Představení ČSPAP

Představení České společnosti pro psychoanalytickou psychoterapii

Situace na poli psychoterapie se výrazně změnila na začátku 90. let minulého století v návaznosti na změny politické a společenské, které proběhly v naší zemi ostatně jako v celém regionu střední a východní Evropy. V Česku v minulých dekádách 20. století existovala psychoterapie téměř výlučně v rámci zdravotnictví a bývala považována za doplňkovou k léčbě psychiatrické, ojediněle i jako metoda volby. Jednotlivci se pokoušeli přinášet podněty různých psychoterapeutických škol ze Západu a samostatně je rozvíjet, převládal však eklektický pohled na psychoterapii, který mimo jiné i poskytoval určitou ochranu před zasahováním komunistické ideologie, pro kterou by některé vyhraněné psychoterapeutické směry byly nepřijatelné. Více méně byl ideologicky podporován směr kognitivně behaviorální, mnohem méně směr dynamický (ten se provozoval převážně v rámci skupinové terapie), zatímco psychoanalytická psychoterapie byla ve svém celku pro totalitní režim neakceptovatelná. Přesto (nebo právě proto?) měla psychoanalýza a psychoanalytická psychoterapie v Česku vždy své příznivce a aktivní provozovatele, i když vše probíhalo více méně neoficiálně a v podzemí.

Psychoanalýza v bývalém komunistickém Československu byla jedním z těch nezávislých hnutí, které udržovaly elementární kontinuitu s demokratickou minulostí našich zemí. Ta kontinuita ale nebyla důležitá jen proto, že spoluvytvářela vědomí historické souvislosti s celou evropskou tradicí, jakkoli násilně se ji režim snažil omezovat. Kontinuita především umožňovala udržet nepřerušovanou tradici psychoanalytické myšlení a psychoanalytické praxe v českých zemích. Podařilo se udržet – přes obtížná období dvou totalitních režimů (nacistického a komunistického) – osobní kontinuitu výcviků v psychoanalýze, tj. současní čeští psychoanalytici jsou pokračovatelé v přímé linii, která sahá k takovým postavám z historie psychoanalýzy jako byl Otto Fenichel či Emanuel Windholz. Pro zdejší fórum jistě není bez zajímavosti, že tím, komu patří velká zásluha o překonání nejtěžších perzekucí za doby 2. světové a války a prvních desetiletí komunismu, tím, kdo udržel ve své osobě kontinuitu psychoanalytické obce, byl ruský emigrant Bohodar Dosužkov.

Psychoanalýza byla – z důvodů výše uvedených – na konci 80. let 20. století dobře připravena vystoupit z podzemí. Společnost vyhladovělá po letech života v totalitě se živě zajímala o jiné než dříve oficiální pohledy na život. Odborná společnost pak mohla začít bez obav diskutovat o jednotlivých terapeutických směrech. Zájem o psychoanalytický pohled na léčení duševních poruch značně vzrostl. Začínala se setkávat společenská objednávka po psychoanalytickém pohledu na řadu témat individuálních, ale i společenských, s pocitem řady psychoanalytiků, že mají co nabídnout i mimo poměrně přísně vymezený rámec psychoanalytické praxe a nejen svým pacientům.

V roce l993 došlo k osobnímu seznámení M. Šebka se zástupci EFPP. Byl to významný impuls, protože ještě téhož roku založil M. Šebek s několika spolupracovníky Českou společnost pro psychoanalytickou psychoterapii, která převzala organizační strukturu EFPP. ČSPAP od tohoto roku začala organizovat výcviky pro kandidáty ve všech svých třech sekcích – individuální, skupinové a dětské. Pro české (hlavně pražské) poměry je charakteristické, že prvními trenéry v jednotlivých sekcích se stali psychoanalytikové, nebo kandidáti psychoanalýzy. Provázanost České psychoanalytické společnosti a ČSPAP byla od začátku – na personální rovině – značná.

