Rubriky

Editorial – úvodník k tematickému profilu daného čísla časopisu.
Původní a překladové články – klinicky nebo teoreticky orientované, kazuistiky.
Ohlédnutí – zprávy z konferencí, akcí
Představujeme – představujeme kolegyně a kolegy, rozhovory  
Vzpomínáme – vzpomínáme na kolegyně a kolegy, kteří nás opustili
Diskuse, ohlasy, dopisy – texty reagující věcným a výstižným komentářem na publikované práce a veškeré odborné dění.
Recenze – přinášejí zprávy o domácích a zahraničních nově vycházejících knihách z oboru psychoanalyticky orientované psychoterapie, dynamické psychiatrie a příbuzných oborů. Hlavička recenze musí obsahovat stejné údaje jako citace monografie.
Informační servis – nabídka připravovaných odborných a vzdělávacích akcí (semináře, přednášky, konference, výcviky), odborné literatury – vše z oblasti psychoanalýzy a psychoanalytické psychoterapie.

Zpracování rukopisu

Redakce přijímá původní příspěvky v češtině, slovenštině, angličtině nebo němčině. Práce zasílejte v elektronické podobě ve formátu WORD nebo jiném z běžně užívaných textových editorů jako přílohu na e-mailovou adresu redakce časopisu: revue@cspap.cz.

Náležitosti rukopisu

1. Název příspěvku v češtině;
2. Abstrakt v češtině (shrnutí v rozsahu přibližně 200 slov) následovaný 3–5 klíčovými slovy;
3. Název a abstrakt v angličtině (summary) následovaný 3–5 key words;
4. Vlastní rukopis;
5. Seznam literatury;
6. Mailová adresa autora;
7. Krátký medailon a fotografie autora: nejdůležitější profesní informace o autorovi v rozsahu do 10 řádků.

Formát textu ve Wordu

Písmo: Times New Roman 12
Písmu u poznámek pod čarou: Times New Roman 10
Odstavec

• Řádkování: jednoduché
• Nedělat mezery mezi odstavci (Mezery před a za: 0)
• Neodsazovat začátek odstavce, jen použít na konci odstavce enter

Uvozovky české: „“, (jednoduché ‚ (Alt 0130) ‘ (Alt 0145))
Rozlišujte důsledně znaky l (malé L) a 1 (jednička) a O (velké O) a 0 (nula).

Citační pokyny

K zachování jednoty citované literatury prosíme o dodržení následujícího vzoru.
V textu jsou odkazy na literaturu uváděny příjmením autora a rokem vydání práce (Syřišťová, 1989). Při více pracích jednoho autora v jednom roce rozlišujte písmeny malé abecedy (2010a, 2010b) (v textu i v seznamu literatury). U dvou autorů uvádějte oba autory, u tří a více autorů uvádějte prvního autora a zkratku „et al.“. Při doslovné citaci v textu vždy uvádějte stránku.
Seznam literatury na konci je řazen abecedně podle příjmení prvního autora.
V seznamu literatury se uvádí plná citace: celý název knihy, podtitul knihy, místo vydání: nakladatel, rok vydání, u odborných časopisů celý název článku, název časopisu, vždy ročník (číslo) a strany v časopisu. Konferenční příspěvky uvádějí název konference, místo a datum konání.
Název monografie se píše kurzivou (příklad viz níže).
Název časopisu se píše kurzivou (příklad viz níže).
Lze uvádět i osobní sdělení a citovat internetové zdroje – vždy s uvedením internetové adresy a datem vyhledání textu.
Pokud si nejste jistí, podívejte se do některého čísla Revue na způsob uvádění literatury a citací.
Ženská jména se přechylují, až na nesklonné výjimky. https://prirucka.ujc.cas.cz/?id=700.
Všechny práce citované v článku musejí být uvedeny v seznamu literatury a všechny práce uvedené v seznamu literatury musejí být citované v článku. Prosím zkontrolujte si tuto věc před odesláním článku editorovi.

