Přednáška sleduje cestu k psychoanalýze jako přechod od Charcotovy „vnější scény“ hysterie k Freudově „jiné scéně“ dynamického nevědomí. Hysterie zde nevystupuje jako diagnóza, ale jako zakládající scéna psychoanalýzy a jejích klíčových pojmů. První osa připomíná pojem „jiné scény“ (andere Schauplatz) jako vyjádření pro odlišný psychický režim – jiná scéna nevědomí neznázorňuje „hloubku“ ani skrytou lokalitu psychiky ani nějaký fantazijní obsah, ale má vyjádřit jiný režim psychického fungování, který není vědomí přímo dostupný a je součástí transformačního modelu psychiky, jak jej Freud znázornil v první topice. Druhá osa sleduje Freudův teoretický i klinický motiv „průchodu řečí“: řeč není jen sdělení, ale proces, v němž se nevědomé hnutí svým vázáním na slovní reprezentace může proměňovat, diferencovat a nabývat komplexnějšího a vitálnějšího výrazu a přecházet z nevědomého do předvědomého registru. Třetí osa se vrací k původnímu nárysu nezaměřeného naslouchání a jeho významu pro udržení otevřeného řečového pole analyzanda. V závěru přednáška podtrhuje význam anachroničnosti: hysterie je anachronickou scénou, psychoanalýza anachronickou metodou. V jedné se anachronicky vrací, co bylo vytěsněno, druhá trvá na metodě, která těmto návratům umožňuje naslouchat a napomáhat jejich artikulaci – na své vlastní vynalezené scéně psychoanalytické situace.