Další léta přinesla nejen velký rozvoj ČSPAP (společnost má nyní 17 řádných členů a 130 kandidátů členství ve všech svých třech sekcích), ale rovněž hledání identity spojené s ujasňováním hranic. Jednak vůči České psychoanalytické společnosti (která mezitím dosáhla úrovně komponentní – provisional – společnosti v rámci IPA), jednak vůči jiným psychoterapeutickým směrům, zejména těm, které se nějakým způsobem vymezují jako hlubinné, či dynamické.

ČSPAP nyní především provádí výcviky. V individuální sekci na to byla od začátku dobře personálně připravená, trenéři se rekrutovali z tréninkových psychoanalytiků resp. zkušených psychoanalytiků či pokročilých kandidátů. Zájem o výcvik v ČSPAP byl a je značný, což ale nastoluje otázku vymezení mezi ČPS a ČSPAP, protože zdá se existuje nepřímá závislost v počtech kandidátů obou společností – čím více kandidátů v ČSPAP, tím méně v ČPS. Výcvikové otázky budou předmětem jiných sdělení a diskusí v rámci této konference, zde jen podotknu, že celý výcvikový program obsahuje (ostatně jako i v jiných sekcích) zkušenostní část, výuku v teorii a supervizi vlastní práce zakončenou obhajobou závěrečné práce, po které se kandidát stává řádným členem Společnosti. V praxi jde o program na minimálně 6 let.

Ve skupinové sekci byl vývoj výraznější. První trenéři měli většinou zkušenost z vlastních (eklektických) skupinových výcviků (některé z nich byly svým komunitním uspořádáním českou specialitou), někteří byli již sami trenéři v nějakém typu skupinové psychoterapie, skoro všichni individuální psychoanalytici či pokročilí kandidáti psychoanalýzy. Nebyli tedy žádní nováčkové ani v psychoanalytickém přístupu ani v praxi se skupinami. Jako žádoucí se však ukazovalo absolvovat novou zkušenost ve skupině, která by byla vedena zkušeným psychoanalytickým skupinovým terapeutem. Měli jsme štěstí, že v Praze v té době dlouhodobě pobývala členka Kodaňského Institutu skupinové analýzy a mohla tak vést postupně dvě výcvikové skupiny složené z členů ČSPAP, z nichž někteří pak dokončili celý skupinově analytický výcvik pod garanci IGA Kodaň. Zakončením tohoto procesu byla 1. konference o skupinové analýze v dubnu 2001 v Praze a udělení certifikátu absolventům výcviku, který je opravňuje k založení Institutu skupinové analýzy v Praze.

Tak jako skupinová sekce mohla pokročit ve svém vývoji a sebevymezení snáze díky pomoci od IGA Kodaň, tak dětská sekce měla podobné štěstí v navázání kontaktu s Lydií Tischler a jejími spolupracovníky, kteří zahájili pro své české kolegyně a kolegy výcvik v dětské psychoanalytické psychoterapii. Za ta léta se uskutečnila řada seminářů, workshopů a a mezinárodních &qout;škol” dětské a adolescentní psychoanalytické psychoterapie, které byly přímou či volnou součástí výcviku prvních dětských terapeutů v Česku. Některé akce otevřené pro odbornou veřejnost se nejvíce blížily svým vyzněním tomu, co má EFPP ve svém názvu – “in public sector” – byly interdisciplinární s dosahem do mimozdravotnických institucí a za účasti i místních či vrcholných politických představitelů (ministerstvo školství).

Vedle zdaleka největší náplně práce ČSPAP – tj. organizování kompletních výcviků v jednotlivých specializacích – se ustavila též pracovní skupina pro práci s rodinami po holocaustu, tj. s osobami, které mají za sebou zkušenosti s holocaustem, byť třeba jen v další generaci. Jedno setkání této mezinárodní skupiny se právě paralelně koná v těchto dnech v Praze.

Finančně je ČSPAP soběstačná, žije s členských příspěvků a z výnosu výcvikových aktivit (trenéři a supervizoři ve skupinové sekci a všichni přednášející v teoretické části výcviků a vedoucí supervizních seminářů odvádějí část svých honorářů ve prospěch ČSPAP).

