Editorial

Roman Telerovský

Revue číslo XII. léto (2010)

PSYCHOANALÝZA, UMĚNÍ A KULTURA

Vážení čtenáři,

letní číslo Revue psychoanalytická psychoterapie, které držíte v rukou, se od předchozích čísel ve dvou ohledech liší. K jejímu sestavení jsem byl vyzván jako člověk, který stojí mimo redakční okruh Revue a mimo institucionální zázemí České společnosti pro psychoanalytickou psychoterapii, ale současně jako někdo, kdo má k psychoanalýze a umění (poesii) blízko svým profesním i osobním zaujetím. Zaměření Revue, vyjádřené titulem Psychoanalýza, umění a kultura, odkazuje k oblasti, která na první pohled stojí mimo klinickou psychoanalýzu a psychoanalytickou psychoterapii. Publikované články však nenaplňují nabízející se představu o spekulativních aplikacích psychoanalýzy na oblast umění a kultury, nýbrž jsou převážně určovány propojením mimoklinické a klinické reality.

Než ve stručnosti představím příspěvky jednotlivých autorů, chtěl bych se pokusit takto pojaté číslo psychoanalytické revue zařadit do širšího českého historického kontextu podobně pojatých snah. Jak známo, psychoanalýza pronikala do českých zemí několika proudy. Byl tu avantgardně umělecký proud reprezentovaný zvláště surrealisty a byl tu klinický proud, představovaný v rané historii české psychoanalýzy ruským psychiatrickým kroužkem (N. J. Osipov) a košickou „psychoanalytickou“ skupinou (J. Stuchlík). Obě tato uskupení klinického proudu psychoanalýzy se na začátku třicátých let minulého století v Praze spojila a ve spolupráci s německými a rakouskými kolegy a Otto Fenichelem jako tréninkovým analytikem vytvořila podmínky pro vznik oficiální psychoanalytické společnosti v Československu (1936). Vedením této společnosti byl pověřený Emanuel Windholz, první český psychoanalytik, který psychoanalytické vzdělání získal v Berlíně. N. J. Osipov tehdy v řadě svých prací usiloval o propojení dvou oblastí lidského poznání a zkušenosti, psychoanalytické a umělecké. E. Windholz se ve svém článku, publikovaném v Psychoanalytickém sborníku (1931), zamýšlí mimo jiné nad poměrem psychoanalýzy a umění a zmiňuje rovněž surrealistické básnické výzkumy na poli nevědomí. Ve stejné době se v Praze formuje Skupina surrealistů v ČSR (1934), v níž je Freudova psychoanalýza vítána a exploatována. Vítězslav Nezval je psychoanalýzou ovlivněn ve svých teoretických úvahách o povaze básnického procesu a díky své intuici přináší mnohé pozoruhodné vhledy týkající se povahy poesie. Karel Teige včleňuje Freudovy psychoanalytické objevy do svých uměnovědných koncepcí a vyrovnává se s psychoanalýzou také z pozice filosofie marxismu, podobně jako v jeho době i později někteří psychoanalytici a filosofové (O. Fenichel, W. Reich; později E. Fromm, H. Marcuse, u nás psychoanalytik L. Haas a filosof R. Kalivoda, teoretik V. Effenberger). Jindřich Štyrský pod vlivem psychoanalytické explorace lidské sexuality podniká své vlastní bádání v této oblasti, které ústí mimo jiné do několika edičních počinů (Erotická revue, Edice 69). Mladý Bohuslav Brouk píše jednu z prvních původních českých knih o psychoanalýze (Psychoanalysa, 1932) a mnohé další „psychoanalytické“ publikace, v nichž seznamuje čtenáře s příspěvky psychoanalytických autorů i svými vlastními pohledy na různé oblasti lidského života. Stává se vášnivým obhájcem Freudovy nauky v prostředí tehdejší umělecké avantgardy a čelí kritickým a nesmířlivým útokům vůči ní zprava (F. Peroutka, V. Černý) i zleva (K. Ambrož, L. Ormis). Nutno říct, že ke sblížení zastánců psychoanalýzy z obou zmíněných proudů, klinického a avantgardně uměleckého, tehdy nedošlo.

