Revue číslo XI. léto (2009)
PÁROVÁ A RODINNÁ PSYCHOANALYTICKÁ PSYCHOTERAPIE
od posledního čísla věnovaného psychoanalytické párové a rodinné terapii (2002, IV. roč. č. 2) uplynulo 7 let. Potěšilo nás, že téma bylo se značným zájmem přijato. Od té doby výrazně přibylo psychoterapeutů, kteří mají zájem aplikovat psychoanalytickou teorii na práci s páry a rodinami. Také v rámci ČSPAP hlavně díky otevřenosti a toleranci celé společnosti a organizačním schopnostem Lucie Lucké jsme mohli vytvořit sekci (vedle individuální, skupinové a dětské) zaměřenou na párovou a rodinnou terapii. Čtvrtá sekce ČSPAP krátce po svém založení na půdě ČSPAP otevřela výcvik pro psychoanalytické psychoterapeuty, kde se objevilo mnoho mladých, nadaných psychoterapeutů. A v neposlední řadě také na mezinárodní úrovni dochází k propojování psychoanalytiků zaměřených na tuto problematiku, což se projevilo nejvýrazněji tím, že EFPP (European Federation for Psychoanalytic Psychotherapy in the Public Sector) EFPP slavnostně a definitivně stvrdila existenci sekce psychoanalytické párové a rodinné psychoterapie jako svou součást. Pro kredit psychoanalytické párové a rodinné terapie je důležité také to, že na sjezdu delegátů EFPP v Belgickém Kortenbergu bylo rozhodnuto o pořádání mezinárodní konference věnované párové a rodinné terapii pod záštitou EFPP za rok ve Florencii 21. a 22. května a informace o ní bude možné najít průběžně na našich web stránkách www.cspap.cz.
Pro psychoanalytiky a psychoanalytické terapeuty může být psychoanalytická párová a rodinná terapie velikou výzvou a podnětem k úvahám a někdy i doplňováním a přehodnocováním hlavních psychoanalytických konceptů. Naši klienti většinou nepřicházejí se symptomy jako pacienti, nebo s intrapsychickými spory, ale s konflikty a trápením interpersonálního charakteru. Nejsou skupinou, která vznikla náhodně, nebo která byla vybrána rozhodnutím terapeuta, naopak členové těchto skupin (páru, rodiny) spolu mají intenzivní dlouhodobé zkušenosti, často i reálné traumatické zážitky a proto k nim není možné přistupovat stejným způsobem jako k pacientské skupině. Pravidlo abstinence nemůžeme dodržovat stejným způsobem jako v individuální terapii, protože v je tu mnohem více externí reality a interakcí. Terapeut se musí mnohem více zabývat otázkou, jak externí realita ovlivňuje realitu vnitřní a naopak, ale také tím, jakými způsoby se minulost a genealogie zobrazuje v přítomnosti. Přenos a protipřenos je neméně důležitý, ale práce s ním je odlišná od práce individuálního, či skupinového analytika. Intervence a interpretace, které by snad byly užitečné v psychoanalýze prožívají naši klienti mnohdy jako obvinění a kritiku. Modely mysli, které používáme v individuální terapii jsou potřebné, ale ne dostatečné pro pochopení interpersonálních konfliktů, mezigeneračních propletení, mezigeneračních přenosů konfliktů a traumat
Psychoanalytici vědí, že ne všichni klienti jsou připraveni pro náročný proces individuální psychoanalýzy a mnozí nejsou připraveni ani pro individuální, či skupinovou terapii. Řada klientů, kteří se k nám obracejí pro pomoc nejsou motivováni spolupracovat v náročném procesu vnitřní změny, mají zájem jen o zlepšení svého partnerského, nebo rodinného vztahu. Část z nich netrpí žádnými symptomy, nebo své utrpení přičítají někomu, nebo něčemu jinému než sobě a nejsou si vědomi toho, že problémy, které zatěžují jejich partnerský vztah, negativně ovlivňují i jiné časti jejich života. Dětští analytici mají nepříjemnou zkušenost s tím, jak rodiče narušují a mnohdy i ukončují úspěšně probíhající psychoanalytickou léčbu svého dítěte, protože jeho zrání a osvobozování se z rodinné patologie narušuje a ohrožuje patologický rodinný systém a vnitřní svět jeho rodičů. Dítě, někdy vědomě, častěji nevědomky používají rodiče jako obětního beránka své vlastní patologie. Párová, nebo rodinná terapie může být účinnou pomocí pro tyto lidi. V některých případech takové terapie změní vztahová propojení zúčastněných osob a to jim samo o sobě dostačuje a další terapii nepožadují. Podle mých zkušeností naši klienti často získají v průběhu těchto terapií motivaci řešit své osobní problémy zásadnějšími způsoby a po skončení párové, nebo rodinné terapie pokračují v psychoanalýze, nebo psychoanalytické individuální psychoterapii.
Protože párová a rodinná terapie je v naší zemi ještě stále v batolecím období vývoje, chtěli jsme na jedné straně představit praktickou práci s párem i rodinou a způsob analytického porozumění jejich interpersonálním problémům na kazuistickém materiálu, aby i ti, kteří párovou a rodinnou terapii neprovádějí, získali určitý zážitek a mohli vidět jak o párech a rodinách přemýšlíme. Zároveň jsme chtěli ukázat i odlišnost, teoretickou i technickou, párové a rodinné terapie od psychoanalýzy, individuální a skupinové terapie.
