Revue číslo XXVII. léto 1 (2025)

Narcismus: zrcadla a okna

Vážení čtenáři,
s potěšením vám předkládáme další číslo Revue pro psychoanalytickou psychoterapii a psychoanalýzu. Jak dobře víme, psychoanalýza se nikdy neodehrávala ve společenském vakuu – naopak, její teoretická i klinická perspektiva se nutně vyvíjí v dialogu s kulturou, v níž je zakotvena. Každá epocha přináší nové psychopatologické konfigurace i nové způsoby, jakými si subjekt organizuje svou zkušenost. V tomto čísle se zaměříme na fenomén narcismu – pojem, jehož vývoj v psychoanalytickém myšlení ilustruje nejen teoretickou plastičnost našeho oboru, ale také jeho schopnost reflektovat proměnlivou povahu subjektivity.
Narcismus je jedním z těch psychoanalytických pojmů, které si našly cestu daleko za hranice odborného diskurzu. V dnešní době je běžně skloňován v médiích, populární psychologii i v každodenních rozhovorech, často však ve značně redukované podobě. Stačí se podívat na způsob, jakým se slovo „narcista“ dnes používá – jako univerzální diagnóza pro toxického partnera, sebestředného šéfa či kohokoli, kdo si dovolí projevit více sebedůvěry, než je nám milé. Psychoanalytická tradice však nabízí hlubší pohled, který není zatížen hodnotící nálepkou a umožňuje porozumět nejen individuální psychodynamice, ale i širším souvislostem, v nichž se narcismus formuje a transformuje.
Sigmund Freud v eseji O narcismu: Úvod (1914) přinesl koncept primárního a sekundárního narcismu, přičemž první chápal jako přirozenou vývojovou fázi, kdy dítě ještě nečiní rozdíl mezi sebou a vnějším světem, zatímco druhý jako regresi v důsledku psychopatologických procesů. Narcistická investice libida mohla být obranným mechanismem proti frustraci či traumatizujícímu zranění, což Freud později rozpracoval ve vztahu k melancholii a psychózám. Už v této době se vynořila otázka, která nás nepřestává zaměstnávat ani dnes – nakolik je narcismus univerzální součástí psychického vývoje a nakolik představuje překážku v utváření smysluplných vztahů.
Freudova žačka Helen Deutschová posunula pojem narcismu blíže k otázkám identity a sebehodnoty. Zajímalo ji, jak se narcistická dynamika projevuje u žen, jejichž psychický život byl formován v kontextu společenských očekávání. Narcismus
se v jejím pojetí mohl stát ochranou před úzkostí z vlastní nedostatečnosti, což zůstává nadčasovým tématem – kdo z nás by neznal pacienty, jejichž sebevědomí se zdá být pevné, a přesto je křehčí, než se na první pohled zdá?
S Heinzem Kohutem přichází zásadní změna – narcismus už není pouze defektem nebo patologií, ale také vývojovým procesem, který vyžaduje citlivý přístup. Kohut ve své Psychologii self (1971) představil koncept zrcadlících objektů (mirroring objects) a ukázal, že stabilní narcistická struktura nevzniká v izolaci, ale v intersubjektivním poli. Terapeutická práce s narcistickými pacienty proto podle něj nespočívá v konfrontaci jejich grandiozity, ale v empatii a budování kapacity pro vztahovou vzájemnost. Tento přístup nepochybně rezonuje i s našimi zkušenostmi z klinické praxe – rigidní struktury, které se na první pohled jeví jako neproniknutelné, se často ukazují být zoufalým pokusem o sebeochranu.
Otto F. Kernberg na rozdíl od Kohuta zdůraznil intrapsychický konflikt mezi grandiózním self a hlubokou, skrytou agresivitou. Narcistická osobnostní organizace podle něj nevychází pouze z vývojových deficiencí, ale i z nezpracované nenávisti, která vede k nemožnosti autentických vztahů. Jeho důraz na destruktivní aspekt narcismu a jeho důsledky pro mezilidské vazby přináší otázku, která se zdaleka netýká jen našich pacientů – do jaké míry je dnešní společnost strukturována tak, že posiluje právě tyto dynamiky?
Zdá se, že současná doba narcistické tendence nejen toleruje, ale dokonce je aktivně podporuje. Grandiózní self-prezentace, zvýšená potřeba externí validace a oslabení schopnosti k hlubším vztahům nejsou pouze individuálními patologiemi, ale symptomy širších společenských změn. Neznamená to však, že bychom měli podlehnout zjednodušujícímu narativu o „narcistické epidemii“. Psychopatologie se vždy vyvíjí v interakci s kulturními podmínkami a není důvod se domnívat, že současná generace je patologičtější než ty předešlé. Spíše se mění podoba konfliktů – tam, kde dříve dominovala represivní morálka, dnes vidíme obtíže spojené s fragmentací identity a nejistotou v oblasti vztahové závaznosti.
V tomto čísle také věnujeme zvláštní pozornost postavě Masuda Khana, psycho analytika, jehož osobnost i dílo zůstávají v mnoha ohledech kontroverzní. Khan, talentovaný žák Donalda Winnicotta, se vyznačoval brilantním vhledem do problematiky narcismu a psychické zranitelnosti, ale jeho vlastní život ilustruje tragickou dynamiku těchto témat. Jak ukazuje biografie Lindy Hopkinsové i jeho Diary of a Fallen Psychoanalyst, jeho intelektuální přínos byl poznamenán sebedestruktivními tendencemi a narušenými vztahy s kolegy i pacienty. Khanovo psaní je fascinující v tom, že odhaluje hluboký cit pro jemné nuance analytického procesu, ale zároveň působí jako dokument lidské propasti mezi vhledem a osobní destrukcí. Zůstává otázkou, zda je jeho případ spíše varováním před nezkrocenou narcistickou grandiozitou, nebo svědectvím o osudu těch, kdo vidí příliš ostře a nemohou unést vlastní pohled.
V tomto čísle se budeme těmito otázkami zabývat podrobněji – jak v teoretické rovině, tak ve formě kazuistických ilustrací z klinické praxe. Doufáme, že vám naše texty nabídnou inspiraci a podněty k vlastní reflexi, a těšíme se na vaše ohlasy.

