Výcvik ve skupinové analýze, pohled z Česka

Česká společnost pro psychoanalytickou psychoterapii (ČSPAP) byla založena v roce 1993 po vzoru EFPP. Převzala též její strukturu – dělení do tří sekcí – individuální, skupinové a dětské, stejně jako ustavila Institut psychoanalytické psychoterapie (IPP) jako svoje školící pracoviště. Zatímco trenéři v individuální sekci se mohli celkem bez potíží etablovat, protože se rekrutovali z členů či pokročilých kandidátů České psychoanalytické společnosti (ČPS), trenéři ve skupinové a dětské sekci byli postaveni před úkol svoji specializaci jasněji vyprofilovat. Protože o výcviku v rámci dětské sekce bude pojednávat I. Růžičková, budu se zde věnovat dění ve skupinové sekci.

Lektoři v tréninkovém výboru skupinové sekce byli na začátku lidé, kteří všichni prošli svou skupinovou zkušeností, někteří byli trenéři ve skupinových výcvicích (paralelně též většina byli psychoanalytici či pokročilí kandidáti psychoanalýzy v ČPS). Je nutno ale uvést, že skupinová psychoterapie v bývalém Československu byla sice poměrně rozvinutá a často používaná, ale nedalo se o ní mluvit jako o psychoanalytické skupinové psychoterapii.

Jednak vše nějak spojené s psychoanalýzou bylo v minulém režimu nežádoucí, jednak převládající směr, ve kterém byli všichni skupinoví terapeuti vycvičeni, byl pohříchu eklektický. Šlo o specificky českou podobu komunitního výcviku, která bezesporu obsahovala prvky dynamické a hlubinné psychoterapie, ale zrovna tak příměsi více interpersonálních přístupů, neverbálních technik, arteterapeutických a relaxačních metod atd. Tato eklektičnost ale nebránila tomu, aby se setkání terapeutických (výcvikových) komunit nestávala zároveň tzv. “ostrůvky pozitivní deviace”, což označovalo společenství lidí, kteří se snažili alespoň mezi sebou udržovat pluralitní a demokratickou kulturu jako protipól dominantní totalitní realitě ve společnosti.

Jakmile politické a společenské změny po roce 1989 umožnily navázat kontakty se západní částí Evropy, ukázalo se, že i v rámci skupinové psychoterapie si nevystačíme nadále s tímto eklektickým přístupem. Skupina lidí s individuálním psychoanalytickou zkušeností (kteří zároveň pociťovali potřebu pracovat skupinově) se tedy zákonitě začala poohlížet po možnosti intenzivně rozvinout právě svůj psychoanalytický základ v rámci skupinové práce.

Měli jsme štěstí a po několika úvodních kontaktech především s Londýnskou GAS se podařilo získat možnost zažít zkušenost se skupinovou analýzou. V Praze v té době byla na dlouhodobém pobytu v souvislosti s diplomatickou misí svého manžela Marie-Ange Wagtmann – trenérka skupinové analýzy z IGA Kodaň. Celý tréninkový tým skupinové sekce ČSPAP se tak stal zároveň skupinou, která začala procházet tříletou zkušeností na sobě.

Zpočátku nebylo zcela jasné, zda na skupinovou zkušenost navážou i další části regulérního výcviku (teorie a supervize), i když M.-A. Wagtmann paralelně konzultovala svou činnost s oficiálními představiteli IGA Kodaň a bylo tedy možné uvažovat i o oficiálním výcviku garantovaném IGA. Vše se postupně vyvíjelo. Jednak se tato témata stávala součástí skupinového dění, jednak se obě strany (trenéři z IGA a členové skupiny z Česka) snažily na separátních jednáních vyjasnit všechny sporné otázky. Nebylo to snadné.

Naši trenéři z IGA Kodaň zpočátku zřejmě testovali naši ochotu vzít na sebe vše, co k absolvování výcviku ve skupinové analýze patří. Tedy osobní nasazení a otevřenost potřebnou k zážitku smysluplné osobní zkušeností ve skupině. Tedy, do jaké míry budeme ochotni opět částečně zaujmout tu roli “pacienta”, který je “léčen” ve skupině. Vzhledem k našemu věku (35 až 60 let) při vstupu do skupiny a s přihlédnutím k profesionálnímu postavení většiny z nás (různé funkce ve vedení psychoterapeutických společností či psychoterapeutických pracovišť např.) to nebylo vůbec jednoduché. Skupina byla navíc konfrontována s mnohaúrovňovým prolínáním rolí, vztahů nadřízený-podřízený, oficiálním či neoficiálním mocenským postavení jednotlivých členů, tedy závislostmi různého druhu. Samozřejmě to vedlo k posilování mnoha individuálních obran a vzniku skupinových odporových fenoménů, řešením neprůchodností ve výcvikovém procesu atd. Na samostatné pojednání by vydal fakt, že výcvik probíhal v angličtině, tedy v jazyku pro nikoho z nás (ani trenéry ani kandidáty) mateřském.

Ze strany nás – frekventantů výcviku – šlo rovněž o směs různých pocitů a postojů k našim trenérům a jejich instituci. Na jedné straně byla radost z toho, že se opět dostáváme do přímého kontaktu s tím, kam se vývoj evropské psychoterapie za léta dostal, a že jsme to právě my, kdo jsme poctěni možností se na tomto vývoji podílet. Možná i dohnat všechna ta léta, kdy taková možnost nebyla. Skupinová analýza má přitom schopností dávat do souvislostí dění v malé skupině (ať už primární, reprezentované v osobní historii každého člena, se kterou vstupuje do skupiny, tak v té právě se odehrávající skupině, tedy v našem případě ve výcviku) s děním ve velkých lidských skupinách či společnosti jako celku. Mohli jsme tak ochutnávat “opojný” pocit, že nejen pracujeme na svém profesionálním růstu, ale podílíme se i na něčem důležitém v celospolečenském měřítku.

