vlastně není nic tak úžasného, jak čekali, a že hlavní problém mají se spiněním a dodržováním oněch doporučení.

Řada manželských a rodinných „poradců“ se proto snaží pomáhat svým klientům psychoterapeutickými cestami. Psychoanalýzu dnes značné množství manželských a rodinných poradců, ale i psychoanalytiků a psychoanalyticky orientovaných terapeutů považuje za velmi inspirativní teorii a účinnou léčbu individuálních problémů, ale bývají rozpačití s její aplikací u párových či manželských potíží. Část z nich se při řešení interpersonálních problémů páru, či rodiny obrací k ne-analytickým modelům (typický, ale ne ojedinělý je případ Virginie Satirové, jež bývá označovaná za matku rodinné terapie a která svou nespokojenost s intrapsychicky orientovanou terapií vyřešila tvorbou nových, neanalytických teorií, nebo M. S. Pallazzoliové, která ačkoli, nebo možná právě proto, že byla školena v psychoanalýze, později vytvořila velmi vlivný přístup rodinné terapie, tzv. milánský model (a byla známa svými velmi autoritativními a neempatickými zásahy). Ti, kteří zůstávají v rámci psychoanalýzy, vztahový problém řeší buď individuální terapií (jednotlivých partnerů), nebo jako zakladatelé ego-analýzy manželé R. a G. Blanckovi (1974, u nás popsáno ve Sborníku, K. Kopřivou, 1988) a přední americký psychoanalytik O.F. Kernberg (Kernberg, O. F, 1999) a řada dalších sice provádějí párovou terapii, ale vycházejí přitom z teorií, které se osvědčily v individuální terapii. Jsou tu ale i jiné možnosti, než nahlížet na vztahový problém skrze patologii jedinců zúčastněných ve vztahu. Touto cestou jdou v tomto čísle uveřejněné články I. Berensteina, V. Strnada, S. Titla i kazuistická práce L. Lucké.

Předkládané dva články I. Berensteina, vlivného psychoanalytika žijícího v Argentině, se zabývají teoretickým pozadím psychoanalytické terapie, jež by se nezaměřovala primárně na individuální patologii zúčastněných jedinců (aniž by ji popírala), ale na jejich „propojení/pouto“ a v tomto duchu jde i úvaha psychoanalyticky orientovaného terapeuta V. Strnada, který se zabývá především systemickou terapií a přináší některé inspirativní pohledy „odjinud“. K nim jsme přiřadili také polemický referát významného českého psychoanalytika V. Mikoty, jenž výstižně shrnuje pohled a názor řady psychoanalytiků, kteří nevěří v možnost psychoanalytické párové terapie, abychom čtenáři poskytli možnost podívat se na problematiku z různých hledisek.

Děkuji všem, kteří se podíleli na vývoji tohoto čísla a doufám, že čtenáři poskytne inspirativní čtení.

PhDr. Slavoj Titl
odpovědný redaktor
© Slavoj Titl, 2002