Editorial

Šebek Michael

Revue číslo XII. zima (2010)

TERAPIE TRAUMATU
a současná německá psychoanalýza

Milý čtenáři,

Revue psychoanalytická psychoterapie je trvale orientována tématicky, podobně jako americký časopis Psychoanalytic Inquiry, který byl a je pro nás určitým vzorem. Po té, co Revue představila výběr z britské a francouzské psychoanalýzy, je logicky na řadě německá současná psychoanalýza. Německo je velká kulturně a ekonomicky vyspělá země, což se odráží také v poměrně velkém počtu psychoanalytiků a psychoanalytických psychoterapeutů a v diferencovaných institucích. V Německu existují dvě velké psychoanalytické společnosti, a sice DPV (Deutsche Psychoanalytische Verenigung) a DPG (Deutsche Psychoanalytische Gesellschaft). Vedle toho je tu třetí DGPT (Deutsche Gesellschaft fur Psychoanalyse, Psychotherapie, Psychosomatik und Tiefenpsychologie) orientovaná více na psychoterapii. DGPT byla založena v roce 1949 jako organizace, jejímž cílem bylo postavit na nohy válkou zhroucenou psychoanalýzu a psychoterapii v západní části Německa. Má dnes 3250 členů a funguje jako střechová politicko-profesní organizace pro DPV, DPG a pro německou jungiánskou a individuální psychologii. Historie DPG a DPV je spjata s historií národního socialismu a 2. světové války. DPG vznikla v roce 1926 z psychoanalytického hnutí v Berlíně. Po nástupu nacismu v r. 1933 vyloučila DPG ze svých řad mnoho židovských psychoanalytiků a studentů psychoanalýzy, takže asi 100 jich muselo opustit Německo. Někteří přišli do Prahy (např. Frances Deri, která se stala analytičkou Emanuela Windholze) a založili v Praze Pražskou psychoanalytickou skupinu s československou účastí. DPG se ale už v roce 1936 pod politickým tlakem musela vzdát svého jména a v r. 1938 byla dokonce rozpuštěna a podřazena pod nacistický „Goering Institut“, v němž někteří si ponechali svoji hlubinně psychologickou orientaci. Ale až do konce války členství v IPA (International Psychoanalytic Association) bylo přerušeno. V roce 1945 DPG obnovila svoji činnost a v r.1949 (kongres v Zurichu) se s 37 členy ucházela znovu o členství v IPA jako prozatimní společnost, ale její psychoanalytická orientace byla během války narušena, a tak již v r. 1950 6 psychoanalytiků z DPG (mezi nimi Carl Muller Braunschweig) vystoupilo a založilo DPV. DPV se pak na kongresu v Amsterdamu v r. 1951 ucházela úspěšně o členství v IPA a kandidatura DPG byla zrušena. Teprve na kongresu v Nice v r. 2001 byl obnoven proces přijímání DPG do řad IPA a tento proces ještě není ukončen. Poválečná koexistence obou společností po dlouhou dobu představovala sociální rozštěp, v němž se ta nová DPV mohla od nacistické minulosti oddělit alespoň datem svého vzniku, zatímco DPG musela nést tíhu své špatné minulosti. Lze tušit, že podobné štěpení probíhalo v celé německé společnosti. Poválečná hodina 0 (Stunde 0) však nebyla úplně iluzorní, neboť skoro vše bylo zničeno: německá velká i menší města, celé hospodářství včetně služeb. Německo přišlo o velkou část území na východě a závažně utrpělo demografické složení obyvatelstva. Převládaly ženy a chyběli muži padlí na bojištích a nebo v zajetí. Prakticky v každé rodině zůstalo nějaké trauma ztráty někoho blízkého. Do hladového Německa putovali vysídlenci ze Sudet a z Polska. Celý národ byl pak zatížen kolektivní vinou a národní sebevědomí Němců na několik generací se propadlo. Zatímco Evropa řešila svoje válečná traumata dostatečně hlasitě a s pocitem oprávněné nenávisti, Němci směli jen tiše trpět svá traumata z války, kterou zavinili a na kterou strašně doplatili. Známý německý poválečný psychoanalytik Alexander Mitscherlich v roce 1963 publikoval práci „Auf dem Weg zur vaterlosen Gesellschaft“ (Na cestě ke společnosti bez otců) a v roce 1967 společně se svojí ženou Margarete práci „Die Unfahigkeit zu trauern“ (Neschopnost truchlit). Oba názvy naznačují, s čím se němečtí psychoanalytici střetávali u sebe a u svých pacientů.