Jako první jsme zařadili článek francouzského psychoanalytika Pierra Benghoziho “Rodinná a párová psychoanalytická terapie: Byl jednou jeden…!” Jde o velmi zajímavé koncepční teoreticko-klinické pojetí, které se zabývá patologiemi genealogických soudržností v rodině. Teorii ilustruje Benghozi na případu rodinné terapie. Jde o typicky francouzský přístup myšlenkově čerpající z bohaté kulturní historie, především postmoderní filozofie, vlivů systémové a systemické terapie a originálního francouzského pojetí psychoanalýzy.
Jako další jsme zařadili kazuistický příspěvek Márie Vrbové. Čtenář si jistě všimne odlišného způsobu psychoanalytického uvažování, který je orientován na kleiniánskou psychoanalýzu, Kleinovou, Biona, Brittona. Mě tato kazuistika velice zaujala propojováním popisu dění na sesích a jejich psychoanalytického chápání. Kazuistika umožňuje vytvořit si představu o náročnosti práce rodinného terapeuta.
Slavoj Titl v časopise publikoval příspěvek “Proces párové terapie”. V tomto článku popisuji nejdůležitější podmínky terapeutické proměny vztahu mezi klienty a terapeutem v párové terapii.
Mezi články věnované párové terapii jsme se rozhodli zařadit i článek “Otevírání druhé úrovně vztahu” od kalifornského psychologa specializujícího se na párovou terapii Daniela B. Wila. Jeho přístup k párové terapii, především pokud jde o techniku rozhovoru s párem, značně ovlivnil náš psychoanalytický přístup k párové terapii. Jsme rádi, že se nám ho podařilo pozvat, aby u nás v červnu udělal jednodenní workshop (20. června 2009 – informace na www.cspap.cz), kde předvede svůj způsob práce.
Dana Holubová publikuje kazuistický příspěvek “Vytoužená blízkost má své ostny”. Autorka pečlivě popisuje dění, téměř hodinu po hodině, a takto umožňuje čtenáři spolu s terapeutkou rozvíjet hypotézy o tomto páru, jeho hlavních konfliktech, obranách a terapeutickém postupu.
Lucie Lucká přispěla rovněž kazuistickou ukázkou “Cíle párové terapie: kazuistika”. Autorka obhajuje své přesvědčení, že párová terapie nemusí být jen způsobem, jak připravit klienty pro hlubší, intenzivnější způsob psychoanalytické terapie, ale že ji lze považovat za svébytný a legitimní způsob léčby, který mnohým párům zcela postačuje. Kdo se někdy pokusil o praktikování párové terapie jistě ocení jak nelehké je empatické a terapeuticky přínosné vedení rozhovoru s párem. Psychoanalyticky chápající terapeut se nemůže a nechce uchylovat k formálním technikám a hrátkám jako neanalytičtí terapeuti a nevěří v účinnost instrukcí a rad. Potřebuje být neustále v emočním kontaktu s klienty a vědomě sdělovanými obsahy, s nevědomím každého z klientů, ale i jejich společným nevědomím, kterým neustále působí na terapeuta a především musí udržet kontakt se sebou samým. Čtenář jistě ocení jak toto umění empatie v kazuistice ukazuje Lucie Lucká.
V části “Představujeme” Vás Hana Junová a Jiří Růžička seznámí s životem a prací MUDr. Zdeňka Mrázka. Těm starším, kteří ho znali, její vzpomínání může pomoci objevit nové pohledy na jeho charismatickou osobu a pro ty, kteří neměli možnost ho poznat osobně, může být významnou osobností, která je součástí historie naší psychoanalýzy a psychoterapie, na kterou můžeme být právem hrdí.
Tradičně Vás také seznamujeme s recenzemi. Tentokrát přispěla Václava Probstová. Svou recenzí dvou pozoruhodných knih potěší hlavně analytiky s kleiniánským zaměřením: Spillius, E. (2007): Encounters with Melanie Klein. Selected Papers of Elizabeth Spillius a Quinodoz, J. M. (2008): Listening to Hanna Segal. Her Contribution to Psychoanalysis.
I další recenze, kterou nám poskytl kolega Petr Klimpl, potěší především kleiniánsky orientované psychoanalytiky. Jean-Michel Quinodoz (2006): Čtení Freuda. Chronologické zkoumání Freudových spisů. Quinodoz je autor jehož erudice a přehled zaručují kvalitní četbu.
Závěrem bych chtěl zvláště poděkovat za dlouhodobou spolupráci a pomoc v redakční radě naší milé kolegyni Aleně Plhákové, která z důvodu velikého pracovního zaneprázdnění ukončila práci v redakční radě. Alena Plháková pomáhala vytvářet náš časopis od začátků Revue a to i přes obtíže náročného cestování mezi Prahou a Olomoucí. Děkuji také paní Mgr. Haně Slabé, výkonné redaktorce, bez jejíhož odborného dohledu bychom se neobešli a překladatelkám Markétě Kavale za náročný překlad článku Pierra Benghoziho a Lucii Lucké za překlad Daniela Wila a pomoc při vytváření tohoto čísla Revue a paní Evě Klimentové za operativní a rychlou pomoc s překlady. Vám čtenářům přeji, aby Vás toto číslo Revue i všechna ostatní zaujala a přinesla Vám požitek z velikého dobrodružství, jakým je psychoanalytické poznávání lidské mysli.
© Slavoj Titl, 2009
