Tvořivé a destruktivní tendence ve skupině zvané euroatlantické společenství

Slavoj Titl

Tvořivé a destruktivní tendence ve skupině zvané euroatlantické společenství

Přepis přednášky přednesené na 25. psychoanalyticko-psychoterapeutickém sympoziu v Opočně

Many forms of Government have been tried and will be tried in this world of sin and woe. No one pretends that democracy is perfect or all-wise. Indeed, it has been said that democracy is the worst form of government except all those other forms that have been tried from time to time.”

Winston Churchill

 

Vážené kolegyně a kolegové,

než začnu hovořit a někteří z vás mě obviní z pesimismu, chci nejprve uvést, že považuji současnou dobu v Evropě za nejlepší v historii Evropy. To, že zde mohu přednést tento skeptický referát, je samo o sobě dokladem demokracie. Evropa zažívá dlouhé období míru a ekonomickou úspěšnost, což umožňuje rozvoj vědy a umění i garanci lidských práv. Demokracie, ostatně tak jako zralost každého z nás, je ale neustále v ohrožení regresí k totalitě společnosti i mysli.

Chtěl bych proto upozornit na některé zneklidňující jevy nejen v politickém a sociálním dění, ale také v mysli Evropanů.

Zkusme chvíli přemýšlet o evropské společnosti jako o terapeutické skupině. Ta má své členy s individuálními problémy (státy) a my můžeme přemýšlet o tom, jakou mají historii, trápení, co se jim daří a čeho se děsí, co ve skupině odehrávají a jak ji formují nebo deformují. Má ale také svou vlastní skupinovou „náladu“ – skupinovou dynamiku. Společnost není jen součtem jejích členů. Terminologií teorie linku -„propojení“,  má dynamiku, kterou lze charakterizovat například jako nevědomá vztahová přesvědčení, která ovlivňují a mění své členy.

Teorie linku – propojení (Pichon-Riviere, Losso, Berenstein, Kaes a spol.), teorie pole (Baranger a Baranger, Civitarese), rozšíření Bionových teorií (např. pojem sociálního kontejneru) a řada dalších teorií studují vzájemný vliv společenského kontextu a intrapsychických procesů jedince. Tyto teorie se uplatňují především v párové a rodinné terapii, aby pomohly pochopit nevědomé procesy v páru, rodině nebo jiné skupině. Podle teorie propojení, kterou si dnes vypůjčím, se každá osoba se narodí do propojení (link) a žije v propojení (link). Propojení mění a je jím také určována. Ostatní lidé na nás vkládají svůj otisk, aniž si toho jsme vědomi a totéž děláme i my. Teorie linku byla uvedena Enriquem Pichon- Riviere, ale u nás je známa spíše v podobě Isidoro Berensteina, která popisuje dvě dimenze . Vertikální dimenze propojuje člověka s předchozími generacemi, historií a kulturou, do které se narodil. Horizontální dimenze propojuje každou osobu s její rodinou a sociálními skupinami (např. město). Tato propojení jsou formována infantilními potřebami a trvají celý život (např.  potřeba lásky, péče, kontejnování) My v IPPARTu používáme její verzi ve formě hledání nevědomých vztahových přesvědčení (jako jakési nevědomé víry párů, rodin i jiných skupin: „Tak to chodí, nebo má chodit…“ „Když se nebudeme chovat takto…stane se něco hrozného…“).

Mně se zdá vhodné použít pro sociální analýzu metaforu trojnožky, která určuje náš život – jednou její nohou je individuální psyché s vnitřními objekty a nevědomými konflikty (např. M. Šebek – „totalitní objekty“). Tu studuje především individuální psychoanalýza (užíváme topografický, strukturální model, teorie objektních vztahů, vývoje narcismu apod.). Druhou  nohu tvoří vliv společnosti (párového vztahu, rodinného systému, dynamika a vliv různých skupin ve kterých jsme aktivní, a také společenské ideologie a politiky, ve které žijeme a která na nás vkládá – aniž jsme si toho vědomi – svůj otisk). Ke studiu vlivu společnosti potřebujeme jiné teorie – např. ty, které pomáhají ve skupinové terapii ( „společenské nevědomí“ E. Hoper) a párové a rodinné terapii (teorie propojení, teorii „nevědomých vztahových přesvědčení“  S.Titl apod.). Třetí nohou pak je transgenerační transmise jako nevědomý přenos identifikací přes generace (uvedl ji už Freud, Abraham a Toroková, Pierre Benghozi, Haidé Faimbergová atd.), nesmírně zajímavý je také přístup Vamika Volkana, který přišel s pojmem „choosen traumas“ jako narcisticky citlivých  témat v historii různých národů, které mohou sociální manipulátoři využít a oslovit velké skupiny lidí.

Čas nám bohužel nedovolí více než nadhodit některé pojmy a otázky, k „celé trojnožce“ se dnes asi nedostaneme. Dovolte, abych nejprve začal  „symptomy“ této „skupiny“ zvané Evropa, jak to vnímám já.