Lze tušit, že pro německou psychoanalýzu, která se neopírá o žádnou vlastní školu, budou centrální spíše určitá témata související s německou kulturou, historií a stavem společnosti: problém viny, následky holocaustu a především psychické trauma v obecné i praktické klinické rovině, včetně tradičního německého psychosomatického přístupu. S těmito tématy úzce souvisí problémy techniky léčby pacientů s těžkými ranými traumaty. Samozřejmě to nejsou jediná témata a zaměření. Německá tradice vědeckého výzkumu orientuje současnou německou psychoanalýzu mocně také tímto směrem. Významné centrum výzkumu je v dnešním Sigmund Freud Institutu ve Frankfurtu. Také propojování psychoanalytických a sociálních hledisek má v Německu tradici, viz tzv. Frankfurtská škola reprezentovaná Institutem pro sociální výzkum založeném v r. 1923 ve Frankfurtu. Jména předválečných reprezentantů tohoto institutu jsou známá jak filozofům a sociologům, tak i psychoanalytikům zajímajícím se o sociální témata: T.W. Adorno, J. Habermas, E. Fromm. A. M. Horkheimer, H. Marcuse.

Náš výběr německých textů je velkým kompromisem, který je dán rozsahem Revue, ekonomickými možnostmi časopisu a do jisté míry také mojí subjektivní volbou jako editora. Mohou vznikat otázky, proč jsem vybral právě to, co jsem vybral a nevybral něco jiného, ale určitá volba přináší skoro vždy otázky a pochybnosti. Vybrané texty se dotýkají teorie a léčby traumatu, a určitých technických otázek s tím spojených. V těchto tématech je nepochybně síla německého vlivu na současný rozvoj psychoanalýzy ve světě. Čtyři články byly původně publikovány v německém časopise Psyche a jsou datem relativně čerstvé. Pouze první článek nebyl zatím nikde publikován. Autorem je u nás již známý Werner Böhleber, současný editor Psyche. Jeho článek „Následky nacionálně-socialistické minulosti pro utváření identity dalších generací v Německu“ vydala Revue ve svém prvním čísle I. ročníku v roce 1999. Nyní otiskujeme Böhleberovo teoretické pojednání o psychickém traumatu ve slovenském překladu „Ako možeme duševne integrovat´ traumatickú realitu? Psychoanalytická teória a vztah medzi vonkajšou a vnútornou realitou“. Böhleber sleduje vývoj pojmu trauma ve Freudově díle, přidává koncepci traumatu v teorii objektních vztahů a dále se zabývá otázkou přesnosti traumatických vzpomínek z pohledu kognitivních věd a neurověd. Velký důraz v terapii traumat klade na rekonstrukci autentického příběhu traumatu a k němu patřících citů, což znamená ve svém důsledku historizaci traumatu. Fragmety paměti na traumatickou událost rozdělené disociací se postupně integrují. Tím se dosáhne toho, že opouzdřená traumatická část Self se lépe propojí s asociativní sítí, v níž je propojena a současně oddělena minulost a přítomnost. Logicky nestačí provádět jen analýzu přenosu „zde a nyní“

Böhleberova práce je dobrým úvodem k obsáhlé studii Franzisky Henningsenové „Konkretistická fúze, agování a symbolizace. Analytický proces v terapii lidí těžce traumatizovaných v raném dětství.“ Autorka popisuje na dvou vinětách specifickou obranu raně traumatizovaných jedinců: splynutí odštěpených částí Self (vlivem traumatu) s objektem, které nelze mentalizovat a symbolizovat, které obsahuje aspekt traumatické zkušenosti s objektem a vstupuje do zvláštní formy přenosu, který působí na nevědomí terapeuta a strhává ho do projektivních protipřenosových identifikací. Toto splynutí s objektem nazývá autorka konkretistickou fúzí. Traumatické fúze s objektem, když vzniknou později ve vývoji, kdy Self již disponuje schopnostmi symbolizace (které ale nejsou k dispozici v prožitku traumatu) se léčí rychleji, než fúze rané. V diskuzi obou popsaných případů přirovnává autorka pojem konkretistické fúze ke Greenovu pojmu mrtvé matky.

Třetím textem je práce Mathiase Hirsche „Tělové disociace jako důsledek traumatu“. Nutno podotknout, že také dva předchozí autoři, Böhleber a Hanningsenová, pojednávají o disociaci jako obraně. Tento pojem se z psychoanalytické literatury téměř vytratil, když jej Freud podřadil vytěsnění (vytěsňují se disociované obsahy) a později byl překryt pojmem „splitting“. Práce s traumatem však vyžaduje návrat k disociaci. Hirsch nás hned první větou uvádí do psychosomatické oblasti působení traumatu: „Centrálním mechanismem, ze kterého vycházejí všechny tělové patologie, jsou disociace ve smyslu štěpení tělového Self, tedy mentálních reprezentací těla od celkového Self“ I Hirsch pojednává o raných traumatech či „mateřských traumatech“. Disociace jako reakce na traumatickou událost může způsobit to, že tělo je použito jako vnější objekt, do něhož lze umístit původní traumatizující objekt. Autor dále pojednává o formách tělesného agování, o hypochondrii, dysmorfofobii a poruchách příjmu potravy. Zcela v duchu tradičního německého sociálního přístupu je předposlední kapitola věnována tělesné patologii ve společenském kontextu.

