Editorial

David Holub

Revue číslo XIII. zima (2011)

PSYCHOANALÝZA A ČAS

Milí čtenáři,

kdykoliv ve volných chvílích vyťukáváme esemesky, čteme v chytrém telefonu emaily nebo sledujeme útržkovité televizní klipy, jsme součástí informační revoluce. Jejím nezamýšleným dopadem je akcelerace životního rytmu. Vyznačuje se netrpělivostí, rozkouskovaným, někdy i uhoněným časem. Bezděky zapínáme počítače, vyplňujeme trapné pauzy a prostoje, žijeme v době „bez zpoždění“ (Eriksen, 2005). Naléhavé odesílání esemesek se stává nezbytné k udržení kontaktu a komunikace. Zmenšuje se duševní prostor a čas pro citové zpracování ještě před tím, než nás začne bombardovat další podnět žádající si odezvu (Goren, 2003). Informační technologie poskytují přebytek možností, současně však vyvolávají tíseň (Heller, 2011) a vedou k mizení „pomalého času“ (Eriksen, 2005), který umožňuje věci domýšlet, nacházet pochopení, souvislosti a zaujímat stanoviska. Informační revoluci provází efektivita coby nejvyšší hodnota, což je špatnou zprávou pro promyšlenou práci, hru s dětmi nebo dlouhodobé milostné vztahy (Eriksen, 2005). Převratná rychlost současných komunikačních prostředků přispívá ke zhroucení rozdílů mezi vnitřním (psychickým prostorem) a vnějším, mezi vnímáním a kognitivním zpracováním (Goren, 2003).

Ani poklidná profese psychoanalytika a psychoterapeuta („atmosféra bezčasovosti“ vycházející z její regresivní a přenosové povahy, dlouhodobosti, nejasného konce) není zcela chráněná před časovým urychlením. Časožrouti informačních technologií, komunikátorů nebo sociálních sítí nabízejí na jedné straně nekonečně možností, na straně druhé nás připravují o pomalý čas „nicnedělání“ (Heller, 2011), o nerozptylovanou reflexi, o čas určený k uvědomování si vnitřních souvislostí, domýšlení potřeb svých i druhých. Subjektivní časová tíseň prohlubovaná mytizovanou „produktivitou práce“ a mánií zlepšování v jistém smyslu stojí v ostrém protikladu k analytickému postoji: nemuset ihned reagovat, dopřát si navzdory tlaku čas a dovolit si něco myslet, aniž by byl člověk nucen ihned vědět nebo konat. Ve stabilním rámci chráněného interpersonálního prostoru a času se rodí analytický proces. Psychoanalýza není krátkou cestou (Šebek, 2001) ani netrpělivou metodou „rychlého vyspravení“ (quick fix). Důvěřuje psychoanalytickému procesu a jeho časovým zákonitostem. Přesto se ani psychoanalýza nevyhne kulturním proměnám a „otiskům doby“, například tendenci nahrazovat mnohaletou psychoanalýzu kratšími a nízkofrekvenčními psychoanalytickými psychoterapiemi.

Zmapovat téma „čas v psychoanalýze/psychoanalýza a čas“ se ukazovalo poutavé a zavádějící současně. Téma času je díky vyšší rovině abstrakce ve stálém pokušení sklouznout k filozofujícímu přemítání, jež se vzdaluje klinické práci. Posoudíte sami, zda se nám podařilo podržet klinické zaměření časopisu a rovnováhu klinicky a teoreticky zaměřených příspěvků. O pozornost se ucházela jak témata teoretická (nevědomé prožívání času; trauma a časovost; nevědomé motivy odkládání těhotenství), technická (mikroprocesy jednotlivé hodiny; načasování interpretací; interpretace minulého a přítomného materiálu; terminace, předčasné ukončení analytického procesu; neukončitelnost jako výraz nemožnosti zahájit; odporové fenomény a prodlužování analýzy: odpor plynoucí ze status quo, odpor vůči zlepšování se, odpor vůči spolupráci, odpor vůči ukončení), interdisciplinární (neurobiologické základy prožívání času: 1) vnitřní biologické hodiny, které se nacházejí v suprachiasmatickém jádru hypotalamu; 2) mozková centra, jejichž úkolem je zaměřovat pozornost k času, umístěná v pravém dolním parietálním laloku; 3) krátkodobá paměť, která porovnává krátké časové intervaly, jež je situovaná do pravé prefrontální kůry; 4) ukládání do dlouhodobé paměti v temporálních lalocích). Spolupráce těchto mozkových oblastí ovlivňuje prožitek času, jeho roztahování a smršťování v různých náladách a stavech mysli (Arvanitakis a Kafka, 2005), organizační (délka a načasování psychoanalytického výcviku; stárnutí a psychoanalytická léčba starších pacientů; stárnutí psychoanalytiků), politická (postavení časově dlouhé a náročné psychoanalýzy v současném světě; časové faktory výzkumu).