V průběhu okupace přecházejí představitelé obou proudů do ilegality a v již změněném personálním složení se v podzemí ocitají znovu po únoru 1948. K jejich prvnímu sblížení dojde až na konci šedesátých let. V souvislosti s vazbami mezi psychoanalýzou a uměním je na tomto místě třeba zmínit Otakara Kučeru, psychoanalytika, který napsal obsažnou psychoanalytickou rukopisnou studii Vývoj moderní lyriky francouzské (1946) o francouzských prokletých básnících (Baudelaire, Verlaine, Rimbaud, Lautréamont, Mallarmé, Jarry). Později se stal tréninkovým analytikem Zbyňka Havlíčka, který představuje jedinečný zjev jak svým propojením básnické a psychoanalytické zkušenosti, tak svou schopností teoreticky koncipovat z pozice básníka a psychoanalytika odpovědi na otázky po povaze básnické tvorby a poesie. Havlíček a Kučera, oba psychoanalytici a vášniví diskutéři na poli psychoanalýzy, poesie a umění, stáli u sblížení tvůrčích osobností, filosofů, literárních vědců a praktikujících psychoanalytiků na dvou přednáškových cyklech Lidové univerzity v Praze „Psychoanalýza a freudismus“ (1966) a „Psychoanalýza a moderní umění“ (1968), kde přednesli své příspěvky. V roce 1969 byla založena revue Analogon, která měla sdružit autory z oblastí surrealismu, psychoanalýzy a strukturalismu, vyšlo však jen první číslo. Období normalizace zpřetrhalo možnosti případného dalšího vzájemného ovlivnění mezi tehdejšími představiteli psychoanalýzy a představiteli významných proudů myšlení a vehnalo je na další dvě desetiletí opět do podzemí.

V polistopadové době mohla znovu začít vycházet revue Analogon, v níž jsou pravidelně publikovány psychoanalytické příspěvky přesahující klinickou oblast psychoanalýzy a postihující také oblast kulturně-uměleckou, filosofickou a antropologickou. Ze sympozia uspořádaného k Freudovu 140. výročí narození vzešel sborník Psychoanalýza v Čechách (1996), kde vedle psychoanalytiků promlouvají představitelé filosofie, literatury a literární vědy, surrealismu. Vyšlo jen pár původních publikací, zaměřených na aplikovanou psychoanalýzu (J. Pechar: Prostor imaginace, Z. Havlíček: Skutečnost snu, J. Fulka: Psychoanalýza a francouzské myšlení).

Přítomné číslo Revue se tak svou existencí vřazuje do této diskontinuitní a v Česku opomíjené tradice, sbližující perspektivy klinické, umělecké a kulturní reality a jejich teoretické reflexe. V řazení jednotlivých příspěvků lze vysledovat linii, směřující od zdůraznění významnosti snění v tvořivosti, poesii a psychopatologii, od podtržení významu účasti snění, symbolizačních a sublimačních procesů při utváření duševního života a tvůrčí osobnosti, přes analýzu zábran umělců tvořit a dále pak přes filosofické otázky po povaze fantazijního života, vzpomínek a vztahu subjektu k jeho minulosti, až k širší otázce mýtů a jejich místa v psychické struktuře a životě každého z nás.

Číslo otevírá příspěvek Jamese S. Grotsteina, kalifornského psychoanalytika tíhnoucího ke kleiniánské/bionovské verzi psychoanalýzy. Zamýšlí se nad různými podobami kreativity v umění a psychopatologii. Vyslovuje myšlenku, že kreativita je na duševním zdraví nezávislá a může sloužit různým aspektům Já a vnitřní reality. Podává přehled pohledů na kreativitu v různých psychoanalytických tradicích (u Freuda, egoanalytiků Krise a Hartmanna, Kleinové a jejích následovníků, Biona, Segalové, Stokese, Money-Kyrla a Meltzera, u Winnicotta a Millnerové a dalších autorů). Předkládá svou představu o universálně tvořivé funkci snění, které jako nepřetržitý „mytický proud“ utváří a reguluje naši psychickou skutečnost a osobní zkušenost. V této interpretaci jsme všichni mlčenlivými umělci, kteří tvořivě pracují. Psychoanalytický psychoterapeut a básník Roman Telerovský se zamýšlí nad významem snění v psychickém životě a specificky v básnické aktivitě. Ukazuje na paralelu mezi surrealistickým pojetím básnického myšlení u Bretona a Bionovou teorií snění. Usiluje o to, vymezit místo, kde se rodí i zanikají snové a imaginativní útvary, kde se ztrácí i vzniká smysl, kde se dekonstruuje a obnovuje, hledá anebo teprve vynalézá figura a řeč pro zkušenost cizího a tísnivého v člověku i mimo něj, pro jeho úzkosti a touhu. Takto určená oblast je zdrojem (bá)snivých sil v člověku, které jsou předpokladem duševního života a jeho integrity. Z jejích zdrojů čerpá básník ve stavech inspirovanosti i analytik během naslouchání pacientovi.

V dalším příspěvku, předneseném původně na Psychoanalyticko-psychoterapeutickém sympoziu v Opočně, psychoanalytik Michael Šebek seznamuje s pojetím symbolu, symbolizace u kleiniánských autorů. Uvažuje o psychologických funkcích symbolizačních procesů a naznačuje vztahy mezi symbolizací a sublimací a mezi symbolizací, symbolem a „kontejnující“ funkcí. V klinické ukázce ilustruje mnohaúrovňový proces symbolizace pacientky v průběhu analytické sese.