Příklady

V textu:
a) Doslovná citace (vždy je nutné uvést uvozovky a na konci stránku zdroje)
Př. 1.: „Byla to těžká práce, ale zároveň ohromná možnost. Neobvyklé poznání, že ani u těchto jedinců nemusí být psychoterapeutické úsilí marné a že je lze navrátit životu na řadu let bez jakékoli recidivy“ (Syřišťová, 1989, s. 16).
Př. 2.: Bion píše: „V samotné analýze získává analytik vágní pocit, že existuje něco důležitého, co se pacient snaží sdělit. Nepřichází plýtvat svým časem a penězi jen tak pro nic za nic, ačkoliv to může často říkat nebo i chtít, abyste si to mysleli“ (Bion, 1975, in: Aguayo, 2013, s. 63).
b) Parafráze
Př. 1.: Důvěra v autoritu vytváří naději a naděje sama o sobě působí velmi terapeuticky (Frank a Franková, 1991).
Př. 2.: Odborníci, kteří pracují s oběťmi traumatu, může tento závazek obzvláště ničit, a to do té míry, že v současné době existuje stále více odborné literatury o druhotné či zprostředkované traumatizaci (Greenson, 1967; Hermanová, 1992; Koganová, 1995).
Př. 3.: Myslím, že bych zde měl v plném znění uvést citaci z Winnicottovy (1958) klasické práce…
Př. 4.: Kernbergovo (1981) strukturální interview posuzuje úroveň osobnostní organizace.

V seznamu literatury:
a) Monografie
Př. 1.: Syřišťová, E. (1989). Skupinová psychoterapie psychotiků a osob s těžším somatickým postižením. Praha: Avicenum.
V textu (Syřišťová, 1989)
Př. 2.: Winnicott, D. W. (1958). Through Paediatrics to Psycho-Analysis. London: The Hogarth Press and The Institute of Psycho-Analysis, 1978.
V textu (Winnicott, 1958)
Př. 3.: Collman, W. (1993). The individual and the couple. In: S. Ruszczynski (Ed.), Psychotherapy with Couples (s. 70–96). London: Karnac.
V textu (Collman, 1993)
Př. 4.: Klein, M. (1957). Envy and Gratitude, 2. kapitola. Česky: Závist a vděčnost. In: Závist a vděčnost a další práce z let 1946–1963 (s. 210–275). Praha: Triton, 2005.
V textu (Kleinová, 1957)
b) Odborný časopis
Titl, S. (2013). Láska a partnerský vztah z psychoanalytického hlediska. Revue psychoanalytická psychoterapie, 15(2): 10–46.
V textu (Titl, 2013)
c) Internetový zdroj
Holub, D. (2018). Neplodnost jako biopsychosociální fenomén. Psychoanalytický komentář. Psychologie dnes. Dostupné z: http://psychoanalyzadnes.cz/2018/10/22/neplodnost-jako-biopsychosocialnifenomen-psychoanalyticky-komentar/ [29.10.2019]
V textu (Holub, 2018)

Pro inspiraci…

Uvádíme úryvek z článku D. Holuba o ochraně důvěrných údajů při psaní kazuistiky, který byl publikován v knize: Vybiral, Z., Roubal, J. (2010). Současná psychoterapie. Nakladatelství Portál je nositelem autorských práv.

Holub, D. (2010). Kazuistika v současné psychoterapii. Proč psát a publikovat kazuistiky. Autor, kazuistika, čtenář. Jak psát kazuistiku. Ochrana důvěrných údajů. Reakce pacientů na své kazuistické ztvárnění. In Vybiral, Z., Roubal, J. (Eds.). Současná psychoterapie. 1. vyd. Praha: Portál, 2010. s. 422-429, ISBN 978-80-7367-682-7.

Celý článek si můžete přečíst v pdf zde.