Vážené čtenářky a vážení čtenáři,
předchozí odstavce napsal ChatGPT, umělá inteligence, která sice zatím nic nevymyslí, ale píše rychle a přepisuje bez reptání.1
Skutečně dostáváte do rukou další číslo Revue obsahující převážně původní práce. V prvním bloku se jedná o příspěvky původně přednesené na konferenci Narcismus: zrcadla a okna, kterou uspořádal Brněnský institut psychoterapie (BIP)
ve dnech 31. května a 1. června 2024 na Brněnské přehradě. Pět autorů nahlíží na fenomén narcismu v různých perspektivách a souvislostech (Michael Šebek, Slavoj Titl, Petr Zahradník, Peter Pöthe a Jiří Jakubů).
Charakteristiku jednotlivých článků naleznete v osobní reflexi konference, kterou napsala zcela lidská Mirka Chmelíčková pro facebook BIPu; přetiskujeme s drobnými úpravami.
Článek Otto F. Kernbegra o zabíjení času u patologického narcismu nepředstavuje horkou novinku. Podle názoru editora patří k moderní psychoanalytické klasice.
Možná si kladete otázku, jak souvisí esej Michaela Šebka o optickém nevědomí s tématem narcismu. Optické nevědomí a fotografické zobrazování jsou plné iluzí. Tím se podobají fenoménu narcismu, o jehož iluzích tak objevitelsky psal Stephan
Mitchell (2004).
Blok recenzí zahajuje životopis Masúda Chána recenzovaný Petrem Zahradníkem a následovaný dvojím viděním Chánových deníků očima Jiřího Jakubů a Martina Babíka.2
Populární, nikoli však zanedbatelnou knihu o dospělých dětech emočně nezralých rodičů recenzovala Dana Holubová.
Pořekadlo Co tě nezabije, to tě posílí měl prý v oblibě Friedrich Nietzsche; neurovědec a psychoanalyticky vzdělaný psychiatr Bessel van der Kolk dokazuje opak. Jeho knihu Tělo sčítá rány recenzovala Kateřina Ingrová.
Petr Klimpl věnoval pozornost knize Bärbel Wardetzki o ženském narcismu.
Zpráva z konference delegátů EFPP v Bukurešti (7. až 9. března 2025) představuje aktualitu na závěr. ČSPAP reprezentovaly a zprávu podávají Pavla Hodková, Milica Hrušková, Denisa Schücková a Veronika Svobodová.
Děkuji redakční radě Revue, že umožnila vydání příspěvků z konference, kterou uspořádal BIP. Autorům původních příspěvků děkuji za spolupráci při úpravách rukopisů. Na přípravě tohoto čísla se dále podílely: odborná korektorka Hana Drábková, výkonná redaktorka Jana Vašková a technická redaktorka Tereza Koronthály. Za překlad děkujeme naší osvědčené spolupracovnici Evě Klimentové. Osobní díky za podporu patří Petru Zahradníkovi.
Čtenářům přeji, aby se alespoň k některému z článků vraceli.

1 Výtvor umělé inteligence ponecháváme beze změn, včetně stylistických neobratností a anglismů. Pokud se ChatGPT drží obecných témat působí text sympaticky, pro potřeby Revue možná poněkud jako lepší publicistika. Název Freudova článku převzal počítač ze Standard Edition, český název zní K zavedení narcismu a zvídavý čtenář jej najde v desátém svazku sebraných spisů (s. 127–151). Poněkud horší výkon podal chat s neexistující knihou Heinze Kohuta Psychologie self z roku 1971; zřejmě tím „myslí“ Kohutovu revoluční knihu The Analysis of the Self: A Systematic Approach to the Psychoanalytic Treatment of Narcissistic Personality Disorders (International Universities Press, New York, 1971, ISBN 0-8236-8002-9),
která ohrozila jeho mezinárodní postavení, neboť byla konzervativními analytiky odmítnuta jako „neanalytická“. ChatGPT místy zachází s realitou kreativně a pokud něco „neví“, začne si vymýšlet jako student u zkoušky.

2 V těchto textech dáváme přednost fonetickému přepisu z urdštiny – Masúd Chán.

Literatura
Mitchell, S. A. (2004). Ikarova křídla: Iluze a problém narcismu. In S. A. Mitchell & A. Lewis (Eds.),
Vztahová psychoanalýza – zrození tradice (s. 202–232). 1. díl. Praha: Triton. [orig. vydání: 1986]

Petr Klimpl
petr()klimpl.com