Psychoanalýza patří ke stárnoucím profesím. Průměrný věk členů psychoanalytických společností se za posledních dvacet let zvýšil o deset let. Jde o výsledek pozdějšího vstupu kandidátů do výcviku, dlouhověkosti psychoanalytiků (ruku v ruce s obecným prodlužováním věku populace) a relativně nízkého počtu zájemců o profesi. Více než třetina členů Britské psychoanalytické společnosti jsou starší sedmdesáti let. Věk čtyřiceti pěti procent britských psychoanalytiků se pohybuje mezi padesáti a sedmdesáti lety. Dopad kognitivních změn v průběhu stárnutí na výkon profese analytika představuje tabu psychoanalytických společností. Fonagy (2009) si všímá kognitivních změn, které jsou vázané na stárnutí a mohou narušovat analytickou funkci. Zmiňuje úbytek paměťových funkcí, především ve složce bezprostřední paměti, schopnosti učit se novému, dále posuny v kognitivní rychlosti, verbálních fatických funkcích (nalézání slovního výrazu), v úbytku pozornosti a inhibičních funkcích, kterou doprovází klesající schopnost blokovat nevýznamné myšlenky nebo zaměřit pozornost.

V propletenci uvedených témat se rodil výběr příspěvků do zimního vydání. Celé číslo otevírá příspěvek Rosine Jozef Perelbergové Polemické diskuse a après coup, vydaný v dnes již klasické práci Time, Space and Phantasy. Perelbergová coby dlouholetá univerzitní lektorka předkládá promyšlený text a srozumitelně propojuje Freudovo pojetí času perspektivou britské a francouzské psychoanalytické tradice. Teoretické osvětlení pojmu après coup autorka přibližuje skrze historickou rekonstrukci polemických diskusí uvnitř Britské psychoanalytické společnosti a následně après coup ilustruje na kazuistické ukázce ze své praxe.

