Editorial

Vrba Luděk

Revue číslo IX. zima (2007)

Otcovství

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

toto číslo Revue je věnováno otcům. Je pokusem zaplnit určitou mezeru a prozkoumat oblast, která nebývá v centru psychoanalytické pozornosti a není proto ani mnoho frekventovaná v literatuře. Mnohem více však se s tímto tématem setkáváme v denní psychoanalytické či psychoterapeutické praxi. Význam otce pro vývoj dítěte velmi dobře znají a mohou pozorovat kolegové a kolegyně pracující přímo s dětmi či rodinami. Bohužel spíše v té variantě, že otcové buď zcela chybí, či jsou nepřítomni psychicky, emočně. Také přimět otce ke spolupráci při terapii týkající se dítěte je často obtížný úkol (viz příspěvky Pilařové a Pötheho). Zkušenosti s fenoménem otců a otcovských funkcí však jistě mají i kolegové pracující s dospělými pacienty. Taky pro tuto asi obecně sdílenou praktickou zkušenost jsme vybrali do tohoto čísla většinou příspěvky, jejichž podstatnou část tvoří kazuistické ukázky.

Autoři zabývající se významem otce pro dětský vývoj a lidskou psychiku se zákonitě v názorech liší a zde tedy může jít jen o jakýsi výsek z tohoto spektra. Je totiž možné mluvit o otci ve Freudově pojetí (tedy zejména otci oidipském), otci individuace a rané triadizace, otci symbolizace, otci stvořeném matkou, otci skutečně přítomném a nepřítomném, podle toho, kdo jakou jeho funkci považuje za podstatnou (viz příspěvek A. Etchegoyenové). Možná ale přeci jen existuje určitý průnik, na kterém se většina shodne.

S otcovým vlivem, přesněji s otcovskou funkcí, se spojuje působení při rozvolňování původní těsné vazby mezi dítětem a matkou. Je disponován být katalyzátorem či přímým činitelem progresu, který dítěti otevírá svět mimo původní dyádu, je novým objektem, který má předpoklady být lákavým představitelem a zprostředkovatelem takového světa. On a matka později tvoří s dítětem triádu, která je rámcem pro základní zkušenost s rozmanitostí a ambivalentností objektních vztahů, zkušenost s objekty stejného i opačného pohlaví. Když dítě zpozoruje a pocítí vzájemný vztah otce a matky, zároveň poprvé zažije vyloučení z přímé a výlučné emoční zkušenosti s jedním z nich. Je to zkušenost traumatizující, ale zároveň strukturující a pozitivně stimulující. Otec (zejména v oidipském vývojovém období) je také – jak se autoří shodují – nositelem řádu, zákazu a omezení pudového uspokojení. Dovršuje tím dříve započaté procesy symbolizace a proces formování superega a dává základ socializované podobě osobnosti dítěte (respektující požadavky reality stejně jako omezení dané zvnitřněnými normami). Ve svém celku tedy otec (respektive opět přesněji jeho funkce, kterou za určitých okolností může do značné míry realizovat matka či jiný významný objekt primární rodinné konstelace) uvádí dítě do světa lidí, do reality sice omezující (ale právě proto i bezpečné), ale zároveň lákavé a přiměřené uspokojení slibující.

Pokusím se nyní shrnout to, co se od otce očekává ve vztahu k vývoji dítěte:

  1. otec má zvládnout svou závist vůči matce – rodičce,
  2. unést své vyloučení z dyády matka-dítě,
  3. unést nepřátelské (neboť splitované) pocity dítěte vůči sobě,
  4. nenechat se zlákat triumfem nad matkou (chtít být „lepší matkou“),
  5. neutéct dlouhodobě do práce či jiných vztahů,
  6. udržet dvojici s matkou vystavenou intruzím dítěte pevnou,
  7. unést agresi oidipského rivala a/nebo odolat jeho/jejím svodům,
  8. udržovat si „otcovský postoj“ – zachovávat schopnost myslet oproti náporu emocí,
  9. potvrzovat platnost zákonů reality proti útokům pudů.

1/ Vrba, L. (2005). „Jak dnes přemýšlíme o otcích“. Předneseno na vědecké schůzi ČPS v září 2005./.