Problémové jevy současné společnosti:

  1. Politicko-sociální alarmující jevy:

A) Po diskreditaci komunistických myšlenek v Číně, Severní Koreji, vyvražďování vlastního národa v Kambodži, na Kubě a hlavně po rozpadu sovětského komunismu, se neomarxistické myšlenky neztratily. Jako když se roztříští stará váza, selektivní identifikace pronikly do mainstreamové společnosti. V celé Evropě můžeme pozorovat levicově pokrokářský mainstream (i u nás je už komunistická strana pro mnohé –nekomunisty – snadno přijatelná) a levicové myšlenky pronikají do mnohých. Živnou půdou pro přijetí těchto názorů se stal neomarxistický romantismus, který, jak se mně zdá, se šíří euroatlantickým společenstvím… Vzpomeňme, jak se vrcholní představitel Evropské unie a demokratického světa pozitivně vyjadřovali o kubánském diktátorovi, když zemřel:

„Svět přišel o muže, který byl pro mnohé hrdinou. Změnil směřování své země a jeho vliv dalece přesáhl její hranice. Jeho odkaz posoudí historie.“ Jean-Claude Juncker

„Fidel Castro byl muž plný odhodlání a historická osobnost. Zemřel v době velkých výzev a nejistot a také v době velkých změn ve své zemi.“ Federica Mogherini

Barack Obama se vyjádřil, že: „Historie teprve zaznamená a posoudí enormní vliv této jedinečné postavy na lidi a svět okolo ní.“ Kanadský předseda vlády Justin Trudeau zapomněl, že to byl masový vrah, který vrhl svoji zemi na pokraj ekonomického krachu, když mohl popsat Castra jako „nadživotního lídra, který sloužil svému lidu téměř půl století“. Dodal, že: „legendární revolucionář a řečník, pan Castro, učinil významný pokrok ve vzdělání a zdravotní péči pro svůj ostrovní lid.“

Jak to, že všichni zapomněli na zavražděné a vězněné? Na skutečnost, že svou diktaturou vrhl Fidel Castro celou zemi na pokraj ekonomického zhroucení, donutil milion dvě stě tisíc lidí odejít do USA a kdyby se Chruščov nestáhl, málem způsobil atomovou válku? Znají tak špatně historii, nebo zapomněli ? Ne, nezapomněli. A jak to, že tito státníci nebyli veřejně odsouzeni za své projevy? Prostě jsou jen v zaujetí romantické neomarxistické myšlenky, která je – bohužel – pro velké množství lidí v euroatlantickém prostoru opět přijatelná.

B) Rozšiřující se paleta „lidských práv“ a jejich nárokovost

Týká se to představy, že společnost nebo nějaká společenská organizace (nikoli jedinec sám pro sebe) má zařídit dobro pro každého pomocí zákonů a nařízení, jako rodiče mají zařídit pohodlný život svému dítěti. Roste tendence předávat zodpovědnost za sebe někam na „vyšší“ místa a tendence „svrchu“  nařizovat a uzákoňovat „dobro“. Nejen ekonomické, ale i ekologické, zdravotní (nekouření, nepití na veřejnosti), a psychologické (respekt pro odlišnost a k menšinám, aby se necítily špatně, zákazy „nenávistné“ komunikace na internetu, její sledování a trestání, v Norsku zákaz plácnout dítě). S tím souvisí rozšiřující se množství „dobrokakáčů“, kteří vymýšlejí zákony tzv. instantního dobra, kterými se snaží donutit občany k „dobru“, které pro ně objevili, místo aby ponechávali svobodný prostor pro občany a jejich dohody o tom, co považují za dobré a užitečné. Komplementárně k tomu patří i občané, kteří to očekávají a požadují. Velké množství lidí chce nařízení, díky kterým bude „dobro hned“. Chtějí odstranit „chudobu“, sociální nerovnosti, utrpení zvířat, mít všude demokracii, ale požadují také odstranění pocitů studu některých skupin, pocitů neúspěšnosti, chtějí formálně regulovat svádění mezi muži a ženami, aby se zabránilo nepříjemným pocitům, agresivní a nechutnou komunikaci na internetu kriminalizovat a tak dále. A politici na tato očekávání odpovídají a sami je také posilují.