Dovolte mi krátkou poznámku k psychoanalytickému pojetí času. Výtečně jej shrnuje Perelbergová v již zmíněném textu Time, Space and Phantasy. Tento sborník jejích článků a esejů zpochybňuje mýtus, že čas psychicky zakoušíme jako jednolitý a bezrozporný. Perelbergová nás předem upozorňuje na to, že v moderních rozvinutých civilizacích zakoušíme čas dvojím způsobem: jako opakující se cyklické procesy a současně jako lineární nevratné děje. K nim přistupuje ještě třetí pojetí času, které přetrvává v některých kmenově organizovaných společenstvích: nespojitý čas oscilující mezi dvěma protikladnými extrémy. Všechny tyto tři koncepce času (opakování, nevratnost a oscilace) fungují v naší mysli a Freud je rozpracovává ve svých formulacích duševního aparátu. V první – genetické – perspektivě, Freud postuluje teorie psychického vývoje a zrodu jedince, včetně kontinuity libidinózního vývoje (orální, anální, falické a genitální stadium se nenahrazují, ale převrstvují a existují současně). Vývoj libida je dysfázický, to znamená, že infantilní a dospělá sexualita zůstávají oddělené. Druhý koncept časovosti se vztahuje ke strukturaci mysli člověka, která se rozrůzňuje mezi já, ono a nadjá. Primární vytěsnění odděluje ono od já, primární od sekundárních procesů, a každý z nich regulují odlišná pojetí času. Zatímco „nečasovost, absence času“ systému nevědomí je přístupná pouze přes odvozeniny systému vědomí-předvědomí, je úkolem ega reprezentovat zevní (časovou) realitu, ve funkci percepčního orgánu vnímat čas a minulost. Další a pravděpodobně pro Freuda ústřední časová koncepce se týká odloženého, pozdního přepracování (après coup), kdy jsou prožitky a vzpomínkové stopy, kdy dochází k jejich dodatečné revizi dosahuje-li člověk nového stadia zrání (Laplanche a Pontalis, 1985). Podle Freuda se aprè?s coup vztahuje k interakci mezi pamětí a fantazií, fantazie neustále retrospektivně přetvářejí vzpomínky a během života se „reaktivují“. Podobně jako fantazie, je i čas „mnohočetně determinován“ a přetvářen ve světle nových zkušeností. Freudovy různé pohledy na časovost lze zachytit v jeho konceptech: duševní vývoj, regrese, fixace, nutkání k opakování, návrat vytěsněného, bezčasovost nevědomí a apr?s coup. Rozhodující časovou teorií je právě teorie apr?s coup, kterou podrobně rozvádí pro toto číslo Revue přeložená kapitola The Controversial Discussions and après coup.

Psychoanalytička Marie Hošková v článku Terminace a končení v psychoanalýze systematicky zpracovává poněkud opomíjené téma závěrečné fáze, která je svojí složitostí někdy přirovnávaná k „Achillově patě“ léčby. Podává stručný vývoj názorů na terminaci a seznamuje s jejími kritérii a indikátory. Na kasuistických fragmentech vysvětluje složitosti a úskalí terminační fáze, truchlení a separace a také předčasně ukončených a protrahovaných analýz. Objasňuje specifické úkoly analytika.

Martina Palková vyšla ze své fundované a originální diplomové práce a vypracovala příspěvek Přítomný okamžik jako původce změny v psychoterapii podle D. Sterna a jeho kolegů z Boston Change Process Study Group. Bostonská badatelská skupina je pod vedením Daniela Sterna výzkumně, klinicky a teoreticky velmi činná a Martina Palková se ve svém článku zaměřila především na „momenty setkání“, subjektivně významné, sdílené přítomné okamžiky zakoušené v intimních vztazích. Pozornost také věnovala zákonitostem ranné dyadické interakce a významu, který Sternova skupina přisuzuje (mikro) korektivní emoční zkušenosti a „přeorganizování intersubjektivního pole“, k němuž podle bostonských autorů dochází na základě autentické (nikoliv obranné) odezvy terapeuta. Poznatky z dílny bostonské výzkumné skupiny inspirují zejména intersubjektivní/interpersonální psychoanalytické směry a psychoanalytický výzkum obecně. Přesto je na místě uvést, že Palkové text není v pravém slova smyslu ukázkou psychoanalytické práce. Uvedené klinické ukázky jako by nezohledňovaly přenosový vztah a vymykaly se interpretativnímu uchopení.