Ochrana důvěrných údajů
Pacient musí mít naprostou záruku, že mu nebude vadit nic z toho, co řekl, ani ho to nebude pohoršovat nebo z toho pro něj nepoplynou žádné důsledky mimo terapeutické sezení. Jen za těchto podmínek s námi může mluvit (Tuckett, 1993). Freud (1996) byl přesvědčený, že by žádný pacient nehovořil svobodně, pokud by věděl, že materiál ze setkání bude publikován. Ve svém případu Dory vyjmenoval opatření, kterými zabezpečil důvěrnost informací: pacientka o které psal, nebyla z Vídně a nikdo nevěděl, že k němu do léčby dochází; čekal čtyři roky po ukončení léčby; nepoužíval identifikovatelná jména; případ publikoval v odborném časopise, který v té době četli pouze lékaři.  Terapeuti si však dnes nemohou být zdaleka tak jistí, že uvedené způsoby zachování důvěrnosti budou účinné (Kantrowitz, 2004). Pacienti na internetu terapeuty vyhledávají a internetový přístup k  publikovaným kazuistikám umožňuje veřejnosti přečíst si práce jakéhokoliv terapeuta (Gabbard, 2000a).
O nezastupitelném místě kazuistického sdělení v psychoterapii není pochyb. Terapeut však nevyhnutelně čelí konfliktu zájmů. Musí chránit důvěrnost sdělení svých pacientů a současně věrohodně doložit své myšlenky (Kantrowitz, 2004). Užití klinického materiálu k výukovým nebo publikačním účelům je také střetem zájmů mezi ochranou pacientova soukromí a vzdělávacími a výzkumnými potřebami psychoterapie. Další konflikt spočívá v používání důvěrné pacientovy informace v zájmu terapeutova rozvoje a odborného růstu (Gabbard, 2000a). Terapeuta ani pacienta by publikování kazuistiky nemělo nadměrně zatížit nebo poškodit (Goldberg, 1997). Ochrana pacientova soukromí je nadřazená terapeutově potřebě publikovat (Gabbard, 2000a). Řešení není přestat psát o pacientech, ale s nevyhnutelnými konflikty naložit co nejpoctivěji. Uvedená dilemata lze řešit některými z následujících strategií:
1) důkladnou anonymizací (např. vynecháním osobních, časových a místních charakteristik včetně zdravotního stavu),
2) získáním pacientova souhlasu se zveřejněním,
3) přístupem zaměřeným výhradně na proces (nikoliv pacienta),
4) užíváním kombinovaných kazuistik složených z více pacientů nebo
5) přizváním více spoluautorů, které ztěžuje identifikaci terapeuta, u kterého se prezentovaný pacient léčí.
Každý z uvedených přístupů má své použití, přednosti a svá rizika a lze je přirozeně možné kombinovat (Gabbard, 2000a). Anonymizace by měla dosáhnout té míry, že ani vytrvalé a rozsáhlejší vyhledávání (po internetu, telefonování potenciálním informátorům atd.) by nemělo odhalit pacientovu identitu (Pies, 2007). Právní pohled na publikování kazuistiky v ČR shrnuje tabulka 1.3. Je potřeba vědět o pacientech, které kazuistika může poškodit, případně retraumatizovat (Kantrowitz, 2004). Řadí se sem nadměrně vyhovující, traumatizovaní, zneužívaní nebo paranoidní pacienti. Terapeut předem neví, kteří pacienti budou kazuistikou nebo žádostí o svolení k prezentaci cítit zranění a který aspekt článku je může poškodit. Sporné je také do kazuistických sdělení zařazovat současné nebo budoucí kolegy ve výcviku. V těchto případech je vždy nutné získat souhlas s otištěním kazuistiky a postoj kolegů respektovat (Goldberg, 1997). Je pravděpodobné, že se budoucí psychoterapeuti v kazuistice poznají a že je pozná někdo další. Je velmi užitečné pravidelně články diskutovat s kolegy a mít jejich zpětnou vazbu (Gabbard, 2000a). Při velkých pochybách navrhuje Pies (2007) test spánkem: pokud v noci nemůžete spát a přemítáte, zda kazuistiku publikovat, tak to raději nedělejte.

1.5 Reakce pacientů na své kazuistické ztvárnění
Jednou si pacientka přečetla, co jsem o ní napsal. Psal jsem o ní jako o muži, přidal do prezentace materiál ještě z jiného případu a vytvořil tak složenou kazuistiku. Přesto se poznala a byla naštvaná, rozrušená a cítila se obnažená. Zeptal jsem se jí, jestli by ji někdo mohl poznat. Řekla mi, že ne. Pověděla však dalším lidem, že se objevila v článku; sama se odhalila. Bylo to pro ni traumatické (Kantrowitz, 2004).

Pacienti se rozhodnutím terapeuta napsat o nich cítí vyděšení, rozčílení, pobouření nebo zklamaní, že se terapeut stará víc o sebe a své profesní zájmy a oživuje pocity opuštění. Mnozí se cítí otřesení ve své důvěře, okradení o svůj příběh a použiti, což může zrušit dosavadní zisk z terapie. Řada pacientů si naopak přeje potěšit terapeuta, sami se cítí oceněni nebo uspokojeni speciálním statutem. Jiní vylíčením svého příběhu touží zesměšnit sebe nebo své nejbližší (Kantrowitz, 2005). Svědectví pacientů po ukončení terapie dokládá, že samotná anonymizace nezaručuje ochranu pacienta a požádání o souhlas se zveřejněním případu probouzí další nečekané procesy (Kantrowitz, 2004, 2005).