Revue číslo XXVI. zima 2 (2024)

Dospívání v zrcadle současnosti i minulosti

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

představujeme vám nové číslo Revue na téma adolescence, v němž je toto vývojové období každého jedince zpracováváno z psychoanalytických pohledů.

O adolescenci vyšla dříve dvě samostatná čísla Revue, ale mnohé příspěvky se týkaly spíše jen souvisejících témat. Vedle toho Revue otiskla několik článků a recenzí, které mají v názvu téma dospívání, ale vcelku jich mnoho není. Uvádíme tento krátký přehled pro čtenáře, který by se chtěl podívat zpět do minulých 25 let existence Revue a najít další literaturu. Volba tématu vyplývá také částečně z celospolečenské situace, kdy se problematika dospívání naléhavě objevuje nejen v osobních příbězích, ale i v kontextu nových psychologických a sociálních jevů. Adolescence je vskutku široký prostor – obsahuje otázky osobnostního vývoje v oblasti vývoje identity, sexuality, schopnosti rozvíjet vztahový potenciál a řadu dalších prvků významných pro „dost dobrý“ vývoj. V jednotlivých příspěvcích jsou promýšlena psychoanalytická hlediska dospívání jak ze stránky teoretické, tak klinické.

Zahájení patří Marianne Parsonsové, která se ve svém článku Slasti a strasti dospívání zabývá vývojovými úkoly dospívání a analytickou terapií v tomto období, jejími úspěchy a také úskalími. Autorka zmiňuje roli terapeuta, protipřenosové fenomény a analytickou techniku. Jako ukázku vlastní klinické práce představuje tři kazuistiky dospívajících. Parsonsová uvádí několik okruhů, které se v adolescenci řeší – jak hluboké tělesné změny integrovat do vztahu k sobě a k druhým, dále přepracování oidipské problematiky, která v tomto období znovu ožívá, a vyrovnávání se s ní, přičemž její řešení probíhá ve zralejší podobě než v raném věku. Vývojové procesy mohou přinášet radost a potěšení, ale také mohou vzbuzovat strach, úzkost a pocit osamění. Vývojový posun vždy znamená vzdát se nějakého zdroje bezpečí a slasti v zájmu dosažení větší autonomie a nových zdrojů sebeúcty. Přitom jde u adolescenta o kolísání mezi progresí a regresí. Parsonsová cituje Petera Blose, který uvádí, že dospívání je jediným obdobím, kdy regresivní prvky jsou nezbytnou součástí pozitivního vývoje. Vývojovým úkolem dospívání je vytvoření zralé sexuální organizace, vytvoření identity a autonomního nadjá. Znamená to vzdát se závislosti na rodičích a jít cestou emoční nezávislosti. Okrajově Parsonsová zmiňuje, že obrany dospívajícího se mohou rozpadat, dojde ke zhoršené schopnosti fungování a zvládání reality, což může vést až ke zhroucení. Parsonsová se ve svém článku rovněž zabývá rolí terapeuta ve vývojovém období dospívání, při němž i on zažívá slasti a strasti. Je ve složité roli, protože pracuje s problémy závislosti na rodičích a se separací od nich, což je ovšem také téma závislosti a separačních procesů v terapii.

Michael Šebek se ve svém článku Adolescence jako univerzální transgenerační jev: Aristoteles a mládí svatého Augustina zamýšlí nad psychosociálními transgeneračními a také transkulturálními rysy období dospívání. To je sice dávno známý fakt, ale není dostatečně uvědomovaný pod vlivem snadno přístupné přítomnosti, v níž se mnohdy zmůžeme jen na konstatování, že na naše mladé potomky už přichází nebo přišla „puberta“, tedy něco obtížného, problematického, a dokonce nebezpečného. Témata psychosexuality dospívajících byla už od starověku (a zřejmě i předtím) ve společnosti známá a společnost s nimi zacházela s ohledem na pojetí a morálku své doby. Zajímavý byl například přístup k homosexualitě ve starém Řecku, kde byla společností akceptována a uznávána, i když paralelně s ní probíhal manželský život s důrazem na to mít děti a vytvořit rodinu. Nicméně autor se obsáhleji zabývá psychoanalytickým pohledem na dospívání sv. Augustina, které podrobně vylíčil sám sv. Augustin ve svém Vyznání. Podle Šebka je aktuální současný problém transsexuality u některých dospívajících. Dospívání a hledání vlastní identity, a to i sexuální, je přitom věkově prodlouženo a hraje v tom roli i nedořešený oidipský komplex a také rané psychické poruchy a deficity. Těmi se sice autor ve svém článku nezabývá, ale jejich význam je uveden v jiném článku tohoto čísla. Autor také zdůrazňuje, že podobná témata u dospívajících jdou napříč generacemi a staletími, od starověkého Řecka, Říma až po 20. století a současnost. Tento pohled je uklidňující. V tomto rychle měnícím se světě přece jen něco zůstává konstantní, i když ovlivněno dobou a morálkou daného období.