Psychoterapie je v naší zemi nyní uznávanou terapeutickou disciplinou. Existuje odborná psychoterapeutická společnost, která zastřešuje všechny psychoterapeutické školy, zastupuje psychoterapeuty (zejména ty působící ve zdravotnictví) navenek, hlídá etické chování atd. Výcviky v jednotlivých terapeutických směrech jsou však zcela v kompetenci jednotlivých výcvikových institutů. V Česku je v současné době zhruba dvacet takových výcvikových institutů různých psychoterapeutických směrů. Většina z nich dosáhla akreditace od příslušné odborné komise k tomu, aby mohla provádět výcvik psychoterapeutů.

Také ČSPAP garantuje výcvik v psychoanalytické psychoterapii ve všech třech sekcích. Absolventi výcviku nemívají problémy s tím, aby mohly – po příslušném schválení příslušnou odbornou institucí, která hlídá postgraduální vzdělávání lékařů a psychologů pracujících ve zdravotnictví – pracovat jako psychoterapeuti. Činí tak buď v rámci zdravotnického zařízení jako jeho zaměstnanci, nebo si mohou otevřít svou privátní praxi (samozřejmě pokud to místní podmínky umožňují). Souhlas místních úřadů je k takovému kroku vyžadován, bývá však bez větších problémů. Problémem ale bývá, pokud začínající psychoterapeut chce uzavřít smlouvu o poskytování svých služeb se zdravotními pojišťovnami, tj. pokud chce být placen z povinného zdravotního pojištění, které musí mít všichni občané. Pojišťovny si hlídají objemy péče o pacienty a k psychoanalytické terapii nejsou zrovna přátelské. Obtížně se pojišťovny přesvědčují o tom, že intenzivní práce s pacientem se vyplatí. Porovnávají s jinými psychoterapiemi, které tvrdí, že stejného výsledku u pacienta dosáhnou dříve, či snadněji, tj. levněji. Pojišťovny tak nerady platí všechny terapeutické sese a tlačí terapeuta k rozhodnutí: buď se spokojí s tím, co dostane od pojišťovny, a pokusí se s pacientem dohodnout o tom, že ten sám bude na svou léčbu přispívat (což je řešení právně sporné, někteří tvrdí, že dokonce protizákonné), nebo se rozhodne být zcela nezávislý na pojišťovnách a pracovat pouze s pacienty, kteří budou schopni a ochotni platit odpovídající platbu za svou terapii v plné výši (a těch v naší zemi zatím opravdu není mnoho).

V naší zemi chybí politické rozhodnutí, které by stanovilo limity pro zdravotní péči hrazenou ze zdravotního pojištění, aby bylo jasné, která terapie je z tohoto pojištění hrazena a která ne, např. kolik sesí je hrazeno a kolik už ne. Bylo by pro nás mnohem snadnější domluvit se s pacientem na platbě ve zřetelných podmínkách, než vytvářet kontrakty, které jsou od začátku zatíženy určitou mírou skryté koalice a opatrností vůči zdravotnickým (pojišťovny) či politickým (ministerstvo) představitelům. Je možné v tom nacházet spojitosti s dlouholetým působením psychoanalýzy v podzemí za minulého režimu, ale pochybuji, že by dnes mnoho z nás v tom stále nacházelo zalíbení.

ČSPAP od začátku spojovala svou existenci s EFPP. Na základě inspirace EFPP vznikla, převzala její strukturu a posléze se do ní začlenila. Nejprve – v roce 1999 – se stala řádným členem její skupinová sekce a o rok později – 2000 – pak i sekce individuální a dětská. Letos na schůzi delegátů národních sítí jsme se tedy poprvé mohli plně zapojit do všech činností EFPP. Tak jako pro naši zemi myslím není myslitelná a reálná jiná cesta než integrace s Evropou ve formě vstupu do EU, tak i příbuznost ČSPAP a ostatních organizací psychoanalytické psychoterapie v Evropě nemá jinou alternativu, než spolupráci v rámci EFPP.

Dovolte, abych se pokusil se na chvíli ztotožnit s lidmi ze zemí ze střední a východní Evropy a pokusil se za ně/nás o určitou reflexi. Tak, jak toužíme být plnoprávnou součástí evropské organizace, tak také cítíme přetrvávající odlišnosti, které odrážejí odlišný politicko-historický vývoj v naší části Evropy za posledních 50 let . Materializací takové odlišnosti a zároveň snahy ji zmírnit je jistě i toto setkání. Co tedy máme jiné, v čem se odlišujeme od našich “západnějších” kolegů.