Čtvrtý text s názvem „Nezbytnost porušení pravidel“ autora Wulfa Hübnera se týká techniky psychoanalytické léčby raných poruch a poněkud vybočuje z úžeji vymezeného rámce terapie traumatu. V současné psychoanalytické literatuře, nejen německy psané, jsou otázky techniky velmi aktuální, protože v posledních nejméně třech desetiletích přibylo pacientů s těžšími poruchami osobnosti. Hübner se nikterak nebojí prohlásit, že porušení pravidel analytikem jsou „nezbytná“, „patří konstitučně k psychoanalytickému procesu, protože analytik je neustále vystaven pokušení částečně odžívat svůj protipřenos vůči pacientovi“. Takové prohlášení by nestačilo, a proto „autor objasňuje řadu v literatuře popsaných klinických příkladů, v nichž je tématem zacházení s částečným odžíváním protipřenosu a argumentuje ve prospěch svého přesvědčení, že léčba pacientů s tzv. ranými poruchami může být jen tehdy úspěšná, pokud tito pacienti získají zkušenost, která jim umožní „dotknout se“ svého analytika, co by skutečné osobnosti“.

Pátý text „Zakázaná mateřská řeč“ Jany Burgerové nás vrací zpět k traumatu ve velmi specifické podobě „zmatení jazyků“. Svůj článek napsala autorka německy do Psyche, kde jsem ho objevil. Na moji žádost ho přepsala česky, ve svém rodném jazyce, a hned bylo jasné, že oba texty se liší atmosférou a jemnými rozdíly, které bylo obtížné vyjádřit. Mezi němčinou a češtinou (a je tomu tak jistě i při srovnávání jiných jazyků) je „mezera“ nevyslovitelného a nevyjádřitelného, kterou nelze vysvětlit jen nevědomými jazykovými strukturami vznikajícími přes primární objekty v raném dětství. Je třeba vzít v úvahu i jiný typ kódování významů, který způsobuje pocit „cizoty“ při srovnávání jazyků. Jana Burgerová napsala autobiograficky laděný text, v němž čteme, jak přes naše primární rodičovské objekty jsme zapleteni svým prožíváním do jejich kultury, národní identity, jejich osobní historie a velkých společenských dramat. Češství, němectví, židovství… na jedno Já až příliš mnoho částí, které je třeba integrovat. Už při přípravě tohoto německého čísla se mi vynořovala otázka česko-německých a německo-českých vztahů, kterou jsme se původně vůbec nechtěli zabývat. Jenže ona tu je a text Jany Burgerové nám ji netendenčně připomíná.

A konečně poslední text je zcela autobiografický. Na moji žádost ho napsal vážený kolega Petr Příhoda, psychiatr, psychoanalytik, publicista a odborník na lékařskou etiku, kterou přednáší na 2. lékařské fakultě UK v Praze. Petr Příhoda je také znám svým angažováním se v urovnávání česko-německých vztahů v 90. letech minulého století. Patří ke druhé poválečné generaci psychoanalytiků. Pomáhal založit novou pražskou analytickou skupinu začátkem 80. let po smrti Dosužkova a Kučery. Tato skupina pracovala ještě v ilegalitě a on se stal jejím prvním prezidentem. Širší odborná veřejnost ho možná více znala jako skupinového psychoterapeuta.

Toto číslo vzniklo díky úsilí celé skupiny lidí. Velký dík patří překladatelkám Nině Langošové, Silvii Nurnbergové a Michaele Gutigové. Z různých osobních interakcí s nimi jsem nabyl dojmu, že je texty velmi zajímaly a důsledkem toho je, že odvedly velmi kvalitní práci. Děkuji autorům, editorům Psyché a Werneru Böhleberovi, vydavateli Psyche, za povolení publikovat články v českém a slovenském překladu. Děkuji celé redakční radě, která podporovala myšlenku vydat texty soudobé německé psychoanalýzy a pomohla mi najít a vybrat překladatele. Velkou práci – jako vždy – odvedla výkonná redaktorka Hana Slabá.

Věřím a doufám, že obsah tohoto čísla zaujme mnoho čtenářů.

Michael Šebek
© Michael Šebek, 2010