Stále častěji je možné slyšet od různých skupin „My na to přece máme právo!“ Týká se to třeba práva na ekonomický blahobyt, jaký je ve vyspělejších zemích, i když naše země neprosperuje – viz Řecko, Itálie, Španělsko –, které způsobilo ekonomické zadlužování v jižních zemích, kde populistické vlády rozdávaly víc, než byly schopné vytvořit; ale také práva na děti pro bezdětné, které se někdy aplikuje i cestou na hranici etiky („pronajatá děloha“); obchodování se spermiemi; eticky velmi sporné hormonální a chirurgické změny pro transgender jedince, a některými jurodivými sexuology a transgendristy dokonce doporučované „směrování“ dětí od 3 let ke změně pohlaví, které si „dobrovolně zvolí“…

C) Útok na identitu a hranice chápané v nejširším smyslu

Týká se to národů, tradic, kultury a především tradiční rodiny (rodič jedna a rodič dvě namísto místo matky a otce). Vše má být propustné, hybridně prolnuté, má vzniknout nový Evropan a podpořit máme globalizaci. Je tu tendence „dekonstruovat“ (Jacques Derrida, postmodernismus) především rodinu, pár, pohlavní role atd. Udržování hranic je ale zcela zásadní pro udržení identity jedince, rodiny, národa, státu i jiných skupin. Kde nefungují hranice mezi já a ty, vzniká chaos z nemožnosti rozlišovat vnitřní a vnější, fikci a realitu, přání a skutečnost. Osoby či skupiny mají tendenci k podřízení, k ústupkům a potlačení hněvu za zdánlivou „nutnost“ nechat druhého proniknout za hranice. Podvolení bývá ale často následováno – celkem pochopitelně – realitě nepřiměřenou agresí v nečekaném okamžiku…

Se společenským porušením hranic přibývá osobnostních poruch, kde psychoanalytik vidí výrazný problém s udržováním psychologických hranic. Projevují se v problematice pohlavní identity, párových a rodinných konfliktech nebo v sexuálních poruchách. Zvýrazňuje se obranný splitting – jedni hranice aktivně rozpouštějí, protože jsou vedeni „dobrým“ úmyslem „nikde nenarážet a nikomu v ničem nebránit“, druzí hranice nadměrně a agresivně zvýrazňují, aby „chránili identitu“. Aktivita jedněch vyvolává ohrožení a posílení postoje u druhých.

Neanalyticky orientovaní odborníci ale nemají nástroj k rozpoznávání poruchy psychologických hranic, protože nesledují nevědomé procesy, nemají vývojový pohled a nechápou obranný smysl jevů. Místo aby byly problémy pojmenovány a studovány je politicky korektně, arbitrárně rozhodnuto, jak to „opravdu je“. Čističi morálky pak vydávají „guideliness“, „polici“ a nařízení o korektnosti, abychom my ostatní věděli co si o věcech myslet a co říkat na veřejnosti. Lidská slušnost je nahrazována falší korektnosti a kontejnování nevědomého beta materiálu je omezeno. Řada lidí přestává rozlišovat mezi slušností a korektností. Opět se dětem doma říká: „Tohle ale neříkej ve škole…“

D) Narůstající antisemitismus je vždy signálem negativních jevů ve společnosti. Už asi 10 000 židů se vystěhovalo jen z Francie do Izraele, mnozí se bojí nosit židovské symboly na veřejnosti. V Německu ve velkých městech se židé bojí nosit znaky své víry veřejně, aby nebyli napadeni. Vzpomeňme kolik afektů a nejhorších věšteb evropských politiků vyvolalo přenesení americké ambasády do Jeruzaléma. V evropském parlamentu bylo dovoleno vystoupit usvědčené palestinské teroristce Khaledové.

Když jsem se ptal židovských kolegů z Německa, jak se tam cítí, odpověděli, že se poslední roky stále víc bojí napadení od muslimů. Své děti už neposílají do školy se symboly židovství. Proč o tom nehovoří veřejně? Bojí se. Na univerzitách a ve státních institucích je taková „korektní“ nálada, že by byli „persona non grata“.

E) Narůstající úzkost vyjadřovat se veřejně kriticky k důležitým jevům „politická korektnost“. Politická korektnost a zametání pod koberec ale nahrává extremistickým nedemokratickým stranám na obou koncích spektra. Proč nestačí obyčejná lidská slušnost (která vychází z raných identifikací s dobrými vnitřními objekty a pravého self)? Kdo potřebuje „korektnost“ postavenou na falešném self?

V korporátních společnostech žijí zaměstnanci v úzkosti a falešném předstírání korektnosti, protože by mohli přijít o práci. Temata otevření hranic a migrace, pohlavní identita žen a mužů, homosexualita, transgender, ale i to, že někdo je ošklivý, aby zastával určitou práci např. v TV, někdo je prcek a jiný dlouhán, to se nesmí říkat naplno. Mohlo by ho to urazit. To tlumí společenský diskurz a humor, ale i  umění a především myšlení.

