Editorial

Vrba Luděk

Revue číslo XI. zima (2009)

BRIDGING IDENTITIES
Současné přístupy v psychoanalytické skupinové psychoterapii

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

v tomto čísle Revue vám chceme nabídnout pohled na současné směry ve skupinové psychoanalytické psychoterapii. Převážná část textů byla připravena k prezentaci na konferenci Evropské federace pro psychoanalytickou psychoterapii (EFPP), která se po názvem „Bridging Identities. Clinical Impact of Groups“ uskutečnila koncem května 2009 v Praze a ČSPAP byla její hlavní organizátorkou. Konference, stejně jako toto číslo Revue, chtěla otevřít prostor pro uplatnění různých pohledů, které v současnosti na poli psychoanalytické skupinové terapie v Evropě existují.

Hlavní zde uvedené texty záměrně vycházejí z různých tradic a teoretických přístupů. Naleznete zde převažující hlavní proud skupinové analýzy vycházející z S. H. Foulkese (příspěvky Thor Kristian Islanda, ale i Morrise Nitsuna a Gily Oferové, stejně jako Ladislava Grygara), francouzskou školu skupinové analýzy (René Kaës), bionovskou školu v italském chápání (Alessandro Bruni), terapii integrující prvky mentalizace (Ulrich Schultz-Venrath). Konference měla jako svou integrální součást výtvarnou část, a to reflektují i některé příspěvky svou tvořivostí ve zpracování tématu (Václav Buriánek) či větší „obrazností“ dokumentující sdělované myšlenky (zejména Nitsun a Oferová).

Úvodní text René Kaëse přináší originální a propracovaný, ale pro českého čtenáře asi nový pohled na děje ve skupinách, který je založen na chápání „nevědomých spojenectví, která jsou uzavírána za účelem vytvoření a zachování skupiny a skupinových pout nehledě na jejich účel či vlastnosti: strukturační, obranné, patogenní nebo odcizující“ (Kaës). Rozlišuje tři kategorie spojenectví – ta, která pomáhají strukturovat psychiku – sem patří oidipský pakt uzavřený s otcem a mezi bratry, pakt o vzájemném zřeknutí se přímého uspokojení z destruktivních pudových cílů a narcistická smlouva. Dále jsou to obranná spojenectví, zvláště společné popření a perverzní smlouva. A posléze útočná spojenectví zpečeťující dohodu skupiny vést útok, vykořisťovat či uplatňovat nadřazenost. Kaës dokumentuje, že každý z nás je v zajetí nevědomých spojenectví, která tvoří součást nevědomé psychické reality každého jedince. (Svoje představy rozvíjí hlouběji v práci, kterou nedávno publikoval v International Psychoanalytic Library – „Linking, alliances, and shared space,“ London, 2007).

Příspěvek Ulricha Schultz-Venratha nás seznamuje s tím, jak chápe práci se skupinou terapeut, který si osvojil u svých pacientů (zejména s hraničními poruchami osobnosti) postupy na podporu mentalizačních procesů. Mnohem více je zde zdůrazňována podpora procesu, který by rád částečně zahojil nedostatky a výpadky ve schopnosti mentalizovat vlastní prožívání a přibližoval se pochopení afektivity druhých lidí. K užívání vhledu a interpretace je autor velmi zdrženlivý, rovněž pojmy přenosu a protipřenosu považuje za sice stále platné k popisu dění ve skupinách, ale jejich využití při práci je pro něj jen okrajové. Zajímavé jsou praktické ukázky intervencí, které mentalizaci podporují a které jí spíše brání.

Morris Nitsun přináší neotřelý pohled na chápání sexuality (a zejména její různorodosti) ve skupinové terapii. Všímá si toho, že sexuální témata z každodenní praxe skupinové analýzy téměř vymizela. Připomíná to situaci, kdy i psychoanalýza kdysi revolučně otevřela svět sexuality pro pochopení základních lidských hnutí, ale zároveň vnesla do chápání sexuality víceméně normativní přístup, který v důsledku měl tendenci patologizovat sexuální diverzitu. Nabízí věnovat sexualitě ve skupinové práci mnohem více pozornosti. Bývá totiž ve skupinovém dění tak jako tak přítomná, ale možná je k jejímu vynoření na světlo a možnosti o ní vést diskurz potřeba posun na straně skupinového analytika v jeho chápání sexuální diverzity, tedy navrhuje méně normativní a více přemítající postoj, který by svobodněji pátral ve vlastních prožitcích a myšlenkách.