A nyní k jednotlivým příspěvkům v tomto čísle Revue: Alicia Etchegoyenová prokazuje vynikající přehled, když se snaží zachytit všechny relevantní přístupy v rámci našeho tématu. Její členění problematiky je užitečné; zejména podává historický přehled o pojetích oidipského otce, které prodělalo podstatný vývoj – od Freuda přes kleiniány a „nezávislé“, ego-psychology, Lacana až po současnost. Druhým okruhem je nahlížení problému „vnitřního otce“ – tedy otce jako vnitřního objektu. Třetím je pak pohled na otce z hlediska dětského vývoje.

Heribert Blass se věnuje tématu otce dlouhodobě a systemicky. Uvádí, jak v posledních desetiletích poutá významnou pozornost otec preoidipského období, kde došlo k pozoruhodnému rozšíření poznání. Jeho příspěvek je pak cenný právě tím, že přináší nový pohled na otce oidipského, když jeho vklad vidí mimo jiné v zásadním příspěvku k položení základu pro dospělé milostné vztahy. Tvořivě aplikuje do svého modelu moderní Fonagyho pojetí mentalizace a spojuje tak konzistentním způsobem aspekty preoidipského a oidipského vývojového období. Prezentovaná kazuistická ukázka je ilustrativní svým konkrétním a názorným propojením uvedené teorie a psychoanalytické praxe, což nebývá tak časté.

Donald Campbell nás vede těžkostmi jedné psychoanalytické terapie, která zdánlivě nezachytitelně směřovala k vážnému sebevražednému pokusu pacienta. Právě tento závažný čin, který analytik neočekával, mu dává příležitost k důležitému zamyšlení nad příčinami svého selhání. Odhaluje jednak důležité dynamické a vývojové souvislosti tzv. sebevražedné fantazie u pacienta, jednak analyzuje svoji protipřenosově vzniklou malou obezřetnost ke krizi pacienta. Popisuje zákonitosti „otcovského“ přenosu, který – nedostatečně rozpoznán – vedl až k sebedestruktivnímu jednání pacienta. Pacient přenosově zkresleně vnímá analytika jako nezúčastněného, odtažitého a nedůležitého vedle matky – jakým byl v jeho prožívání jeho otec – a nevědomě aranžuje situaci, kdy se tato charakteristika otce potvrdí v analýze (zejména v době pauzy v terapii). Pak už je volná cesta k návratu do – teď už smrtelné – „fúze“ se splitovanou idealizovanou matkou, když se zároveň pacient pokouší zabít tu její odštěpenou špatnou část, kterou nyní reprezentuje jeho tělo.

Dimitris Anastasopoulos a Helen Stavrouová popisují paralelní terapii otce a syna. Analyzují pozoruhodné souvislosti ve vývoji sexuální identity otce (i otcova otce) a syna. Popisují podobnosti, souvislosti a odlišnosti v tělesných obrazech obou pacientů, genderové identitě a dalších charakteristikách. Dokládají, jak otcovy narušené objektní vztahy jsou, v souběhu s jeho poruchou identity, projektivně identifikovány do psychického světa jeho syna „aniž došlo k (jakémukoli) procesu symbolizace (…) čímž dochází k transgeneračnímu předávání otcovského obrazu, který je (…) (téměř) nerozlišený od mateřského“. To vše významně narušuje synův identifikační proces a vytváření zdravé identity. Paralelní terapie otce a syna naznačuje možné posuny i v takto závažné patologii u obou pacientů. Zajímavou otázkou, kterou autoři ale neřeší, je to, jaký význam a dopad mohlo mít to, že – jak píší – terapie obou pacientů spolu často konzultovali. Jak tento další objekt (terapeut toho druhého pacienta) mohl pomoci konstituovat specifickou triangulární konstelaci v obou terapiích a jak dalece mohl být uveden do vnitřního světa pacientů?

Martina Pilařová nás seznamuje s terapií rodičů a malého dítěte, která pracuje s reprezentacemi dospělých členů rodiny, dostupnými přes příběhy. Cíl terapie mj. spočívá v co největším „odpojení“ dětí od těchto reprezentací, tedy omezení zkreslení, které způsobují. Přináší nám cenné ukázky vlastní terapeutické práce pomocí tohoto přístupu, stejně jako příklady obdobných terapií z literatury jiných autorů. V závěru odůvodňuje potřebu pracovat s otci, jak je to jen možné, také vzhledem k společenským změnám v uspořádání rodiny, které úlohu otce jako stabilního a konzistentního prvku spíše zpochybňují a marginalizují.