Dnes by prý podle programového ředitele BBC nemohli vzniknout legendární Monty Pythoni, protože to byla britská humoristická skupina složená ze samých bílých mužů. Jak řekl Gilliam z Monthy Pythons: Rád bych to okomentoval: je to blbec! To je trapné. To musíme mít od každé barvy jednoho, od každého pohlaví, každou trans osobu, jednoho psa? Komedie takhle nefunguje ani omylem. Jeho představa je, že musíte dát dohromady tým, který má všechny tyto různorodé prvky, aby byli všichni spokojení. Jednu holku, jednoho černocha, jednu lesbičku, jednoho gaye, jednoho vysokého člověka, jednoho malého, jednoho žlutého. To je blbost. Možná vystihuje situaci, ve které jsou velké společnosti, kde je důležitá různorodost, vítají všechny, respektive to aspoň předstírají. Ale u humoru je to nesmysl.“

Rozšiřuje se extrémně pojatá představa, že sebeúctu druhého a hlavně „menšin“ (přitom každý jsme ale v něčem menšina!) mají vytvářet a podporovat ti druzí. Muži mají podporovat sebeúctu žen, společnost sebeúctu menšin (v Británii vlají nad státními úřady prapory LGBT komunity, která slaví Worthing Pride – Je v pořádku, že slaví, ale proč z toho má mít, nebo dokonce musí mít, radost většinová společnost?)

F) Zastrašování pro diskreditaci odlišného názoru – všimněme si, jak často jsou v posledních pěti letech používána urážlivá nařčení typu populista, homofob, rasista, fake news (ty jsou opravdu až od doby, kdy je objevili američtí demokraté v projevu Trumpa? Copak dříve nebyly? Nebo je to pojem, který nás má manipulovat, jako že tam je lež a druzí říkají jen čistou pravdu?)

G) „Vychovávání“ (občanů k evropanství, globalizaci)

Dnes opět někteří začínají přicházet s myšlenkami na výchovu. Jakoby nestačilo dát lidem svobodu a věřit, že si najdou svůj vlastní přístup k tomu, co se dobrého v demokracii nabízí. Samostatné myšlení je nebezpečné pro totalitní státy, svoboda podněcuje kritičnost a kritičnost ji pomáhá rozšiřovat. My středoevropané jsme zažili dvě totality (třeba ne osobně, ale transgeneračně). Mnozí si ale ještě pamatujeme, jak jsme museli vysedávat na schůzích a psát přiblblé referáty, aby nás komunista převychoval na internacionální, komunistickou pracující inteligenci. Čím více toho bylo, tím větší nechuť v nás vyvolával.

2. Sociálně psychologické alarmující jevy:

A) Od konce II. světové války pokračuje vysoká rozvodovost a rozpad rodinných vztahů

B) Problémy s maskulinitou a feminitou

Ženy a muži jsou stavěni proti sobě (jako dřív byly marxisty stavěny proti sobě třídy a jako jsou stále stavěni proti sobě podnikatelé a pracující). Muži jsou mnohými vykreslování jako mocenská, utlačovatelská, sexuálně intruzivní, nebezpečná skupina. Slovem dneška se stal harassment. Muži mohou být obvinění z harassmentu nebo bosingu (který se údajně odehrál před desítkami let) a jsou nuceni odstoupit ze svých funkcí bez možnosti se obhájit, proti obvinění bez důkazů, protože o mužské agresivní sexualitě je jasno!

Ženy jsou podporovány, aby si uměly zařídit život bez ohledu na muže a ženy to skutečně často umí. Dobře zařizují to, co dříve měl zařídit muž (jsou inteligentní, komunikativní, psychicky „silné“ a ctižádostivé) často vydělávají víc než muž a mnohdy přebírají roli ochránce rodiny. Někdy to působí až tak, že se ženy stydí za „ženskost“ v tradičním smyslu. Od muže se očekává, že bude  citlivý, komunikativní, bude introspektivně rozprávět o svých pocitech a citlivě vnímat potřeby své ženy a dítěte. Měl by být u porodu (ale mnozí pak mají problémy s tou ženou, kterou viděli v tak zraňující situaci, aktivovat maskulinní agresivní fantazie, což se projevuje v sexu, ale i jinde). Muž by měl vysávat a uklízet, mnohdy vychovává nově narozené dítě, zatímco žena vydělává. (Kde je „caveman“ a kde je „cavewoman“)? Ženy takové muže chválí za „citlivost“, ale v sexu je to často – jak napovídají studie i klinická zkušenost – ani jednoho nebaví, protože žena nemůže aktivovat evolucí uloženou touhu být ochraňovanou ženou a matkou a muž nemůže aktivovat falické (agresivní) pudy. Nevědomí si vždy najde cesty k projevu, ale někdy je to cesta neadaptivní. V tradičním uspořádání, zdá se, mají obě pohlaví více sexuálního uspokojení i když si obě pohlaví také na druhého více stěžují. Signálem nebezpečného vývoje, pokud jde o feminitu a maskulinitu, je zakládání něčeho tak směšně podivného jako tréninků, kde se muži učí „být pravými muži“. To, že je poptávka po něčem takovém, ukazuje na vážný problém mužů, ale i žen.