Příkladem může být Sternova (2004) citovaná kazuistika adolescenta s popáleninovou jizvou na hrudi. Bostonská skupina klade důraz na nečekaný emočně významně sycený přítomný okamžik. Pokud jej terapeut mine, připravuje pacienta o transformační zážitek. Analyticky informovaný terapeut by se ale kromě zmiňovaného „zmeškání příležitosti podílet se na momentu setkání“ zabýval také dalšími aspekty nečekané situace. Terapeut se bránil tomu, aby mu chlapec ukázal jizvu, což lze také promýšlet z hlediska přenosově-protipřenosových výměn. Má smysl se zabývat chlapcovým předchozím „zvýznamněním“ jizvy a poté, co se chlapec jal bez přípravy a razantně obnažovat a ukazovat jizvu, vybuzením vylekané odmítající terapeutovy odezvy? Reprezentuje terapeutická situace traumatickou zkušenost se vztahem k popálení? Je odmítající reakce ekvivalentem internalizovaného zklamávajícího objektu? Je terapeutovo chování reakcí na interpersonální tlak, úspěšnou identifikací s projektivně vyslanými odmítajícími a znevažujícími aspekty? O terapeutově reakci má smysl přemýšlet jako o protipřenosovém odehrání v reakci na chlapcem reinscenovanou významnou scénu. Domnívám se, že chlapcův zážitek neporozumění a nepřijetí nepramení pouze z faktu, že se terapeut odmítl podívat na jizvu, ale z následného ne-zpracování odmítající/ traumatické situace, nemožnost hovořit o tom, co se mezi oběma odehrálo, možná se podobající nezpracování jeho dřívějších traumat, a z chlapcova zklamání, že nemohl reparovat své trauma. Proto se jeví při retrospektivním zpracování zachycených „mikro-výměn“ jako důležité nevidět terapeutovu reakci jako jeho chybu, opomenutí, „zmeškání příležitosti“ nebo pro terapii škodlivé selhání, ale naopak jako důležitou součást implicitní, symbolické scény, jež je možná stejně významná, jakou by byl nepokořující zážitek při odhalení jizvy terapeutovi.

V návaznosti na příspěvek Martina Mahlera (Revue 2010/1) a jeho psychoanalytické ohlédnutí se za mýtem o Orfeovi a Eurydice, jsme do čísla, které primárně tematizuje psychoanalytické rozpracování tématu času, zařadili příspěvek Catherine Ébert-Zeminové Narkissos a Kronos. Její úvahy vycházejí z rozboru paralelního Narcisova (mýtus o Narcisovi) a narcistova (psychoanalytické koncepce narcismu) vztahu k času a ústí do formulace rysů narcistní vztažnosti k času a časových fantasmat nadřazenosti nad biologickými a lidskými zákony času: neochotě k reprodukci a pohlavnímu plození, navazování zpětného časového chodu, návratu do nitroděložního bezčasí, kastrace časovosti, útěku před stárnutím a překonávání smrtelnosti.

V rubrice „Představujeme…“ jsme vděčni za portrét Věry Fischelové, jež je svědectvím o její nezpochybnitelné úloze v zachování „undergroundového“ psychoanalytického hnutí. Portrét je zároveň sondou do normalizační doby, ve které se psychoanalytici potýkali se specifickými nástrahami „podzemní psychoanalýzy“ socialistického Československa, rozštěpem mezi externí, oficiální a ideologicky správnou realitou a tajným, osobním a privátním, s nástrahami konformní falešné identity, rozmazání rozdílů mezi realistickým vnímáním a rozštěpeným zpracováním psychoanalýzy v utajení (perzekuční pro-režimní objekty a tendence k idealizaci psychoanalýzy obsazené protektivními aspekty).

Psychoanalýzu v totalitních režimech podrobně rozebírá jedna z kapitol kolektivní práce A short introduction to psychoanalysis, kterou recenzně připravil Jiří Jakubů. Tři analytičky Britské psychoanalytické společnosti – Jane Milton, Caroline Polmear a Julia Fabricius letos na knižní trh přispěly krátkým uvedením do psychoanalýzy – v souladu se zkracováním se času coby tématem tohoto čísla – který je však například podle Petera Fonagyho nejlepším úvodem do psychoanalýzy, jaký byl napsán. Ve druhé recenzi Slavoj Titl kriticky zkoumá monografii Jany Tóthové Úvod do transgenerační psychologie rodiny. Transgenerační přenos vzorců rodinného traumatu a zdroje jeho uzdravení a zamýšlí se nad teoreticky i technicky problematickými místy publikace z psychoanalytického hlediska.

