Za Marii Hoškovou – nekrolog

Dne 5. 7. 2015, v nejteplejší den roku, na svátek Cyrila a Metoděje, v předvečer upálení Jana Husa, odešla PhDr. Marie Hošková. Naše cenná, laskavá, moudrá, trpělivá, pracovitá, obětavá kolegyně, kamarádka.

Byla spojena s tolika z nás, osobně, profesionálně. Byla snad u všeho důležitého, co tvořilo historii české psychoanalýzy a psychoterapie v posledních 30 letech. Začínala svou praxi na pražských ambulancích s takovými kolegy jako Petr Příhoda. Svůj psychoterapeutický výcvik začala jako mnozí v 80. letech v komunitách SUR, ale brzy se našla v tehdy ještě částečně undergroundové psychoanalýze. Těžila z osobní zkušenosti s Věrou Fischelovou, ze supervizí a dalších spoluprací s mnohými kolegy z České psychoanalytické společnosti. Postupně už jako členka byla vítanou a uznávanou lektorkou a učitelkou sama. Pracovala postupně v několika Radách ČPS. Její schopnost domluvy a kooperace ji předurčovala spojovat. Nijak jí to ale nebránilo vyslovovat své nezávislé názory a zastávat osobní postoje.

Spoluzakládala Českou společnost pro psychoanalytickou psychoterapii, Institut skupinové analýzy. Vychovala mnoho terapeutů. Psala články, přednášela, supervidovala, starala se o šíření analytického myšlení mezi širší odbornou i laickou veřejnost. Zapojila se do mezinárodní spolupráce s psychoanalytickými a psychoterapeutickými organizacemi ve světě.

Pracovala individuálně i se skupinou. Mnozí jsme mohli sledovat, jak účinně pomáhala svým pacientům, byla proto velmi vyhledávaná. Vše dělala nesmírně obětavě. Pro nás kolegy byla vždy „týmový hráč“, který se nebojí převzít odpovědnost i tam, kde ostatní váhají. Obávám se, že často i na úkor svých sil.

Měla k tomu blízko, jako nejstarší z 10 sourozenců byla na obětavost přivyklá. Z rodiny i načerpala své transcendentální zakotvení, které ji v těžkých chvílích tolik pomáhalo. V poslední době se mi svěřila, jak ji tato vertikála připadá stále více smysluplná a důležitá.

Milovala hudbu. Zpívala ve sborech, hrála na violoncello. Její manžel a dcera Dominika jsou muzikanti významem přesahující naši hudební scénu.

Měla schopnost přesahu. Miloval jsem na ni právě tu odvahu a dovednost v pravou chvíli spolehnout na svou emotivitu, prostě laskavou a dobrou duši. Občas o svých názorech a postojích pochybovala, trápila se. Ctila a rozvíjela svou milovanou psychoanalýzu, ale byla schopna odložit neutralitu, když cítila, že je potřeba angažovaně se pustit do obhajoby zájmů jí drahých lidí (pacientů, rodiny, přátel) a vlastního přesvědčení. Hodně lidí ji za to mělo rádo. Ale některé také její přesah znejisťoval, nerozuměli mu, budila i závist. Byla osobnost.

Měla hodně plánů. Mluvili jsem o tématu generativity, měla starost o budoucnost oboru, citlivě vnímala a rozpoznávala, co je pro něj živé, inspirující, a co naopak brzdí, odrazuje. Možná ani ještě nechápeme, co jsme v ní všichni ztratili.

Pracovala do poslední chvíle. Několik dní před svým odchodem dokončila přednášku pro mezinárodní školu skupinové analýzy, kterou zorganizovala a byla její hlavní představitelkou. O své pacienty, které už tušila, že opouští, se postarala.

V životě překonala zhoubnou chorobu dvakrát, napotřetí už neměla síly. Odešla statečná, tichá, pokorná.

Je to pro mě tak těžké o ní psát. Je neuvěřitelné a nepřijatelné, že odešla. Ve věku, kdy se sklízejí plody. Když už nemohla mluvit, psali jsme si. Odpovídala, že se snaží. Ještě den před koncem.

Milá Marie, pro tebe to ale konec není. Jak sis sama napsala – zpíváš teď v nebeském sboru. Snažím se tě zaslechnout.

S láskou Luděk Vrba

12. 7. 2015