Gila Oferová se zabývá obdobným tématem a připomíná, jak je téma genderové identity spojeno s touhou po všemocnosti a její ztrátou, když si dítě uvědomí, že nemůže být zároveň mužem i ženou. Zároveň ale upozorňuje, jak je důležité nejen udržovat jasné hranice a životní pravdy, ale i být jako terapeut či terapeutka ochoten či ochotna tato ostrá rozlišení neustále podrobovat reflexi a otevřít tak cestu ke zkoumání „genderové multiplicity“, tedy že „v každém mohou být mnohé formy maskulinity a femininity, mnohé formy sexuality“. Rozvíjí téma v připomínce možného dětského vnímání prascény, kdy rodiče mohou být reprezentací kombinované rodičovské postavy. Odvozuje z toho např. i přenosové vnímání skupinového analytika jako mateřské či otcovské postavy bez ohledu na jeho či její skutečné pohlaví. Ukázku ze skupinové práce pak uzavírá parafrází Winnicotta, že „pro myšlení, schopnost symbolizace a kreativitu je důležitá právě bisexualita“.

Dana Kárová se nechala inspirovat přednáškami Morrise Nitsuna a Gily Ofer ke svému komentáři o genderové multiplicitě a sexuální diverzitě. V podstatě přijímá stanovisko obou autorů a doplňuje ho o svoji zkušenost a pozici, tj. důraz na přijetí a pochopení mnohočetnosti sexuální a genderové a potřebu pracovat (ve skupinové psychoterapii) na tématu sexuality, ale to vše ne s cílem „opravit či vyléčit, co je považováno … za patologii …, ale naopak porozumět a zprostředkovat porozumění a pochopení“.

Příspěvek Alessandra Bruniho je ukázkou myšlení jednoho z představitelů italské školy skupinové analýzy, která je výrazně ovlivněna Bionem. Autor nás seznamuje jednak se základními pojmy bionovské teorie, jednak s italskou školou, která jeho myšlenky rozpracovává a rozvíjí. Autor se mimo jiné snaží identifikovat rozdíly, které přináší práce individuálně psychoanalytická a práce skupinově analytická. Čtenář může získat dojem, že spojitost je velmi volná, zvlášť když autor přichází s trochu provokativním tvrzením, že přenos, protipřenos či projektivní identifikace se pro skupinovou práci nehodí a nemají se používat. Domýšlí a vyslovuje tak něco, co by jiní (zejména italští) skupinoví analytici možná takto explicitně nevyslovili, ale v klinické práci to používají.

Práce Ladislava Grygara je napsána pravděpodobně koncem 90. let minulého století (na rukopisu není uvedeno datum) a je součástí několika textů, které se z této plodné etapy autorova života dochovaly. Na kazuistikách založená práce udivuje schopností autora integrovat různé myšlenkové proudy (Foulkes, Bion, Winnicott atd.) ve velmi poctivou skupinově-analytickou práci, která ukazuje na jeho odvahu utkat se s těžkými patologiemi stejně jako s destruktivními skupinovými procesy (včetně „anti-group“ sensu Nitsun) a využít je pro umožnění dalšího vývoje skupiny jako celku či jednotlivých členů. Navíc má text v sobě jakousi didaktickou linku, jako by ho chtěl autor věnovat svým studentům, které ve svém regionu systematicky shromažďoval a kterým své znalosti a zkušenosti dlouhá léta předával. Nelze než velmi litovat, že víc už svým následovatelům nebude moci předat.

Václav Buriánek představuje „komunikační hru“ k pochopení významu „Bridging Identities“. Autorova invence nás vede spletitou cestou jeho hledání významu „přemosťování“. Využije svůj psychoanalytický background, fotografickou tvorbu svou i cizích autorů, nechá se inspirovat novinovou zprávou, až nakonec vezme na milost onen „podivný“ termín a přisvojí si ho. Počáteční zdánlivá nemožnost vnímat identitu jinak než věc patřící výlučně jedné osobě tak dostává jiný rozměr a „hra“ dostává své tvořivé „vyvrcholení“.