Petr Pöthe poutavě líčí své praktické zkušenosti s terapií dítěte, když zároveň popisuje snahu o vtažení otce do celého terapeutického procesu, stejně jako úskalí, na které tato snaha naráží. Pöthe je v celé záležitosti aktivním činitelem, nenechá se odradit odporovými fenomény pocházejícími z celé rodinné kostelace, a podaří se mu otce vtáhnout do hry s nepopiratelným ziskem pro dceru (pacientku). Vyslovuje názor, že „citlivý a empatický otec se může stát katalyzátorem (…) zablokovaného separačně-individuačního procesu (…) (i) jako specifický a nenahraditelný prvek sexuálního vývoje a vzniku pozitivní femininní či maskulinní identity (dítěte)“. Je zřejmé, že autor ví, o čem mluví, ze své psychoterapeutické, ale i osobní zkušenosti.

Z tématu tohoto čísla Revue relativně vybočuje příspěvek Ondřeje Bezdíčka. Pojednává o vtipu, jakožto „třetí cestě do nevědomí“, jak se jím zabýval Freud (na analýze vtipu pracoval z velké části souběžně se svou mnohem známější a důsažnější prací týkající se analýzy snů), ale autor obohacuje příspěvek o své vlastní ilustrace problematiky. Vtip je nejen „nejsociálnějším ze všech duševních pochodů zacílených na zisk slasti“, jak píše Bezdíček, ale je i rozvinutou hrou, která obydluje svět, aby byl místem dobrým k žití. Takové lákavé představení a uvedení dítěte do světa je – jak jsem přesvědčen – jedním z vývojových úkolů, které otcům (jejich funkci) náleží, a proto má tento příspěvek v našem čísle jistě své místo.

Rubrika „Představujeme“ v tomto čísle přípomíná osobu Dr. Otakara Kučery, který je jedním z dvou (vedle Dr. Theodora Dosužkova) hlavních „otců“ naší současné psychoanalytické generace. Václav Mikota ho představuje nejen jako tvůrčího autora (mj. publikací o dětských pacientech), kompetentního profesionála, ale i jako vnímavého, zvídavého a zdravě zaujatého psychoanalytika. Zejména v jeho pokročilém věku vystupují i jeho lidské kvality, které Mikota přiléhavě dokumentuje na vlastních zkušenostech s ním, které nabýval jako jeho žák a analyzand, postupně i jeho kolega. Mikota tak mohl těžit z kontaktu s „dosti dobrým otcem a analytikem, jakého jeho děti i my analysandi potřebovali a mohli přijímat“.

Toto číslo Revue je doplněno o dvě recenze – knih Luigi Zojy „Soumrak otců“ a Václava Buriánka „Fakta a dojmy“ (srozumitelně a lákavě recenzované Alenou Plhákovou a Marií Hoškovou).

Na závěr dovolte poněkud odlehčenější tón. Když se ještě jednou vrátíme k výčtu toho, co se od otců očekává při jejich rodičovském působení (viz výše), musíme připustit, že to není výčet krátký (a navíc jistě ne úplný), a tak se mnohým z nás může zdát, že je té míry odpovědnosti příliš. Na druhou stranu lze ale také s určitým uspokojením konstatovat to, co v této souvislosti žertem konstatoval Václav Mikota, že totiž „snad tedy nejsme (jako otcové) tak úplně na nic“. Ale opět vážněji – konečným cílem budiž hledání onoho „dosti dobrého“ otce. A to jak v nás psychoanalyticích a psychoterapeutech (obojího pohlaví!), tak v našich pacientech, kterým se tak můžeme toho „dosti dobrého“ otce snažit naší analytickou prací pomoci zprostředkovat a možná i (znovu) objevit.

A nemůžu skončit bez upřímného poděkování – k vzniku tohoto čísla přispěli kromě všech autorů značnou měrou: brilantními překlady Eva Klimentová, cennými radami v terminologických překladových rébusech Slavoj Titl a Marie Hošková, pečlivým odborným dohledem nad texty Hana Slabá, průběžně propagací Revue Hana Rybková. Samozřejmě děkuji i všem členům redakční rady za užitečné podněty a připomínky při sestavování tohoto čísla.

Čtenářům pak přeji příjemně prožitý čas nad zajímavými texty.

PhDr. Luděk Vrba
© Luděk Vrba, 2007