Marianne Parsonsová ve svém článku hovoří o zhroucení dospívajících jako o jedné z možností, co se při vývoji v adolescenci může přihodit. U Christophera Bollase je v přednášce Prostor a čas v dospívání: Psychoanalytická intervence při akutním zhroucení zhroucení dospívajících ústředním tématem. Období dospívání se podle něj spíše podobá „bitevní zóně mezi dvěma epochami a psychickými realitami: obdobím dětství a obdobím dospělosti“. Zdůrazňuje, že ve fázi psychotické dekompenzace vede adolescenta zpět v čase a prostoru do okamžiku propuknutí epizody a na místo, kde k tomu došlo. Při analýze klade úplně jednoduché otázky, např. aby mu adolescent sdělil, kde bydlí, kam chodí do školy apod. Odvádí tedy pozornost od traumatických událostí (což je odklon od obvyklé psychoanalytické techniky), ale v tomto případě s terapeutickým efektem. Povídání o každodenní realitě takového pacienta okamžitě zklidňuje, neboť emoční myšlení by se pro něj stalo hrozivým a nemožným. Dále Bollas ve své přednášce uvádí dva klinické příklady. Jednak se zabývá kazuistikou dospívajícího mladíka, který se psychoticky (schizofrenně) zdekompenzoval při basebalovém zápase. Bollas zajímavým způsobem líčí znovunalézání prostorových a časových souvislostí, což je důležité pro vztah mezi vědomým a nevědomým myšlením. V dalším klinickém případu se zabývá maniodepresivním typem zhroucení u dospívajícího mladíka. Rovněž jemu klade „banální otázky“. Podle Bollase je velmi důležité nepotlačovat u pacienta kreativní energii mánie a skutečně naslouchat jeho asociacím. Jedinec se při první epizodě snaží udržet manický stav mysli a hrozí se návratu do deprese. Srozumitelné vysvětlení se stává v daném případě přechodovým objektem. Úlohou analytika je rekonstruovat události z minulosti, aby se dospívající mohl znovu zorientovat v přítomnosti a byl schopen představit si budoucnost. Bollas na závěr dodává, že takto pracuje on, ale že je možné přijmout, že někdo pracuje jiným způsobem.

Slavoj Titl ve svém příspěvku, nazvaném Identita, psychologické hranice a čas, klade řadu otázek souvisejících s vývojem identity. Předkládá základní charakteristiky, na jejichž podkladě se identita vytváří – paměť, vytvoření bezpečného vztahu, separace-individuace, řešení základních oidipských problémů a vytvoření nadjá, úspěšný narcistický vývoj, schopnost introspekce a nalezení smyslu života. Dále upozorňuje na to, že v posledních desetiletích je veřejný sociální prostor přesycen otázkami identity, kde se někteří zjevně cítí ve své identitě ohroženi a dožadují se speciálního práva na vlastní identitu vycházející z pocitů, tedy jako by pocity určovaly realitu. To už však může útočit na identitu ostatních. Sociálně, kulturně a ideologicky chápané identity se omezují na vědomě prožívané jáství. Psychoanalýza však reflektuje nevědomé a obranné mechanismy, které se propojují s vědomým pocitem identity. V článku je dál předložena osmibodová charakteristika identity, na niž navazuje rozbor principu vývoje jádrové identity. Popisují se zde požadavky, které jsou kladeny na jedince od raného dětství. Autor se opírá o výzkumné a klinické závěry řady autorů, zejména M. Mahlerové, J. Bolwbyho, D. Winnicotta ad. Zdůrazňuje některé fáze vývojového procesu (separace-individuace), význam prostředí i možných traumat a dalších okolností ovlivňujících vývoj. Zmiňuje, že sexualita a pohlavní identita jsou v současném technologickém světě vystaveny značným tlakům. Autor text oživuje krátkými ukázkami klinické práce. V závěru článku je popsáno osm vývojových linií tvořících psychologické hranice a charakterizujících integrovanou, zralou identitu. Následně autor popisuje několik „typů“ poruch identity a shrnuje svůj názor na terapii.