Na druhé straně však v souvislosti se skupinovým děním, ale i relativně nezávisle na něm, rostl v nás i jiný pocit. Tak, jak jsme poznávali zevnitř, co to skupinová analýza je, a jak pracuje naše trenérka, zjišťovali jsme, že vedle toho nového a přínosného, je zde mnoho známého, co vlastně již léta taky používáme ve své práci. Pak už byl jen krůček k tomu, abychom zejména při vyjednávání o možnosti regulérního výcviku začali mít pocit, že vlastně žádný náročný a dlouhodobý trénink nepotřebujeme, že by stačilo přihlédnout k naší praxi a dosažené profesionalitě a bez dlouhých okolků nám udělit certifikát a prohlásit nás za skupinové analytiky vlastně okamžitě. Možná, že zde hrál roli i pocit, že přeci my osobně za to naše historické zpoždění oproti Západu nemůžeme, tak jaksi si zasloužíme nějaké jiné, lepší zacházení.

V praxi to pak mělo odraz ve výchozích pozicích pro vyjednávání – naši školitelé trvali na splnění všech podmínek pro absolvování výcviku – tj. i příslušného počtu hodin teoretického vzdělávání a supervize naši práce. My jsme chtěli vyjednat nějaké výjimky. Výsledkem dlouhého procesu byla dohoda a kompromis. Naši školitelé z nároků neslevili, ale udělali mnoho pro to, abychom je mohli splnit. Přenesli kompetenci v teoretickém vzdělávání na naši skupinu (sami jsme si pak pořádali teoretické semináře) a supervizi jimi vedenou doplnili o paralelní možnost intervizí (vzájemných supervizí naší práce ve zvláštním čase pro ně vyhrazeném). Zároveň se IGA finančně podílela na financování práce supervizorů, takže jsme mohli platit za výcvik v relacích přiměřených českým poměrům.

Na naší straně došlo k výrazné diferenciaci názorů na to, zda výcvik za těchto podmínek absolvovat celý. Výsledkem bylo to, že dva členové výcvik po absolvování zkušenostní části opustili. Většina (7 lidí) zůstala a výcvik posléze završila tím, že obhájila své závěrečné práce. Letos v dubnu pak byl výcvik slavnostně završen tím, že jsme uspořádali v Praze mezinárodní konferenci o skupinové analýze, které se zúčastnili vedle představitelů IGA Kodaň i všichni ti, co byli v začátcích našeho seznamování se se skupinovou analýzou (kolegové z Německa a Velké Británie), stejně jako představitel školitelské instituce našich školitelů – Malcolm Pines z IGA Londýn. (Přednáškám z této konference je věnováno tematické číslo Revue psychoanalytická psychoterapie z léta 2001).

Řekl bych, že se nakonec prosadil princip reality. Pro naši skupinu by bylo v důsledku kontraproduktivní nesplnit všechny požadavky na výcvik, jakkoli byly náročné, vlastně bychom si sami znemožnili stát se skutečně rovnoprávnými a rovnocennými s našimi západními kolegy. Uchránili jsme si tak do budoucna svou hodnotu, stejně jako si ji uhájili naši školitelé, když neslevili z požadavků, ale maximálně přizpůsobili konkrétní průběh tak, aby se mohli – doufejme s hrdostí – podívat na své dílo v podobě svých dospělých a separovaných “dětí”.

Co bychom si mohli z tohoto sedmiletého procesu odnést jako poznatek pro naši konferenci “Východ – Západ” odnést? Možná má naše zkušenost s výcvikem vedle všech specifik i něco společného s jinými výcviky vedenými trenéry ze Západu s kolegy z Východu. Považuji za pravděpodobné, že se v nějaké míře budou objevovat ty fáze, které jsem popsal v našem vyjednávání s kolegy z IGA.

Zprvu radost, ba nadšení, že to budu já, kdo budu poctěn přízní “staršího sourozence” (nebo snad dokonce přenosově “otce” či “matky”?) a dostane se mi něčeho, o co jsem byl ve svém předešlém životě oloupen. Není těžké si domyslet, jak lákavé může být pro naše nevědomé touhy najít tak masivní reparační zkušenost…

Později (u disponovanějších už od začátku) po bližším poznání svého trenéra větší či menší zklamání, vždyť není zas tak “úžasný”, ba naopak i chybující. Hlavně však automaticky nepřináší potvrzení pro mou dosavadní cenu, naopak chce po mně další práci na sobě. Není opět nesnadné si domyslet, jak je pak lákavé takového “samozvance” (“oidipského otce?”) poctít různými nevědomými charakteristikami a toužit ho třeba svrhnout, nebo alespoň znevážit.

Zdá se však, že situace má i řešení. Lze snad dospět – při dostatečně citlivém a nenadřazeném přístupu terapeutického učitele – k předávání profesionální erudice a zkušenosti těm, kteří jsou ochotni a připraveni přijímat. Ti ale musí opět na čas slevit ze své potřeby odvíjet svou hodnotu čistě ze své dosavadní profesionality a umožnit “regresi ve službách ega” a netrvat tak na – v důsledku perverzním – požadavku po zrušení všech “generačních” rozdílů, zde mezi trenérem a kandidátem.

Chtělo by se mi obrazně říci, že při kontaktu mezi “Východem” a “Západem” je možné se sejít někde ve “Středu”. Je příjemné toto vyslovovat zde – v Praze – , která bývá někdy označována jako město ležící někde mezi východem a západem, v srdci centrální Evropy.

V Praze dne 7. 10. 2001