Básník a esejista Stanislav Dvorský, který byl v šedesátých letech minulého století mimo jiné členem pražského surrealistického okruhu (V. Effenberger, Z. Havlíček, P. Král aj.), od konce sedmdesátých let do poloviny let osmdesátých minulého století pak aktivním účastníkem bytových seminářů aplikované psychoanalýzy a v neposlední řadě jedním z mála básníků, kteří podstoupili regulérní psychoanalytickou kúru, se ve svém příspěvku zastavuje u „tajných“ rysů tvůrčí osobnosti Karla Teiga a zamýšlí se nad povahou jeho erotického snění v kolážové tvorbě „utopických“ erotických objektů. Ty autor srovnává s některými objekty Hanse Bellmera a hledá vazbu mezi některými psychoanalytickými komentáři k Bellmerovu dílu a svými úvahami nad Teigovou kolážovou tvorbou.

Příspěvek Joyce McDougallové, francouzské psychoanalytičky, přináší odpovědi na některé otázky, které se týkají uměleckého tvůrčího procesu a situací, kdy je tento proces inhibován či ochromen. Její myšlenky vycházejí z konkrétní analytické práce s umělci, kteří ji vyhledali v okamžiku, kdy se jejich tvořivost zastavila. Analytická práce s nimi je zachycena v několika kasuistikách. Filosof a překladatel Josef Fulka, znalec a komentátor díla Jacquese Lacana a francouzských moderních myslitelů, ve svém pojednání interpretuje Freudův text „Vzpomínka z dětství Leonarda da Vinci“. Na základě četby Freudova textu a v polemice s mechanistickými a kauzalistickými výklady psychoanalýzy jako rigidního determinismu, rozvádí otázky statutu vzpomínky, fantasmatu, vztahu subjektu k jeho minulosti, k nevědomí atd.

Psychoanalytik Martin Mahler se ohlíží za Mýtem o Orfeovi a Eurydice a z psychoanalytické perspektivy nahlíží na kulturně důležité téma loučení a ztráty blízkého člověka. Ukazuje na Orfeovu opakující se neschopnost u sebe milostný objekt udržet a na aktivní obrany před fantazijním zničením tímto objektem. Poukazuje na dvě roviny řešení niterného konfliktu s milovaným objektem, na rovinu idealizačně estetického ztvárnění a na rovinu vpravdě symbolického tvořivého zpracování.

Britská psychoanalytička Rosine J. Perelbergová se zamýšlí nad oidipovským mýtem a v oidipovské struktuře a v její psychoanalytické interpretaci vyzdvihuje její opomíjený tragický prvek „obětování sexuality“, který tak doplňuje častěji pojednávaný moment „vyloučení“. Podrobně sleduje vývojové proměny Freudových názorů na roli otce, zabývá se situací „zavraždění otce“ a symbolickou strukturou „mrtvého otce“. Teoretický přehled doplňují dva kasuistické rozbory. První se týká perverzní struktury, v níž otec byl „zavražděn“, ve druhém je ukázána postupná konstrukce mrtvého otce v jeho symbolickém významu v průběhu psychoanalytického procesu.

V rubrice Představujeme… seznamuje Roman Telerovský s životními osudy a dílem jedné ze zakladatelských osobností české psychoanalýzy Nikolaje Jevgrafoviče Osipova (1877–1934), který se ve svých pracích neomezoval jen na otázky klinické psychiatrické praxe, ale rozvíjel také filosofickou stránku psychoanalýzy a aplikoval psychoanalýzu na širší kulturní jevy. Jeho velkým a oblíbeným tématem se staly psychologické otázky literární tvorby a psychologické studie hlavních postav klasiků ruské literatury, Tolstého, Dostojevského a Gogola. Revue uzavírá dvojrecenze Haliny Čermákové a Davida Holuba, zabývající se kontroverzní knihou Evy Weissweilerové: Freudové. Biografie jedné rodiny, a recenze německého vydání psychoanalytického slovníku Elisabeth Roudinescové a Michel Plona: Wörterbuch der Psychoanalyse (fr. orig.: Dictionnaire de la Psychoanalyse), kterou poslal Petr Klimpl.

Na závěr tohoto úvodníku bych rád poděkoval Davidovi Holubovi za nabídku takto koncipovanou Revui uspořádat, stejně jako všem, kteří mi byli při jejím vzniku nápomocni. Chci doufat, že svým obsahem Revue osloví dřímající zájem o tuto hraniční oblast psychoanalýzy u psychoanalytiků a psychoanalytických psychoterapeutů a že také zaujme pozornost badatelů z jiných oblastí, kteří se po svých vlastních cestách přibližují k fenoménu poesie, umělecké tvořivosti a kultury.

Roman Telerovský
© Roman Telerovský, 2010