C) Nenápadná dětská deprivace

Místo aby matky byly motivovány zůstávat s dítětem alespoň první tři roky, jsou podporovány, aby co nejdříve opouštěly narozené dítě (společnost oceňuje jejich výkon, protože potřebuje pracovní síly),  nastupovaly do práce, mnohé státy finančně podporují zakládání jeslí nebo odkládání batolat (před dosažením objektní stálosti) do školek, nebo je dnes velmi moderní výchova chůvami, které ovšem bývají střídány (jsou to totiž zaměstnankyně), mohou kdykoli odejít nebo být propuštěny. Rodiče ani společnost ovšem často nedohlížejí intrapsychický význam takové separace pro děti – pro dítě to může být horší než smrt matky či babičky. Smrt příbuzné totiž může být sdílena a odtruchlena, odchod zaměstnance nikoli.

„Lesklé časopisy“ pro dívky a dámy podporují úspěšné podnikatelky, herečky a modelky, které se chlubí, jak brzy dokázaly nastoupit do práce. To vytváří ducha doby, který neoceňuje dobrou mateřskou péči, ale falickou soutěž s muži. Výsledkem jsou dospívající, kteří neúměrně dlouho využívají mamahotelu, protože se nemohou odpoutat a falešně dospělí, kteří utečou hodně daleko – aby nebyli pohlceni matkami. Útěk před potřebou attachementu a nedořešená intrapsychická separace – individuace jim ale později znemožňuje navázat smysluplné vztahy a zůstávají singl.

D) Narůstající množství mužů, kteří nemají zájem o sex, a partnerských vztahů, které nepraktikují sex v žádné formě, protože ho údajně „nepotřebují“. Máme penilní implantáty, vibrátory, internetové porno a masturbaci po síti a brzy i sexuální roboty… to vše přispívá k tomu, že vztah mezi mužem a ženou se stává neosobním. Někteří „odborníci“ zpochybňují heterosexualitu a monogamní vztahy, jako by byly jen jednou z možností mezi mnoha jinými (zapomínají ovšem na evoluci a lidské nevědomí) a především popírají význam tělesných charakteristik pro označení pohlaví. Tato ideologická kastrace vede k vymýšlení nových „pohlaví“. Ideologie takových jurodivých skupin to perverzně (=regresivní je vydáváno za zralost a úspěch) vydává za pokrok, aby popřely svůj stud. Psychoanalytik si klade otázku, zda tím nevědomě útočí proti vlastním rodičům, nebo tím kastrují anebo jen zkouší vytěsnit vlastní sexuální fantazie. Důsledkem je, že psychologické problémy s fertilitou a porodností již ohrožují současnou evropskou společnost.

E) Technologický rozvoj, který odklání lidi od lidských, osobních vztahů ke vztahům s technickými prostředky, od reality k virtuální pseudorealitě vytvářené počítači. Rodiče neříkají a nečtou dětem pohádky, nepovídají si s nimi, nepomáhají kontejnovat starosti a rodinné příběhy, raději je nechají na počítači, menší děti na tabletu. Psychologové zjišťují, že děti projevují horší schopnost rozumět vyprávěnému příběhu, a to se týká dětí z dobře situovaných rodin.

Jsme obklopeni neosobním sexem – přibývá mužů, kteří nejsou schopni erekce s normální ženou, protože jsou zvyklí masturbovat při počítačovém  pornu, nebo dokonce kresleném animé. Tomuto trendu nahrávají i sexuologové a jiní odborníci tím, že sexualitu pojímají nevztahově, mechanicky – často doporučují klientům pro zlepšení sexu „hračky“, techniky, tréninky… hovoří o dopaminu, serotoninu, oxytocinu …místo přemýšlení o vztahu a erotické fantazii.

Výstižně některé trendy vystihl David Holub v osobním sdělení : Myslím, že nedoceňujeme vliv “virtuálního propojení” na nevědomou mysl. Nevědomé procesy se nemění, ale všechny ty online udělátka, mobily, iPady a sociální sítě podle mě vychylují intrapsychické konflikty, a navozují větší potenciál k regresi. Dosud potlačovaná a vytěsňovaná pudovost, úzkost z ničivé a nesymbolizované hostility především, vyhřezávají v nečekané síle a všechny ty pokusy o “anti-hate culture” nebo korektnost jsou bezradným paběrkováním tváří v tvář mocným pudovým silám. Místo konfrontace a uznání limitů vlastní pozice se vytvářejí dogmatické bubliny. Neuvěřitelné možnosti internetu se projevuje oběma směry: nejen v přímém vyjadřování syrové nenávisti rozmetávané jako metačky hnoje na polích do mnoha stran, ale i opačně – sběrem citlivých osobních údajů a pikantností, které posiluje naopak obranné a kontrolní tužby – viz horečně budovaný čínský sociální kreditní systém, obří orwellovsky- práskačské monstrum odměn a trestů, víru v to, že pudové síly, rozmanitost názorů, lásku a nenávist lze uregulovat. Pravděpodobně nové možnosti internetu oživují konflikt moci a bezmoci, uchvátit a regulovat moc.“

