Mahler, Martin – Vnitřní realita sebevražedného teroru

Jedna z otázek, se kterými jsem se setkal po útoku na Ameriku 11. září letošního roku, zněla takto: jaký stav mysli umožňuje muslimským teroristům zabít co největší počet lidí a při tom obětovat vlastní život? Jaký je motiv tohoto perfektního, grandiózního zločinu, který se vymyká potrestání? Kdybychom znali odpověď, měli bychom jeden z klíčů k porozumění katastrofy, i když ne k její spolehlivé prevenci. Novináři a intelektuálové nabízejí různé výklady, proč k události došlo. Přehlíží se tím ale skutečnost, že náš kognitivní aparát selhal, protože nedokázal včas signalizovat hrozící nebezpečí. Islámská víra, jak je kodifikována v koránu, jistě sama neplodí sebevražedné útoky – motivace k nim jsou přítomné kdekoli. Představa prostého sebezničení anebo zničení protivníka je nám ale přece jen srozumitelnější, než to, co se stalo v Americe a co se stále děje v Izraeli.

Nabízím zde několik dílčích poznámek s vědomím, že duševní pochody teroristů dnes můžeme rekonstruovat spíše z vnějšího rukopisu jejich činů. Chybí nám klinická zkušenost s tímto vnitřním světem. Samozřejmě není náhoda, že takoví lidé mají sklon odehrávat své nevědomé problémy na ulici nebo v letadle co nejničivějším způsobem, místo aby navštívili terapeuta. I když ani to už není úplně pravda: Abigail Golombová /1/ se zmiňuje o britském psychoanalytikovi, který se dozvěděl, že jeho pacient je na listině osob určených k zavraždění organizací IRA. Běžnou metodou tohoto teroristického gangu je uložení bomby do auta – a právě pacientovo auto parkovalo během léčebných seancí analytikovi pod oknem. Jak vidno, psychoanalytická klientela se mění a může klást na zpracování analytikova protipřenosu nečekané požadavky. Nakolik jsme schopni rozpoznat motivaci k sebevražednému útoku, objeví-li se v analytickém procesu, a jak s ní umíme zacházet?

Snad všichni máme ve svém primitivním archaickém scénáři ukrytu i takovou smrtící variantu, soudě podle toho, jak snadno se stává součástí kolektivního já ideálu v určitých společnostech. Podle jednoho průzkumu veřejného mínění souhlasilo 76% dotázaných Palestinců se sebevražedným terorismem proti Izraelcům. V psychoanalytické léčbě se taková varianta může asi projevovat v mírnější podobě jako snaha umrtvit vztah s analytikem a zastavit léčebný proces, zdánlivě v pacientův neprospěch. Úplné “zabití” psychoanalýzy v psychotickém přenosu pak může být spojeno s představou, že pacient analytika strhne do koluzivního afektivního chaosu, ve kterém zanikne jakýkoli ohled na realitu. Taková destrukce léčby může přitom být nesena pacientovou fantazií o subjektivní obnově: z léčby nezůstane kámen na kameni, ale pacient se “narodí” do nového života bez “špatného” analytického objektu. Psychoanalýza, která by vyústila do sebevražedně útočného agování, nám ovšem připadá jako neuvěřitelná možnost. Pomocí popření, vytěsnění, apod., vylučujeme takovou excesivní destrukci z repertoáru představitelných událostí. Některé myšlenky Janine Chasseguet – Smirgelové, jejíž kniha o tvorbě perverzní reality /2/ vyšla česky jenom pár dní před útokem na New York a Washington, jsou v tomto ohledu inspirativní.

