Úvod ke sborníku Kdo se bojí strašidel

Peter Pöthe

Pöthe, Peter – Úvod ke sborníku Kdo se bojí strašidel

Cesta k emoční a tělesné zralosti je vydlážděna sérií mnoha rozličných emočních prožitků a zkušeností. Konkrétní citový prožitek se odvíjí od konkrétní události, která se danému dítěti během vývoje stala. Některé z těchto událostí mají podobu příjemného zážitku a doprovází je prožitek klidu a bezpečí. Jiné události jsou spojené s pocity úzkosti a nejistoty. Pocity dítěte mají v jeho mysli podobu konkrétní události nebo situace nebo jsou spojené s konkrétními osobami či neživými objekty. Pocit sytosti tak může odpovídat představě voňavého prsu a později třeba krmící maminky, intezivní prožitek závisti může mít podobu plačícího mladšího sourozence, pocit studu má třeba podobu výsměchu učitelky, pocit viny odpovídá obrazu plačící mámy, pocit hrdosti je reprezentován představou chválícího táty. Velká část emočních prožitků odpovídá osobám, předmětům a událostem v životě dítěte. Jsou však i prožitky uložené v mysli dítěte, jež reprezentují události a objekty, které v jeho vnější realitě nenacházíme.

Široká škála strašidel, duchů, draků, netvorů, bazilišků či jiných příšer oslovuje naše děti možná naléhavěji než reálné postavy a objekty jejich života. Oč méně jsou tyto fantazijní objekty a situace reálné, o to opravdověji a intenzivněji dítě prožívá emoční prožitky s nimi spojené. Účelem interakce dítěte se strašidly je snaha ovládnout obavy a úzkosti, které by jinak zůstaly nepojmenované a nekontrolovatelné. Tím, že dítě komunikuje se svými strašidly, komunikuje se svými vnitřními strachy, kterým se snaží udělit smysl. Pátrání dítěte po smyslu úzkosti je také pátráním po citové dostupnosti a otevřenosti nás, dospělých. Povídáním o svém strachu ze strašidla může dítě nevědomě pátrat, jak dalece bereme jeho obavy vážně a jak jsme schopni je tzv. kontejnovat, tedy přijímat je a dávat jim smysl.

Jako rodiče, vychovatelé, učitelé či psychologové jsme však na podobnou komunikaci ze strany dítěte často příliš „chytří“. Když se nám dítě se svými „fantazijními“ strachy svěří, dostane se mu nejednou pokárání a osvíceného poučení, že „strašidla přece neexistují“. Po tomto vysvětlení se úzkost dítěte jeví jako neopodstatněná nejenom samotnému dítěti, ale především nám, dospělým. Pátrat po smyslu něčeho tak nepříjemného, jako je smutek nebo úzkost zranitelného dítěte, přijímat a prožívat tyto pocity se totiž mnohým z nás může jevit jako úkol přesahující naše emoční kapacity. Možná jsme to právě my, nikoli děti, kdo máme strach z jejich strašidel, respektive z prožitků, které v jejich vnitřní realitě reprezentují. Ze strachu před hloubkou emočních prožitků dětí volíme jednoduché vysvětlení jejich citových projevů a chování. Jejich obavy chápeme jako projevy jejich neinformovanosti, podobně jako třeba jejich agresivitu pokládáme za nedostatek „disciplíny“.

Autoři sborníku Kdo se bojí strašidel jsou psychoanalyticky orientovaní psychoterapeuti, kteří se strašidlům nevyhýbají. Snaží se dívat se jim do očí a porozumět tomu, odkud přišla a kam směřují. Konfrontace se smutkem dítěte po separaci od maminky, prožívání strachu z opuštění, vzpomínky na traumatickou zkušenost z minulosti, konfrontace se stavy zoufalství a bolesti v důsledku aktuálního týrání, s agresivními a destruktivními přáními dítěte a „kontejnování“ řady dalších obtížných aspektů vnitřní reality dětí je náročný proces, na konci kterého stojí dítě osvobozené od překážek na cestě svého emočního, sociálního a intelektuálního růstu. I proto má dětská psychoterapie svůj nepopiratelný smysl.

© Peter Pöthe, 2003

Občanské sdružení Futurum
bylo založeno v roce 1997 jako sdružení psychologů, psychoterapeutů, speciálních pedagogů, fyzioterapeutů, lékařů a dalších odborníků. Od počátku se zabývá dětmi vyžadujícími specifický přístup (děti rizikové a děti s emočními problémy či poruchami chování apod.).
Sdružení v minulých letech pořádalo kursy s uvedenou problematikou, akreditované MŠMT a určené zejména pedagogickým pracovníkům. V minulém roce získalo dotaci v rámci Projektu podpory zdraví MZČR.
Projekt školení pedagogických pracovníků vznikl ve spolupráci o. s. Futurum s Českou společností pro psychoanalytickou psychoterapii. Dětská sekce ČSPAP organizuje v českých podmínkách naprosto ojedinělý výcvik v dětské psychoterapii a na konference, které pořádá, zve i odborníky ze školství. V rámci projektu školení vychází i sborník «Kdo se bojí strašidel – o úzkosti dětí, jejich rodičů a učitelů» (2003)
Z obsahu: výše uvedený Úvod, O rodičích a mateřské škole aneb „Mám Tě rád, paní učitelko… ale Tebe, maminko, taky!“ (Markéta Kavale), Úzkostné poruchy v dětství (Iva Macková), Hra a práce v raném dětství (Věra Gabrielová), Separace – problém dětí a rodičů (Petr Pöthe), Jak můžeme pomoci dětem vyrovnat se se stresem (Martina Pilařová), Sexuální zneužívání a další úskalí sexuálního vývoje dětí v raném a přeškolním věku (Petr Pöthe), Psychoterapie v dětském věku (Marie Kopřivová, Ivana Růžičková), Jak se to dá přežít, aneb jak nevyhořet, neutopit se, ustát to, nenechat se smést (Veronika Čermáková).
Sborník vyšel letos na jaře a je možné si jej objednat (za 160 Kč + poštovné a balné) na adrese Občanské sdružení FUTURUM, Daškova 3078, Praha 4.

(vyšlo ve sborníku Kdo se bojí strašidel – o úzkosti dětí, jejich rodičů a učitelů (Praha, Futurum, 2003))