„Přijde mi, že jedním z nosných témat je proměna symbolického a reálného otce, jako poskytovatele hranic, bezpečí, řádu, vizí, otce jako někoho, kdo rozlišuje a věcem dává pravdivý název. Konflikt s otcovskou figurou, kterou je potřeba zničit, zabít a současně ji rekonstruovat přilnutím k ještě mocnějším „totemům“ a jim sloužit. Perverze otcovského řádu ve vztahu k pravdě.“ (David Holub, osobní sdělení)

F) Odborníky nabízená levná iluze „superodměny“ (jako čokoláda místo jídla) v podobě chemických látek, které mají měnit naši náladu, myšlení, chuť přejídat se, vzhled, svaly, pohlaví namísto náročnější snahy o změnu, která se navíc nemusí podařit. Všudypřítomné reklamy na skvělé léky na depresi, spánek, přejídání, ilegální, leč všudypřítomné drogy (stačí se projít středem Prahy po 22. hodině a vypadat jako já). Umělé – farmakologické – odstraňování pocitů normálního smutku, lenosti, chamtivosti, opuštěnosti, truchlení nad životními ztrátami.

G) Okamžité uspokojení potřeby, tzv. „instantní dobro“

Problémy s odkládáním uspokojení. Značná část mladých lidí chce být bohatá, zdravá a šťastná, ale nemyslí na to, jak budou pracovat, cvičit a jíst zdravě, aby si to zařídili. Je stále více otylých dětí, které nesportují, necvičí, tráví čas pasivně. Celá Evropa má problémy s mladými lidmi, kteří si berou půjčky na jejichž splácení nemají. Chtějí si kupovat, aniž by si to odpracovali. Chtějí mít respekt, aniž by si ho zasloužili. Jde o psychologický problém odkládat pudové uspokojení, který se pravděpodobně týká ranného attachementového vztahu. Možná si dnes mladí – ve finanční podobě – berou to, co nedostali – citově – kdysi od matek a od svých rodin.

Zdá se vám, že všechno to politické a sociální spolu nesouvisí? Že jsou to jen jednotlivé, náhodně vybrané jevy současné společnosti? Jsem přesvědčen, že spolu souvisí. Jedná se o různé projevy-symptomy společenského nevědomí, „Zeitgeist“, které, jak se mi zdá, odrážejí regresivní tendence ve společnosti a „totalitní objekty“(M. Šebek) v osobnosti Evropanů. Politické a dobové ideologické jevy působí na občany, kteří se tím mění a zároveň si vybírají, preferují určité typy politiky a ideologie, která vyhovuje osobnosti voličů.

Šebek (1996) popsal patologickou funkci „totalitních objektů“ takto:

„Nedovoluje nekontrolovatelný prostor.

Zabíjí, nebo tlumí spontaneitu a kreativitu.

Blokuje normální vývoj k Oidipskému komplexu a pohlavní diferenciaci.

Nemá zájem o odhalení pravdy, místo toho předpokládá statickou ideologii, kde všechny pravdy jsou již odhaleny.

Vytváří prostor hlavně pro zrcadlení a poslušnost, ale ne pro rozvinutější formy mezilidských vztahů.

Nesnáší rozdíly a pokouší se o uniformitu – velmi často se tato zestejněná realita jeví jako zničené fekální universum (zničená příroda, šedivá stejnost sídlištních měst, nediferencovaná masa pracujících)“

Čím je dobové společenské nevědomí charakterizováno z perspektivy nevědomých vztahových přesvědčen? Zkusme formulovat hlavní zneklidňující „nevědomá vztahová přesvědčení“:

  1. Přesunutí odpovědnosti na vyšší autoritu (na rodiče – stát, úředníky atd.), místo aby ji měl jedinec (v ekonomice přerozdělování a regulace, odpovědnost za výchovu svých dětí, za zdraví).

Vytváření „dobra“ shora a nucení k tomuto zjevenému „dobru“ (ať to zařídí rodiče – stát – abychom se nemuseli snažit… Stát nutí své dobro a občané si nebrání své hranice, dál volí strany, které ví co je pro občany dobré.)

„Ať TO určí a zařídí oni. Oni nahoře jistě vědí lépe co moje maličkost a naše skupina potřebujeme.“

  1. S tím související kontrola a byrokratizace a tendence k postojům preventivního podezření, že by občané bez kontroly páchali jakési nepatřičné věci, je skvělou institucionalizovanou obranou proti závisti.

„Ať mně třeba nesmyslně kontrolují a otravují, ale aspoň chytnou ty darebáky, kterým já závidím.“

Mnozí kontrolující i kontrolovaní žijí představou, že proti svým pudům, které považují za hrozivé, musí agresivně bojovat jako Svatý Jiří  s drakem. Svoboda je pro takové lidi největším nebezpečím i kdyby se každé ráno modlili k demokracii.

„Já i ostatní potřebujeme být kontrolovaní, protože kdo ví, co bychom dělali, kdybychom mohli svobodně…“

  1. Porušení hranic – nerozlišování mezi „potřebami a přáními“, mezi „mým a jeho“, stud za to být jiný, být sám sebou. Stud má být odstraněn aktivitou těch druhých.

