Editorial

Šebek Michael

Revue číslo X. zima (2008)

MODERNÍ PSYCHOANALÝZA II (Francouzská psychoanalýza)

Milí čtenáři,

právě otevíráte Revue, kterou věnujeme téměř cele francouzské psychoanalýze. Jsme časopis, a tak od nás snad nikdo neočekává, že jsme připravili nějakou reprezentativní publikaci či antologii. Náš cíl je mnohem skromnější. Chceme umožnit českému čtenáři přístup k některým textům, které jsou zajímavé, originální a existují jenom ve francouzštině; v jazyce, který se jistě neprávem dostal do izolace v důsledku mocného nástupu angličtiny, jakési novověké „latiny“. Dva z autorů, které jsme vybrali, Alain Gibeault a Gilbert Diatkine, mají historický vztah k vývoji české psychoanalýzy před revolucí v r. 1989 a těsně po ní. Oba se zúčastnili setkání pražských a pařížských psychoanalytiků v době, kdy slovo psychoanalytik bylo v komunistickém Československu nebezpečné vyslovovat. V důsledku jazykových překážek je však u nás soudobá francouzská psychoanalýza málo známá.

Francouzská psychoanalýza v poválečné lacanovské tradici důsledně navazuje na Freuda, zejména na jeho topografický model, přičemž v popředí je práce s jazykem, který vyrůstá z nevědomých a předvědomých struktur. O základním charakteru toho, co se dnes nazývá „francouzské“ v psychoanalýze, pojednává hned první článek z pera Alaina Gibeaulta.

Nikde na světě, kromě Francie, nedošlo k tak významnému prolínání psychoanalýzy s filozofií a uměním. Samozřejmě, že psychoanalytikova interpretace je výsledkem vnitřního tvořivého procesu, a sama napomáhá obdobnému procesu u pacienta. Roman Telerovský svým esejem „Psychoanalýza, poezie a protipřenos“ určitě zaujme. Jsem rád, že pozvání přispět do Revue přijal také Josef Fulka. Jeho pojednání „Je nevědomí strukturováno jako řeč?“ přiblíží čtenáře k Lacanovi, Kristevě, Lyotardovi a Rosolatovi. Je to právě spojení psychoanalýzy s řečí, jazykem, textem, a symboličnem, které umožňuje vystoupit z hranic terapeutické teorie, techniky a psychopatologie, a ovlivnit lingvistiku a filozofii.

Diatkinovy jiskrné texty pojednávají o psychologii malých rozdílů, jejíž základy položil Freud. Gilbert Diatkine, podobně jako někteří další francouzští psychoanalytici, navazuje na Freudův pojem ideálu já a ideálního já, které předcházely formulaci nadjá, a mistrnými úvahami posune čtenáře k odhalení kořenů xenofobie a etnických válek.

A toho, kdo se více zajímá o způsob psychoanalytického klinického uvažování, který má výrazné francouzské prvky, osloví určitě článek Jeana Guégana „Bolest, sny a přenos, neboli rizika počátku léčby“. Guégan ukazuje na průběhu prvních fází léčby, v nichž pacient prochází transformací od převážně tělesně pocitové úrovně k vyjádření psychické reality přes snová ztvárnění nevědomého, a posléze k větší schopnosti symbolizace, že právě symbolizace teprve otevírá prostor pro skutečnou interpretační analytickou práci. Text je to nesnadný. Snad také proto, že originálně popisuje „topografii“ analytikovy práce ve světle pacientových postupně se rodicích kapacit (v topografickém modelu psyché) k symbolizaci přenosu.

Francouzští psychoanalytici chápou psychoanalýzu do značné míry nezávisle od metody léčby (mohou např. použít i psychodrama) i od druhu pacientů, což nepochybně stvrzuje značnou flexibilitu použití psychoanalýzy. Marina Lukomská, žijící a pracující v Paříži, ukazuje svoji psychoanalytickou práci s drogově závislou pacientkou. Text je to více než pozoruhodný.

Je vcelku logické, že francouzská psychoanalýza ve svém širokém záběru (včetně například infantní psychiatrie) nemohla vynechat psychosomatiku. Článek Josepha Doddse o francouzské psychosomatické škole je u nás v tomto směru první zevrubnější a nepochybně poutavou informací.

V závěrečné části našeho čísla představujeme české veřejnosti život a dílo MUDr. Ladislava Haase, spoluzakladatele české povalečné psychoanalýzy. Málem by ho již postihl častý osud českých emigrantů; upadají v zapomenutí (vytěsnění i popření). Byl nejvyšší čas ho připomenout. Přetiskujeme také jeho dnes již prakticky nedostupnou psychoanalytickou kazuistiku „Frigidita a premenstruální syndrom“, kterou v r. 1957 doslova hrdinsky otiskla tehdejší redakce Československé psychiatrie.

Věřím, že toto číslo Revue přinese čtenářům mnoho zajímavého.

PhDr. Michael Šebek, CSc.
© Michael Šebek, 2008