Editorial

Drábková Hana

Revue číslo XVII. zima (2015)

Přenos, protipřenos a odehrávání v současné psychoanalýze

Milé čtenářky a čtenáři,

do rukou se vám dostává nové číslo Revue, věnované přenosu, protipřenosu a odehrávání, základním pojmům psychoanalytické teorie (a konec konců i psychoterapie obecné). Jejich vývoj a proměňování v čase není jen intelektuální záležitostí či pojmoslovní ekvilibristikou, ale má přímý dopad na vývoj psychoanalytické techniky, uvažování a praxi.

Psychoanalytické oddělení renomované University College London (vedené P. Fonagym) pořádá každý rok konferenci zaměřenou na určitou tematickou oblast. V roce 2013 proběhla konference s názvem Transference, Countertransference and Enactment Today. Hlavními řečníky zde byli Ron Britton, Michael Diercks a Caroline Polmearová, v paralelní sekci například Avner Bergstein, jejichž články můžeme s jejich laskavým svolením a díky jejich přátelské vstřícnosti otisknout. Vděčím kolegyni Hance Drábkové za to, že jsem se na tuto konferenci dostal a jsem rád, že nepolevila ve svém úsilí přinést některé plody poznání i čtenářům Revue a částečně tím uspokojila naši touhu po poznávání: příspěvky z této konference jsou základní osou předkládaného čísla. Zároveň jsme od počátku chtěli, aby do tematického čísla přispěli i autoři domácí a jsme velmi rádi, že se nám podařilo v tomto smyslu vytvořit téměř vyrovnané spektrum příspěvků. Věříme, že vás domácí autoři zaujmou stejně jako zahraniční. Náš editorial volně přechází do úvodu k tématu Revue, v němž Jiří Jakubů parafrázuje název Freudova článku „Pudy a jejich osudy“ a věnuje se historii, vývoji a proměnám významu pojmů přenos, protipřenos a odehrávání.

Michael Diercks z Vídeňské psychoanalytické společnosti předkládá mimořádně teoreticky fundovaný text, opírající se o vývoj a pojetí přenosu nejen z pohledu Freudovy teorie, ale zároveň jej konfrontuje s vlastní Freudovou klinickou praxí. Jeho důvěrná obeznámenost s problematikou (je přece z Vídně) i nedocenitelná zkušenost z pracovní skupiny komparativních klinických metod mu umožňují zpřístupnit postupný vývoj Freudova myšlení v této oblasti na základě dochovaných Freudových poznámek k léčbě „Krysího muže“, v nichž můžeme jasně vidět, v čem se ve své praxi odlišoval od některých vlastních postulátů (přehlížení některých přenosových charakteristik či momenty, kdy se Freudova vědecká ambice a netrpělivá zvídavost propojuje s pacientovou sadomaso chistickou submisivností a vede k odehrávání minulého). Některé tyto paradoxy se jeví jako úsměvné, zároveň však samotného Freuda nedegradují, ale spíše polidšťují a navrací z pomyslného piedestalu zpět mezi nás smrtelné (vzpomínám, jak přímo na konferenci byl Diercksův projev chvílemi přerušován smíchem, např. ve chvíli, kdy pacient hovoří o erotických fantaziích s Freudovou dcerou, načež mu Freud přeříká svou přednášku o perverzích). Jiným znamenitým obohacením čtenáře je práce s významem, ztrátami v překladu a slovními hříčkami. Diercksův příspěvek je cenný ve svém chápavém, poučeném a nedevalvujícím odkazu k tomu, že teorie a praxe se ne zcela překrývá a psychoanalytici často ve své praxi nedělají to, co si myslí, že dělají (což si snad soudný člověk, i když bez nadšení, přiznat může). A byť se toho mohou kritici psychoanalýzy jakkoli chytat, právě takovýto autorský postoj a text je dokladem pravé analytické otevřenosti v hledání pravdy, která je tak cenným znakem psychoanalytického úsilí.

Doyen britské psychoanalýzy Ron Britton ve svém textu přináší snad nejpoetičtější charakteristiku přenosu a protipřenosu: „Láska, která si netroufá vyslovit své jméno“. Vrací se ke kořenům těchto objevů a přesvědčivě dokládá nesnáze „léčby láskou“ jak v začátcích psychoanalýzy, tak i v dobových trendech: nekritické přeceňování protipřenosového zapojení či přisuzování větší autenticity negativnímu přenosu. Nejde mu však pouze o to zůstat u těchto konstatování, ale mnohem spíše se věnuje utajeným, tichým přesvědčením a fantaziím, vycházejícím z neuvědomovaného systému vnitřní „patologické organizace“, který čeká na příležitost k svému sebenaplnění. Pokud analytik z jakýchkoli důvodů podporuje právě ono „netroufání k vyslovení“ a romantické iluze, proměňuje analýzu v kontraproduktivní odehrávání a podkopává úspěch analytické léčby. Úkolem analytika je tento systém rozpoznat, pomoci ho rozpoznat i pacientovi a dále ho s ním propracovávat – taktně, zdvořile a přitom explicitně, chtělo by se až říci v britském duchu. I díky životní a profesní zkušenosti je potřeba vzít vážně a s pokorou Brittonova slova (v originále): „Knowing more about tigers doesn´t make them less dangerous.“ (Tím, že budeme znát tygry lépe, se nestanou méně nebezpečnými.)