Cokoli je  menšině příjemné, má jí být dáno. Politici, společnost/rodiče jsou tu od toho aby rozdávaly uspokojení. A politici slibují a kupují si voliče (za to, co si od voličů dříve vybrali).

  1. Hledání rovnosti na místo spravedlnosti

Shora (od státu/rodičů) má být nastolena spravedlnost – za kterou je ale považována rovnost – pro všechny. (Rodiče mají dát všem sourozencům stejně, stud, že někdo  je neúspěšný a závist, že se jinému daří, má být odstraněna administrativně.)  Paritní zastoupení žen i mužů v politických stranách, ale i v privátních firmách. Shora má být zajištěno, aby bylo rovnostářství – ve výdělcích, vzdělávání, aby podnikatelé nepodváděli na daních, protože zaměstnanci nemohou, aby muži neobtěžovali ženy nemravnými návrhy, pokud ty to právě nechtějí, shora má být nařízeno, aby byly záchody pro osoby, které se necítí být pohlavím, kterým biologicky jsou, aby tyto osoby necítily stud. Rovnostářství je pokusem využít institucionalizovaných obran v boji proti studu.

„Ať někdo ( rodiče…) zařídí spravedlnost= rovnost, abychom za sebe necítili stud, abychom si nemuseli přiznat, že něco nezvládáme, v něčem jsme méně schopní než jiní…“

  1. Omnipotentní narcistické přání měnit svět podle „zjevené pravdy“. (Povinná zodpovědnost za export demokracie do severní Afriky už způsobila dosti chaosu v této části světa. Je tu ale i povinný boj za globální změny klimatu, povinná zodpovědnost za hladomory a sucho a jednání totalitních vládců atd.)

„Musíme zařídit, aby všude žili tak dobře jako u nás, protože jinak jsme špatní lidé…Kdo se nechce obětovat pro druhé je špatný člověk a je třeba s ním podle toho naložit…“

  1. Přání „instantního dobra“ tedy okamžitého uspokojení potřeb.

„Stát – rodiče jsou přece bohatí, mocní, tak ať to zařídí. Vždyť já jim toho tolik dávám (peněz do státní kasy, vzdávám se zodpovědnosti za svůj život, idealizace moci… tak si to zasloužím… Jinak budu zuřit! A ať si mně nepřejou…“

  1. Víra, že když my budeme hodní, citliví, respektující a laskaví ke všem, i ostatní takoví budou k nám.

To ale bohužel neplatí. Je příliš mnoho lidí a zemí, které považují laskavost za slabost. (Příkladem může být norský masový vrah Breivik, který zavraždil 76 lidí, žije ve velmi fešáckém vězení a má tu drzost se ještě soudit o svá práva. (Káva se mu zdála studená, a prý dostával málo másla a neměl dovoleno používat hydratační krém.)

„Musíme být vstřícní a laskaví, protože tím dáme příklad agresorovi, ten se zastydí za svoje zlé úmysly a stane se dobrým, nebude na nás útočit. Kdybychom se mu postavili, mohl by nás zničit.“

  1. Morálka odčiňování, pacifismu a popírání agresivity se stala povinnou. Lidé a skupiny, které nesdílí pocity viny, jsou  značkovány často jako nemorální, nebo nezralé.

„My sami přece víme, že jsme v minulosti udělali tolik zlého, že teď už musíme donekonečna odčiňovat a každé obvinění a útok si zasloužíme.“ 

  1. Popření nevědomého, jakoby vše bylo na našem vědomém rozhodnutí. Nevědomé prožitky, fantazie, Eros ani Thanatos a iracionální úzkosti nemají mít místo. Manické obrany, institucionální obrany.

„Nechceme myslet na nepříjemné věci, které nejasně tušíme, bude nám to kazit náladu a pocit všemoci.“ „My se nestydíme za své problémy, my na ně můžeme být hrdí…“

Ke třetí noze „trojnožky“: Ovlivňují nás i traumata minulých generací, které jsme nikdy nepoznali a nejen traumata, ale i jejich zkušenosti se světem a životem obecně. Předávají se nevědomě v rodinné kultuře, rodinných mýtech, rodinných tajemstvích, ale také společenských mýtech a tajemstvích o kterých historie nemá mluvit. Evropa má za sebou velmi krutou minulost temného, krutého středověku, náboženského šílení, infekcí, které málem vyhubily národy, ale také neméně kruté novověké dějiny dvou totalit, které hrozily zničit svět a mnohé národy mají za sebou koloniální minulost, která je také rozvrací pocity viny. Trauma se stává „organizujícím faktorem“ (W. Bohleber) v životě mnoha lidí a zůstává-li bez náhledu a nezpracované, pak se snadno přetáčí mezi extrémy postojů (tam i zpět):

z empatické necitlivosti do přecitlivělosti; ze zneužívání druhých, do zneužívání sebe sama; z narcistické všemocnosti do pocitů méněcennosti, z popírání viny do sebeobviňování atp. V Evropě vidíme mnohé odčiňování, ale málo kontejnování (Bion). Jak známo z psychoanalýzy, odčiňování není léčbou. Pocity viny nedělají člověka lepším, protože jsou jen obrácením agrese proti self.