Thor Kristian Island je dlouholetou vůdčí osobností evropské skupinové analýzy a jeho zamyšlení nad novými výzvami, které leží před výcvikem ve skupinové analýze, je fundovaným textem. Autor jednak cítí, že je důležité (i z důvodů téměř existenčních, neboť v některých zemích, např. Švédsko, se velmi omezila možnost poskytovat výcvik v psychoanalytické psychoterapii po té, co obor nebyl schopen úřady přesvědčit o své efektivitě) psychoanalytickou psychoterapii obhájit před dalšími léčebnými postupy, jednak potřebu vyjít vstříc diferencované potřebě aplikace skupinové analýzy. Klade otázky a naznačuje odpovědi, jak takovým výzvám čelit. Zkušenosti z jeho země (Norsko) ukazují, že se taková odvaha čelit hrozbám, ale především tvořivá adaptace na nové podmínky, vyplácí.

V pravidelné rubrice „Představujeme“ píše David Holub o svém kolegovi a příteli Ladislavu Grygarovi. Uvádí důležitá fakta z jeho profesionálního života, ukazuje jeho vývoj a priority, oceňuje jeho pracovitost a entuziasmus, s jakým seznamoval své kolegy se svou prací, byť se musel potýkat s tím, že žil v relativní regionální izolaci. Na to, aby v plné míře sklidil plody ze své aktivity, již mu nezbyl čas. David Holub zmiňuje i situaci, kdy se v roce 2006 rozhodovalo o přidělení konference EFPP skupinové sekci ČSPAP do Prahy. Shoda ve skupinové sekci na tom, že jedním z hlavních řečníků má být Láďa Grygar, byla jednoduchá a spontánní; bylo v tom ocenění Láďovy pracovitosti, vzdělanosti a schopností, stejně jako nasazení, s jakým pracoval. Dovolte mi osobní dodatek – když začátkem července 2007 končil mezinárodní seminář skupinové analýzy (pořádaný IGA Praha) za účasti Earl Hoppera, Gerdy Wintherové, Anne Larssonové a dalších, sdělil mi Petr Junek, že dostal zprávu o tom, že Láďa Grygar je hospitalizován a pravděpodobně umírá. Pověřen kolegy jsem mu poslal podpůrný mail (na odpověď už on přirozeně neměl síly). Prolnutí jeho osobního konce a našeho setkání skupinových analytiků mi tehdy i teď asociuje skon S. H. Foulkese (zakladatele skupinové analýzy), který zemřel při vedení skupiny s kolegy. Taky Láďa jakoby zemřel „mezi námi“ a my snad mohli v té těžké chvíli být i trochu s ním.

Toto číslo Revue je doplněno dvěma fundovanými recenzemi – Marie Hošková nás seznamuje se sborníkem „Dreams in Group Psychotherapy“ (editovaným Claudio Nerim, Malcolmem Pinesem a Robie Friedmanem) a David Holub se sborníkem převážně českých autorů „Psychózy – psychoterapie, rehabilitace a komunitní péče“ editorů Ondřeje Pěče a Václavy Probstové.
Závěrem bych rád poděkoval všem autorům za jejich kvalitní příspěvky, odpovědnému redaktorovi Slavoji Titlovi a technické redaktorce Haně Slabé za jejich poctivou práci.

Doufám, že se vám v tomto čísle dostává do ruky relativně reprezentativní vzorek toho aktuálního, čím se dnešní skupinová psychoanalytická psychoterapie v Evropě zabývá. Nezbývá než vám popřát zajímavé a inspirativní čtení.

PhDr. Luděk Vrba

Dodatek

V širším kontextu vzniku tohoto čísla Revue chci poděkovat týmu skupinové sekce ČSPAP (Hana Drábková, Marie Hošková, Dana Kárová, Lucie Lucká, Kamila Ženatá, David Holub) za obrovskou práci při přípravě EFPP konference (z jejíhož vědeckého programu toto číslo většinou čerpá), mnohým českým kolegům a kolegyním za jejich aktivní i pasivní účast na ní. Snad se hodí na závěr parafrázovat to, jak zhodnotila setkání psychoanalytických skupinových psychoterapeutů v Praze prezidentka GAS London Gerda Winther: Praha je dle ní nyní už jednoznačně přítomna na skupinově psychoanalytické mapě Evropy. Rozumím tomu tak, že se už plně účastníme nekončící „evropské large group“, která je místem v různé míře kontejnující tisíceré odlišnosti, místem setkání a střetů, založených na různorodosti tradic, historie, skupinových a osobních zkušeností, ale která se nevzdává o této různorodosti vést dialog, reflektovat a analyzovat své pozice, protože tím vzniká naděje na utváření oněch mostů („bridging“) mezi identitami.

© Luděk Vrba, 2009