O katastrofě v Americe jsem se poprvé dozvěděl od rozrušené pacientky, zaměstnané v jedné zpravodajské redakci, rovnou ve dveřích mé pracovny. V té době nebylo jasné, zda útoky budou v Americe pokračovat anebo zda k něčemu dojde i v Evropě, protože od událostí uběhly sotva dvě hodiny. Pacientka mě svou novinou “přepadla”, šokovala a zároveň ve mně naléhavě hledala protektivní objekt. Během celé seance jsme se věnovali tomu, že jsme ohrožení externalizovali mimo analytický prostor a jako vnější objekt jsme ho podrobili sekundárnímu zpracovávání. Newyorské mrakodrapy se ale tyčily blízko, protože geografické vzdálenosti se v té chvíli neuvěřitelně zkrátily. Jedině tímto způsobem se dařilo částečně obnovit bezpečný prostor léčby. Reálná hrozba zastínila pacientčin zájem o “směšné” vlastní problémy. Vnější objekty načas ovládly scénu, jak tomu bývá při zlomových společenských událostech. Místo psychoanalytika jsem měl fungovat jako expert na vnější realitu, abych v přenosu splňoval protektivní nároky. Zdálo se, že sama psychoanalýza nedokáže v té chvíli kontejnovat vše, co se ve světě děje. Externalizování traumatu a popírání jeho vnitřní dimenze časem vedlo k tomu, že úzkost narůstala zvláště v sociálních situacích, kde se hrozba objektifikovala, zatímco v individuálním kontextu nebyla tak zřetelná. Postupem času jsem získal dojem, že se příliš nedaří tento vnucený, traumatický introjekt analyzovat a že se jedná o element, který je velmi obtížné v analytickém prostoru vůbec “udržet”. Může na to mít vliv i okolnost, že vývoj událostí v externí realitě doposud k žádnému klimaxu a definitivní úlevě nevede.

V čem vězí cizorodost tohoto teroristického introjektu? Jeho specifickým cílem je zaútočit na reálný svět, zlikvidovat ho anebo v něm zanechat co největší trhliny. Jde vlastně o ničivou invazi do reprezentace mateřského těla. Topografie teroristovy reality mi připomíná vejce, jehož skořápka je dovnitř zježená ostny: člověk jej musí prorazit, aby unikl z vězení a vstoupil do obyvatelnějšího prostoru. Útoky na New York a Washington nám ukazují, že žijeme v nekompaktním, děravém kontejneru světa. Terorista svou destruktivitu idealizuje a odehrává ji v omnipotentní iluzi. Podobně jako revolucionář odmítá přijmout danou verzi světa a podobně jako mystik směřuje z tohoto světa ven. Nenalézá v objektním světě místo pro sebe a nemůže proto v jeho rámci realizovat své touhy. Žije v nepřátelském světě excesivního, všudepřítomného objektu (přesněji preobjektu), kde platí pravidla cizí narcistické regulace. Svět tohoto vnitřního objektu je “těhotný” vývojem a změnami, které ale parazitují na vývoji reprezentace já. “Teroristické” já se může z takové relace vymanit zřejmě jedině tím, že ji omnipotentně anihiluje, aby se dostalo k “dobrému”, purifikovanému objektu. Právě sebevražední teroristé mohou reprezentovat syntézu naivní ctnosti a čistoty (připomeňme si zdánlivě až bezbranný, kristovský zjev Usámy bin Ládina) a zběsilé, závistné destruktivity. Útočná sebevražda patří k nejradikálnějším formám duševní purifikace, jak ji popisuje Bohumila Vacková /3/, a je triumfem zničující omnipotence, která na svůj oltář obětuje cokoli. Logika teroristova konání je asi následující: “Mně je špatně, protože tobě je dobře. Jediným východiskem z této situace je destrukce nás obou. Když nemůže být přáno mně, nebude přáno nikomu. Proto tě zabiji svou smrtí a osvobodím se. Jsem přitahován smrtí, protože musím pohrdat životem.” Mýtický Oidipus byl v jiné situaci, když se střetl v propylajské soutěsce se svým skutečným otcem. Z jejich konfrontace měl jeden z nich vyjít živý, byť navždy poznamenaný vraždou druhého. Ze soutěsky, ve které terorista útočí na objekt, ale není nikomu souzeno vyjít ven živý. Všechno je strženo do víru zkázy, v němž se pomíchají lidské orgány a údy a zaniknou individuální rozdíly. V sutinách newyorských Dvojčat tak leží nerozlišitelná změť těl vrahů i obětí, mocných i bezmocných. Jak upozorňuje Janine Chasseguet-Smirgelová, taková katastrofa představuje symbolickou amalgamaci všeho se vším a je alchymickým okamžikem zrození nového (teroristova) já a objektu. Z nerozlišenosti těl se má počínat další, nebeská kapitola jeho existence. První částí této kapitoly musí být destruktivní, pohlcující inkorporace objektu.