Rovněž britská Caroline Polmearová (mj. spoluautorka vynikající A Short Introduction to Psychoanalysis, kde zmiňuje psychoanalýzu v undergroundu v totalitním Československu s odkazem na M. Šebka) se věnuje explicitně enactmentu (odehrávání) mezi oběma účastníky procesu. Práce s analytickou situací se proměnila natolik, že nevědomá komunikace mezi analytikem a pacientem se stává tematizovanou součástí analytické přípravy, klinické praxe a dalšího zkoumání. Jakkoli se tedy analytické myšlení a technika vyvíjí, vždy zůstává kruciální otázkou, co a jakým způsobem odehráváme. Ačkoli je odehrávání fenomén nesnadno vymezitelný teoreticky i prakticky, za poslední čtvrtstoletí se stal základním klinickým pojmem soudobé psychoanalýzy. Umožňuje nám rozpoznávat surové skutečnosti a zkušenosti, které byly dříve a dosud nereflektované, nesdělitelné a nepochopitelné přímo na sobě, prostřednictvím naší skutečné psychické zranitelnosti, „zachvácením“ analytika, říká Polmearová. Až potom je možné odstoupit, obnovovat své myšlení, konceptualizovat tuto zkušenost a pracovně ji využívat ve prospěch léčby. A právě zde je nesmírně důležitý autorčin apel na etiku psychoanalytiků v závěru jejího příspěvku.

Teoreticky brilantní a kazuisticky ilustrativní je příspěvek Avnera Bergsteina z Izraele. Autor přiléhavě propojuje složité bionovské koncepty s Bionovými osobními vzpomínkami. Vykresluje, popisuje a vysvětluje mimořádné téma: může tzv. útok na spojení (I), ohrožení prožívání smysluplného kontaktu člověka s druhým, hrozící fragmentací kontinua zkušenosti self mít i nějaký jiný, další význam? Válečné zkušenosti (jako mladý muž byl velitelem tanku) s extrémními, primitivními, nesymbolizovanými zkušenostmi a emocemi vedly Biona k otázkám po limitech sdělování, rozumění a sdílení. Ovšem co když útok na spojení/vazbu v sobě také inherentně nese i ochranu tohoto spojení, co když je třeba zvláštní formou spojení? Potom ale musíme přehodnocovat stereotypii svého uvažování. Dle Bergsteina každý nutně hledá vlastní vnitřní pravdu, chce ji druhému sdělit a být druhým poznán (viz různé druhy „drivů“ – puzení, které uvádí a které jsou v pozadí tohoto našeho konání). Tato výzva individuálního života je i výzvou psychoanalýzy. Porozumění skrze projektivní identifikaci, tuto nevědomou komunikaci na vlastní kůži, napomáhá nehledat potíž v bránícím se objektu, ale to v tom, co brání spojení. Nepřítomnost myšlenek jednoho musí/může zprostředkovat druhý tím, že uvádí (jak říká Bergstein) zastavené snění do pohybu.

Václav Mikota ve svém příspěvku přehledně definuje základní teoretické modely a koncepty z pohledu různých ideových škol, aby se pak o to víc soustředil, což je didakticky a čtenářsky cenné, na jejich předvedení na cílených a výstižných klinických příkladech. Jako erudovaný přednášející, autor a klinik se dokáže plynule pohybovat v územích a jazycích jednotlivých analytických „škol“, přičemž nezapomíná poskytovat čtenáři průvodcovské a překladatelské služby a zároveň v něm probouzí zájem o psychoanalytický způsob uvažování.

Příspěvek Slavoje Titla je přesvědčivým a srozumitelným, pro mnohé čtenáře jistě i objevným textem o analytické párové terapii a transgeneračních neuvědomovaných vlivech v životě párů a při práci s nimi. Již samo rozlišení mezi přenosem a transmisí je důležité (neb v užším slova smyslu nejde o přenos, ale je vhodnější hovořit spíše o „předávání“, jak autor poznamenává). Uvedení do tématu prostřednictvím Benghoziho konceptů a metafor (krypty, fantómu či pletiva), Volkanova příspěvku k transmisi (Animal Killer) a autorem využívaných konceptů (individuální či společná nevědomá vztahová přesvědčení) nám slouží jako inspirativní klíč k porozumění problémům párů ve vertikální (mezigenerační) i horizontální (aktuální) vztahové dimenzi.