O transgeneračním tématu v historii států a velkých sociálních skupin by se dalo říci více, především bychom se mohli ptát, jaké narcistické zranitelnosti v nevědomí Evropy ožívají a mohou vytvářet „choosen traumas“ (Vamik Volkan), ale není zde už není tolik prostoru.

Resumé

Tak jako každý z nás je neustále ohrožen regresí, tak i demokracie je neustále ohrožena v té míře, jak je ohroženo fungování občanů. Winnicott ve své práci „Význam slova demokracie“ (The Meaning of the Word Democracy, 1950)  dává demokracii do souvislosti se zralostí lidí.

Demokracie souvisí s funkcí rodin. Funkční rodina a důvěryplný partnerský vztah jsou ale ohrožením všech (zvláště na moci založených) systémů, protože partnerský vztah a rodina je nejosobnějším prostorem, který všem ideologiím a i nejdemokratičtějším státům vytváří opozici. Čím je vláda totalitnější, tím nebezpečnější je pro ni rodina. Levicové ideologie, ač se tváří jako podporující rodinu, pokoušejí se ji dekonstruovat (J. Derrida) a relativizovat její význam i charakter  (jakoby říkaly – „je mnoho možností a všechny jsou platné“ ), stejně tak zkoušejí relativizovat pohlavní/genderové rozdíly.

Proč se tomu občané tak snadno podvolují? Mně se zdá, že to souvisí s rozpadem tradiční rodiny po druhé světové válce. Vysoká rozvodovost ale podle mě není ten hlavní problém. Hlavní problém vidím v neschopnosti partnerů rozvést se bez bojů a tahanic o děti. S dětmi zůstávají většinou zklamané, zraněné matky, které často diskreditují otce. (Dostanou-li děti otcové, nebývá to lepší, pak je znehodnocována matka a muž se staví do role zraněného a ublíženého.) Otcové bývají vykreslováni jako „zlí“ a ti mnohdy tento obraz nedokáží změnit a často ho ještě potvrzují (např. když vedou spory o výživné). Matky pak musí z ekonomických důvodů opustit malé děti a nastoupit do práce. Důsledkem toho bývá předčasná separace dětí od matek a jejich deprivace. Jak to chápou děti ?

Často také vidím, že děti se stávají „rodiči své matky“, protože ji vidí jako zraněnou a slabou. Aby ji mohly použít, musí jí kompenzovat. Děti drží psychologicky matku, aby jim mohla být matkou. Chlapci se v takové situaci nemohou identifikovat s rolí pevného, hranice držícího a rodinu chránícího muže. Muže, který dovede použít i agresi na ochranu zájmů své ženy a dětí. Mužskou identitu chápou jako agresivní, zraňující a odmítají ji. Chlapcův oidipský komplex je tím výrazně modifikován. Osobní vztahy jsou příliš náročné, je bezpečnější být singl nebo zůstat žít s počítačem. Monogamní citově obsazená sexualita je oběma pohlavími vnímána jako nebezpečná, potenciálně ubližující.

Dívky na zraněnou, opuštěnou matku někdy reagují regresí a vyvinou problémy s jídlem, nebo aktivněji, jakoby se rozhodly, že se musí pojistit, aby se jim nestalo to co matce. Využijí svých dispozic- soustředí se na výkon, který je má ochránit před zoufalou situací matky – ve sportu, osobním vzhledu, ve studiu i v práci. Ženy jsou trpělivější, zodpovědnější, méně riskují a jsou komunikativnější – to vše je předurčuje, aby byly v současné společnosti úspěšné.

Hyperkompenzace úspěchem ale nepřináší štěstí, znamená vytěsnění přání být sama sebou – mít dítě a být empatickou matkou, věřit muži, že ji i dítě ochrání( i dítě je často pojato jako další výkon, který má být dosažen a který má dokázat narcistickou hodnotu ženy) a připravují si tak pozdější problémy s otěhotněním. Takové ženy si často pro manželství hledají hodného, jemného a komunikativního muže, který má být bezpečný (neopustí je jako otec). Sexuálně jsou ale atrahovány dominantními, někdy falicky narcistickými muži – s nimi se jim  ale často zopakuje situace opuštění z dětství. Tak si mnohdy – nevědomky – připraví situaci své matky.

Deprivované děti od bojujících, zraněných rodičů hledají autority (extrémně pravicové, či levicové), které by je podržely a řešily jejich pocity nedostatečného bezpečí ve světě, zraněné sebeúcty, v pohlavní roli a ve vztazích, které vnímají jako ohrožující. Podporu stabilních rodin, které dokážou řešit své konflikty a dávají psychologické hranice, proto považuji pro rozvoj demokracie i osobní štěstí za zásadní.

Slavoj Titl