Co víme o raných vztazích v kulturním okruhu, z něhož budoucí teroristé vycházejí? Jak uvádí Jeffrey Goldberg /4/, oblíbenou kolektivní zábavou už tříletých arabských kluků je hra na mučedníky, provázená útokem na imaginárního nepřítele a závěrečným zmrtvýchvstáním. Otec očekává od dorůstajícího syna, že se stejně jako on vyhodí do povětří, aby splnil svou povinnost. Každý má posloužit jako prostředek k penetraci do nepřátelského objektu a následně k jeho fekalizaci. Teroristovo tělo je tím nejtvrdším análním projektilem. “To není sebevražda, to je mučednictví.”, říká jeden z adeptů. Bez kolektivní externalizace by dynamika sebevražedného útoku nemohla mít takovou razanci. Uprostřed muslimské guerilly se útočníci identifikují s kolektivním, primitivním objektem Nadjá. Mohli bychom jej přirovnat ke kanibalistické matce, požírající vlastní děti. I když davy muslimů idolizují bin Ládina, ani on, ale dokonce ani Alláh nejsou těmi reprezentacemi, po kterých zfanatizované duše prahnou. Idealizovaným objektem je zdánlivě nepřítomná, nereprezentovaná pohanská Matka, která excesivně inkorporuje vše, co stojí v cestě její expanzi. Fundamentalisté sice promlouvají archaickým otcovským jazykem, přejatým ze svatých knih, ale otcovské reprezentace jsou v jejich diskurzu až druhořadé. Útok na Ameriku byl také útokem na “dobré” objekty Západu. Když už si hrát se symboly, interpretoval bych zboření Twin Towers nejen jako kastraci pyšného otcovského falu, ale také jako amputaci mateřských prsů – rohů hojnosti. Velké náboženské rituály Západu, které po útoku následovaly, sloužily mimo jiné i k ujištění, že vazbu civilizace na její bohy a bohyně se útočníkům zlikvidovat nepodařilo. Z hlediska kolektivní psyché účinkují útočné sebevraždy zřejmě i jako prevence před introjekcí agrese a tudíž před možností, že by se společenství, které dosud vysílalo útočníky ven, místo toho kanibalisticky povraždilo.

Hry arabských kluků ukazují na romantický rozměr sebevražedného útoku. Celou událost je možné ztvárnit jako smysluplný příběh zasazený do reality ulice. Narozdíl od hry na Vinnetoua nebo na strážníky a zloděje obsahuje tato hrdinská story ale jeden překvapivý, “nemístný” prvek, a sice vzkříšení mrtvého. Tento prvek naznačuje, že do děje vstoupí někdo zvenku, koho není na scéně vidět, ale kdo je tu od počátku, aby dovedl příběh ke šťastnému konci. Tato nereprezentovaná rodičovská identifikace je přítomná také v psychoanalytickém prostoru, kde je teoretická možnost zachytit ji – jak uvádí Haydée Faimbergová /5/ – v interpretační konstrukci. Funguje v narcistickém režimu, který neguje identitu reprezentace já. Analýza sebevražedné tendence je zřejmě možná tehdy, když se agresi podaří do přenosově – protipřenosového rámce internalizovat a konfrontovat se tak s primitivní, sadistickou mateřskou identifikací, která uzavírá vývojové možnosti pro já. Je otázka, zda a jak lze takovou konfrontaci v psychoanalýze zvládnout, přežít ji a obnovit léčbu jako “dobrý” objekt. Pokud není psychoanalytik v protipřenosu dostatečně schopen operovat i mimo svůj narcistický režim a není připraven vydržet smrtelné nebezpečí, sdílí osud “špatných” objektů. Včasné rozpoznání odcizujících, agresivních introjektů, které mohou nečekaně vstoupit do léčebného procesu a zcela ho zdestruovat, a hledání nového teoretického i technického rámce, jak tento fenomén kontejnovat, jsou velkou výzvou pro psychoanalytický výzkum v 21. století.

11. listopadu 2001

LITERATURA

/1/ Golombová, A. : osobní sdělení zpět
/2/ Chasseguet – Smirgelová, J. : Kreativita a perverze. Psychoanalýza lidské tendence posouvat hranice reality. Edice Spektrum. Portál. Praha 2001
/3/ Vacková, B. : Čištění anality. Revue psychoanalytické psychoterapie. Zima 2000
/4/ Goldberg, J. : Strategie mučednictví. Roš Chodeš. Listopad 2001
/5/ Faimbergová, H. : Narcistický rodič a střet generací. Psychoanalytické nakladatelství. Praha 2001