Máme jiné zkušenosti s totalitními režimy, známe je víc a osobněji. Důsledky tohoto faktu jsou jistě pozitivní i negativní, snad mohou být ku pomoci, protože mohou obsahovat větší citlivost k mnohdy skrytým ne zcela rozvinutým náznakům totalitních praktik i v činnosti evropských institucí, tedy i EFPP.

Máme pocit, že jsme v lecčems pozadu za vámi “ze Západu”. Vzájemným poznáváním zjišťujeme, že těch odlišností ani tak moc není. To nás ale svádí k tomu, že máme sklon rychle přejít na druhou stranu a znehodnotit to, v čem se můžeme opravdu něco od vás “západních” naučit, abychom byli vzápětí zraněni, když narazíme na to, že přece jen tu nějaké rozdíly pořád jsou.

Jsme – my z “východu” – i nejsme na jedné lodi. Rádi bychom měli podporu těch druhých, co sdíleli podobný osud, ale zdráháme se pomáhat si, když nám náhle kyne naděje, že budeme ti vyvolenější v pomyslném závodu o přijetí mezi ty “západní”.

Jsme asi chudší. Není lehké se k tomu hlásit, ale je to realita. Snad by bylo dobré vzít to jako základ pro vyjednání takových podmínek k vzájemné spolupráci, kde by byl vliv financí minimalizován. Je možné uvažovat o formě určitých – třeba diferencovaných a postupně se snižujících – bonifikací pro nás z “východu”?

Co považuji za nejdůležitější, je rozvíjet spřízněnost danou tím, že sdílíme podobnou zkušenost s psychoanalytickým myšlenkovým dědictvím, že je nám blízké stejné chápání lidské podstaty a lidských potíží, že nás spojuje podobná praxe s pacienty. Uvědomění si tohoto může mít dnes i velmi praktický důsledek. Jak známo existují tendence dát do jednoho pytle všechny psychoterapeuty, přehlídnout to, co je mezi sebou odděluje, snad v naději, že “v jednotě je síla” (jak se volává v dobách ohrožení a revolucí) a domoci se nějaké formy uznání v rámci EU (velmi zjednodušeně takto chápu úsilí EAP). Jsem vůči této sjednocující tendenci podezíravý (snad též důsledek důvěrné znalosti masových akcí z totality?), protože v ní spíše cítím příležitost pro získání vlivu pro ty nahoře, a neúnosně velikou toleranci pro nízkou profesionalitu některých terapeutických směrů, které se v tomto mohutném tažení jakoby ztratí. Nerad bych slevoval z nároků, které patří – dle mě – k profesionálnímu výkonu psychoterapeutické profese jen proto, že budou v tomto různorodém společenství působit jako nadbytečné.

Myslím, že je důležité trvat na naší psychoanalytické specifičnosti a spíše než se vymezovat, tak spíše nacházet společná řešení s našimi kolegy “čistě psychoanalytickými”. Možná se pak ukáže, že rozdíl mezi psychoanalýzou a psychoanalytickou psychoterapií není až tak propastný oproti rozdílu mezi námi oběma a jinými terapiemi. Myslím, že i v politickém směřování k tomu, abychom se v Evropě neztratili, je lepší přiměřeně sebevědomě trvat na tom, že máme co odlišného přinést.

V debatě o evropském certifikátu by pak mohlo převážit právě toto stanovisko. Myslím, že význam certifikátu vydaného “psychoanalytickému psychoterapeutovi působícímu v Evropě” převáží význam certifikátu “všeobecnému evropskému psychoterapeutovi”, z nichž někteří můžou působit opravdu všelijak. Ještě obrazněji – dovedu si představit spíše početně omezenou “psychoanalytickou” Evropu (ale třeba taky Asii, Ameriku atd.) než mnohohlavou Evropu “psychoterapeutickou”. Otázkou pak jistě zůstává, jak se k tomuto cíli přiblížit. Snad k tomu najdeme podněty i na tomto našem prvním setkání Východu a Západu.