Motiv času neúprosně odkazuje na naši konečnost. V srpnu tohoto roku zemřel vnuk Sigmunda Freuda, Lucian Freud a vzpomínky na tohoto mimořádného a osobitého malíře se zhostil Joe Dodds (Mistr malby subjektivního těla). Ve věku 93 let zemřela také Hanna Segalová, významná propagátorka myšlenek Melanie Kleinové, vášnivá milovnice literatury a detektivních románů, bývalá prezidentka Britské psychoanalytické společnosti, vice-prezidentka Mezinárodní psychoanalytické asociace. Segalová se zabývala léčbou vážných duševních poruch včetně psychóz, povahou tvořivosti, funkcí nevědomé fantazie a významně přispěla k teorii symbolizace. Její zájem se celý život vracel k rovnováze mezi pudem života a smrti. Byla kritizovaná za svůj politicky angažovaný postoj: o všudypřítomné destruktivitě a dani, kterou platíme za její popírání, nejen psala a přednášela (viz její působivý článek Silence is the Real Crime), ale také spoluzaložila psychoanalytické hnutí za jaderné odzbrojení (International Psychoanalysts Against Nuclear Weapons). Na námitky, že se zpronevěřuje psychoanalytické neutralitě, odpovídala s typickou přímočarostí: nedorozumění pramení z toho, že psychoanalytická neutralita je klinický postoj v pracovně analytika, kterou je třeba odlišovat od postoje „nenechat se jako občan vyřadit ze hry“.

Do rubriky „K zamyšlení“ jsme zařadili podobně angažovaný příspěvek Joe Doddse Psychoanalýza a klimatická změna: nový pohled na tři ekologie. Dodds svůj zájem o monoklinické přesahy (neuro-psychoanalýza, eko-psychoanalýza) již dříve demonstroval řadou publikací. Vracející se obavy o osud země a hrozba hromadného vyhubení člověka patří k aktuálním tématům. Co však může psychoanalýza říct ke klimatickým změnám? Dodds prizmatem psychoanalytických myšlenek zkoumá ekologický terén a vychází přitom zejména z geofilozofie Deleuzeho a Guattariho a současné teorie komplexity. Seznamuje s přehledem možných fantazií, které se váží k životnímu prostředí, rozvádí ambivalenci vůči přírodě a podíl lidské sebedestrukce na ekologické katastrofě. Postupně ve svém článku demaskuje úzkosti, konflikty, fantazie a obrany (včetně obranných prostředků proti eko-úzkosti) nutné k porozumění lidského rozměru ekologické krize. V druhé části se Dodds pokouší vpustit „ekologii do psychoanalýzy“, překonat kulturní antropocentrismus a zdůraznit význam přírody pro vývoj člověka. Jde o bezpochyby neotřelý pokus, který odráží některé současné myšlenkové proudy. Místy však Doddsův text vyznívá úporným slepováním nesourodých konceptů a jistou umanutostí, ne nepodobnou ideologické vášnivosti environmentalistických agitací (přestože si je Dodds vědom rizik mystifikace a romantizace „Přírody“). Propojováním odlišných myšlenkových disciplín text zneklidňuje a destabilizuje, čímž zároveň podněcuje k úvahám. Autor se zabývá myšlenkou, zda může ne-lineární ekopsychoanalýza užitečným způsobem přispět ke schopnosti myslet tváří v tvář klimatické krizi.

Rád bych poděkoval všem, kteří svým úsilím a iniciativou pomohli ke zrodu tohoto čísla. Poděkování náleží na prvním místě překladatelce Evě Klimentová, bez jejíž precizní překladatelské i editorské práce a jazykového citu by mimořádně náročné texty nenašly cestu k českým čtenářům. Děkuji Michaelu Šebkovi za fundovaný komentář k překladu krkolomných anglických výrazů, Slavoji Titlovi a celé redakční radě patří dík za odbornou podporu. Speciální poděkování náleží Tereze Koronthály, která se znamenitě zhostila role výkonné redaktorky a zimní číslo pomohla dovést do závěrečného tvaru.

Pokud jste úvodník dočetli až do konce, jde o dobré znamení vaší mentální ekologie. Dostatek „pomalého času“ k promýšlení zimního čísla vám za celou redakci přeje

David Holub
© David Holub, 2011