Václava Probstová ve svém článku Ve skleněném teráriu – vliv raných úzkostí na vývoj v adolescenci popisuje poutavým a precizním způsobem dlouhodobou klinickou práci se svou pacientkou, mladou ženou, u níž došlo k poškození v raném vývoji, což mělo souvislost s tím, že při přechodu do adolescence došlo k psychickému „zamrznutí“. Projevily se některé symptomy jako např. poruchy příjmu potravy, alexithymie a deprese. Jednotlivé symptomy ale neměly takový dopad na vývoj její osobnosti jako emoční odpojení a přerušený kontakt s tělesným prožíváním. Při intenzivní analytické práci, kdy autorka popisuje v článku i svůj protipřenos, došlo u tak složité pacientky k většímu „oživení“ a k posunu ve vnitřním světě emocí. Svou prací dokumentuje autorka propojení problémů raného vývoje s vývojem v dospívání, což je rozhodně velmi aktuální a také málo citované téma současné analýzy.

V pojednání nazvaném „Transolescence“? se Jörn Grebe zabývá složitými otázkami týkajícími se pohlavní a sexuální identity a souvislostmi s psychickými, kulturními a sociálními aspekty dospívání. Vychází ze své profesní práce na psychiatrické ambulanci pro pohlavní dysforii u dětí a dospívajících na univerzitní klinice v Hamburku. Pracuje zde s pacienty s heterogenní psychickou strukturou, kteří se snaží směřovat k hormonální terapii pro tranzici. Často chtějí být označováni jako „transgender“. Grebe předkládá řadu úvah spojujících názory odborníků, kteří se zabývají nevědomou dynamikou specifické skupiny dospívajících. Opakovaně cituje například britskou psychoanalytičku A. Lemma, která se touto problematikou intenzivně zabývá a hovoří o pokusech mladých lidí „slepit dohromady nejistou přechodnou identitu pomocí duševní chirurgie“. Autor odkazuje na klasické úvahy S. Freuda, D. Meltzera, R. Lombardiho, W. Biona, J. Laplanche a dalších. Rozebírá otázky adolescence ve společenských souvislostech, specifikuje aspekty „transgendru“, binární rozdílnosti pohlaví a transmedicíny. V pasáži Tělo, identita a infantilní a pubertální sexualita v rané adolescenci upozorňuje na pohledy řady odborníků, vesměs ozřejmujících širokou škálu faktorů, které provázejí toto velmi nelehké období vývoje. V závěru zdůrazňuje, že v rané adolescenci zřetelně vyvstává křehkost rozvoje identity svázané s tělem. Doporučuje vzájemnou výměnu odborných názorů na transgender v adolescenci. V klinické praxi pak apeluje hlavně na ponechání dostatku prostoru a času pro otázku, zda je třeba se uchylovat k somatické medicíně nebo se pokusit zamyslet nad vzájemným působením tělesných, kulturních a psychických okolností v celém procesu a hledat jiná řešení.

Závěrem bychom rádi poděkovali Haně Drábkové a Janě Vaškové za jejich skvělou redakční práci, za výborné překlady Evě Klimentové, Viole Somogyi a Martinu Pavelkovi, za technickou redakci Tereze Koronthály a v neposlední řadě Václavu Buriánkovi za podrobnou a zajímavou recenzi.

Všem čtenářům přejeme příjemnou a inspirativní četbu.

A úplně na závěr uvádíme přehled článků o adolescenci otištěných v Revue v minulosti:
Šikl, J. (1999). Adolescence jako narcistická krize. Revue psychoanalytická psychoterapie, 1: 23–26.
Růžičková, I. (2003). Kroky dětí a dospívajících po cestách separace. Revue psychoanalytická psychoterapie, 5: 9–14.
Tischler, L. (2004). Přenos a protipřenos v práci s dětmi a dospívajícími v institucích. Revue psychoanalytická psychoterapie, 6: 15–22.
Lucká, L. (2004). The Handbook of child and Adolescent Psychotherapy, Psychoanalytic Approaches / Příručka psychoterapie dětí a dospívajících: psychoanalytický přístup. Praha: Triton, přeložila Lucie Lucká. Revue psychoanalytická psychoterapie, 6: 67–68 (Recenze).
Campbell, D. (2006). O pseudonormalitě. Příspěvek k patologii dospívání. Revue psychoanalytická psychoterapie, 8: 18–26.
Horneová, A. (2006). „Přestaň, nebo uvidíš!“/ „Necháš toho?!“: Vnitřní a vnější svět dospívajícího delikventa. Revue psychoanalytická psychoterapie, 8: 27–43.
Vrbová, M. (2008). Peter Pöthe: Emoční poruchy v dětství a dospívání. Psychoanalytický přístup. Grada Publishing, Praha 2007, 160 stran. Revue psychoanalytická psychoterapie, 10: 76–77 (Recenze).

Marie Kopřivová
Ivana Růžičková
Michael Šebek