Text Marie Hoškové, věnovaný mlčení v psychoanalýze, je zároveň vzpomínkou a poctou naší předčasně zemřelé kolegyni. Jaký paradox a množství významů v sobě nese mlčení v rámci terapie mluvením! Autorka jeho význam pojednává historicky a mnohospektrálně; mlčení v sobě nese onu klasickou podvojnost psychoanalytického vnímání světa a živého: je fenoménem antiterapeutickým i léčebným, mění své významy a je významné i víceznačné ať již svou přítomností, nebo (paradoxně) ve své absenci.

Součástí předkládaného čísla Revue jsou i dvě recenze, obě od Lucie Lucké, obě se týkají prací vydaných v Portálu, na obou publikacích Lucie participovala a je tedy zasvěcenou recenzentkou. V případě Psychoanalytické diagnózy od Nancy McWilliamsové byla „kmotrou“ překladu Hany Drábkové. V případě druhém, Párové psychoanalytické terapie od Slavoje Titla, spolu oba tvoří výcvikový tým v této modalitě. Obě publikace jsou na naší scéně nanejvýš žádoucí: u prvé je cenné již to, že tato vynikající „pomůcka“ pro analytiky a terapeuty byla přeložena do češtiny, u druhé zase to, že je původní prací českého autora, spjatého historicky s Revue (letitý člen redakční rady). Další dva texty jsou taktéž od kmenového člena redakční rady, Michaela Šebka. V první referuje o první fenichelovské konferenci, která otevírá další etapu psychoanalytického hnutí u nás, navazujíc deklarativně na odkaz svého předválečného zakladatele, v druhé se autor věnuje změně v rámci redakční rady a oceňuje práci odcházejícího šéfredaktora Davida Holuba. Halina Čermáková přináší zprávu o setkání delegátů EFPP v Berlíně a ve svém rozhovoru s šéfredaktory, odcházejícím i nastávajícím, kterým je Václav Mikota, dává zaznít jejich pohledům na historii, vývoj a budoucnost Revue. Davidovu práci šéfredaktora, mnohdy nezaslouženě neviditelnou, chceme připomenout na dvou zřetelných bodech: spoluzaložení a letité vedení samotné Revue jakožto zprostředkovatele psychoanalytického poznání a čerstvě pak její umístění do mezinárodní psychoanalytické databáze PEPWEB. Děkujeme ti, Davide, a vše dobré na dalších cestách. Novému šéfredaktorovi Václavu Mikotovi pak přejeme, aby mohl úspěšně a tvůrčím způsobem pracovat na jemu svěřeném poli.

Chceme však připomenout ještě jeden odchod: v červenci nás nečekaně rychle a předčasně opustila kmenová členka redakční rady, Marie Hošková. Pro redakční radu a českou psychoanalyticko-psychoterapeutickou obec je to těžká ztráta. Jsme proto rádi, že si Marii můžeme připomenout publikací jejího textu – o významech mlčení v analytické situaci – a že nám ji připomene i osobní vzpomínka Luďka Vrby.

Na závěr zbývá nejmilejší povinnost: děkujeme všem našim autorům, zahraničním i domácím, za jejich vstřícnost, čas a podnětné příspěvky. Děkujeme také všem našim překladatelům – Evě Klimentové, Albertu Kšiňanovi a Jiřímu Michalcovi – za jejich nesnadnou práci. Znovu jsme narazili na to, jak fatálně nám (v ČR) chybí respektovaný český slovník analytických pojmů (pro příklad uvádím Bionův termín „beta-screen“, kde se tým překladatelů opravdu hodně natrápil nad jazykovými a analytickými významy. Nakonec jsme zvolili Hančin termín „beta clona“). Rovněž jsme se rozhodli ctít historickou stavbu českého jazyka a důsledně všechna ženská příjmení (jak ostatně doporučuje Ústav pro jazyk český AV ČR) přechylujeme.

Děkujeme také všem, kteří k vytištění čísla napomohli, jmenovitě a zejména Tereze Koronthály, za trpělivost s námi a spolehlivé jištění.

© Jiří Jakubů a Hana Drábková, 2015

Dodatek pod čarou:
Toto číslo by nebylo možné bez ideového, překladatelského a editorského úsilí Hanky Drábkové. Děkuji ti, Hanko, za nezištnost a noblesu, s kterou tak činíš.