Revue číslo XVII. léto (2015)

Vzájemné ovlivňování v psychoanalýze
Dozvuky konference k českému vydání Klinického deníku S. Ferencziho

Milé čtenářky a čtenáři,

toto letní číslo Revue, tak jak naznačuje podtitulek, je inspirováno českým vydáním knihy Sándora Ferencziho Klinický deník v nakladatelství Portál v červnu 2014 a následně uspořádanou mezinárodní konferencí „Sándor Ferenczi a vztahová psycho analýza“ v říjnu 2014 v Praze. Pořadateli dvoudenní konference byly z podnětu MUDr. Dany Holubové Česká společnost pro psychoanalytickou psycho terapii a Česká psychoanalytická společnost zastoupená PhDr. Martinem Mahlerem. Organi zační, technická a cateringová podpora byla zajištěna MUDr. Silvií Nürnberger, mnou a našimi dcerami Dahlií, Esther a Erikou v rolích nepostradatelných asistentek. Přívětivé prostory pro konferenci nám laskavě poskytl Institut pro systemickou psychoterapii v Máchově ulici. Se svými příspěvky na konferenci před více jak stovkou dalších účastníků vystoupili PhDr. Martin Mahler, PhDr. Olga Marlinová, Judit Mészárosová, Ph.D. a Darlene Bregman Ehrenbergová, Ph.D., ABPP. Bezchybně tlumočili z angličtiny Mgr. Marek Macák a z maďarštiny MUDr. Judita Strašrybková.

Ačkoliv se Revue ČSPAP relativně nedávno (letní číslo 2012) věnovala osobnosti a práci Sándora Ferencziho a splácela alespoň částečný dluh „větší pozornosti, kterou si Ferenczi zaslouží v našem analytickém prostředí“ (Martin Mahler), rozhodla se redakční rada Revue na toto už vydané číslo navázat a pokusit se o rozšíření pohledu odborné psychoanalytické a psychoterapeutické veřejnosti na myšlenky S. Ferencziho obsažené v Klinickém deníku, které se staly základem a inspirací pro vztahovou psychoanalýzu.

Klinický deník Sándora Ferencziho je zvláštní kniha se zvláštním osudem. Tvoří ji zápisy myšlenek autora z jeho klinické psychoanalytické práce především s těžce traumatizovanými pacienty, obecnější úvahy nad fungováním lidské psychiky a obsahuje také Ferencziho zkoumání optimální psychoterapeutické techniky a jeho postřehy k Sigmundu Freudovi a jejich vzájemném vztahu. Ferenczi napsal knihu v němčině v roce 1932, poprvé byla ale publikována ve francouzštině Judit Dupontovou v roce 1985 a teprve v roce 1988 uspořádána a přeložena Michaelem Bálintem, Ferencziho žákem, a vydána v angličtině. České vydání z roku 2014 nás přiřazuje k nevelké skupině zemí, ve kterých byl Klinický deník zveřejněn. Je jistě zajímavostí, že nebyl zatím vydán ve Ferencziho rodné zemi, v Maďarsku. Příčinu je možné hledat nejen v textu knihy, která zjevně předběhla svou dobu, ale také v rozkolu Ferencziho a Freuda, který na mnoho let rozdělil psychoanalytickou společnost a na více než šedesát let odložil vydání knihy.

Než uvedu příspěvky jednotlivých autorů, dovolte mi, prosím, několik vlastních asociací ke Klinickému deníku. Při jeho čtení na mě nejprve dýchly „staré časy“ – dlouhé bílé ústavní chodby, vážené lékařské autority, medicínská objektivní terminologie, tlak vědy. Pocítila jsem takřka okamžitě, vtažená do doby, ve které psychoanalýza vznikala, jak náročné to musely být začátky pro obor, který chtěl lidskému životu rozumět jinak než přes optiku zkumavek a naměřených hodnot. Vnímala jsem vliv tehdejších vědeckých poměrů na Ferencziho uvažování na jedné straně a na druhé jeho silnou vnitřní touhu chápat, cítit, rozumět a také svobodně hledat a experimentovat v rámci nově se rozvíjející psychoanalytické metody. Ferencziho až dechberoucí upřímnost, otevřenost a odvaha prýští z každého zápisu Klinického deníku, který byl nepochybně jeho pomocníkem k uspořádání vlastních pocitů a myšlenek. Nejspíš náhrada za živého, ale pro něj nedostupného psychoanalytika, kterému by se mohl se svými úvahami svěřovat a dál je rozvíjet. Ačkoliv Sigmund Freud považoval Ferencziho za svého nejtalentovanějšího žáka, téměř syna, oba se názorově rozešli a tato roztržka na mnoho let ovlivnila nejen význam Ferencziho práce, ale také celé psychoanalytické hnutí. Ferenczi na rozdíl od Freuda upozornil v Klinickém deníku na traumata sexuálně zneužívaných dětí, nutnost empatie a trvalé přenosové a protipřenosové práce psychoanalytika. Kritizoval i Freuda samotného a nabízel mu řešení, které Freud nevyužil. Na mnoha místech Klinického deníku, zejména tam, kde se Ferenczi pokouší o vzájemnou analýzu s pacientkou, jsme svědky jeho hranice se dotýkajícího a někdy až lehce přesahujícího pokusu najít cestu pro nemocného i pro sebe jako lékaře. Je fascinující sledovat proces, na jehož konci si dokáže Ferenczi uvědomit, co už je příliš, kudy cesta nepovede a najít zdravé východisko. Opakovaně, znova a znova sledujeme boj traumatizovaného lékaře s traumaty svých pacientů a jeho neutuchající snahu vyhnout se expertní pozici psychoanalytika a vytvořit bezpečné prostředí pro jejich úzdravu. Myslím si, že Klinický deník Sándora Ferencziho je, mimo jiné, inspirací k odvaze vnímat, hledat, nechat se vzájemně ovlivňovat a také si dovolit chybovat a své chyby napravovat.

Obsahem čtivého příspěvku Martina Mahlera „Mezi Ferenczim a Freudem“ je zajímavá úvaha o významu a vývoji blízkého, vzájemně závislého a později odcizeného vztahu dvou tvůrčích osobností světové psychoanalýzy S. Ferencziho a S. Freuda. Autor se rovněž zmiňuje o Ferencziho rozpracování psychoanalytické dialogické hermeneutiky a o úskalích jeho léčitelské motivace a shrnuje Ferencziho léčebné zásady.

PhDr. Olga Marlinová se ve svém článku „První vztahový psychoanalytik Sándor Ferenczi“ vrací k osobnosti autora Klinického deníku a jejímu zásadnímu vlivu na chápání terapeutického procesu a na vývoj psychoanalýzy, zejména britské školy objektních vztahů a amerického interpersonálního přístupu, které se v osmdesátých letech staly základy rozvíjející se vztahové psychoanalýzy. Autorka oceňuje Ferencziho laskavost, vřelost a citovou otevřenost vůči pacientům, výjimečnou schopnost vcítění a chápání traumatických prožitků, pokoru a jeho neúnavnou snahu nalézt s pomocí psychoanalýzy cestu k uzdravení. Stručně uvádí klíčové myšlenky různých vztahových modelů, oceňuje interaktivní přístup D. Ehrenbergové a L. Arona a doplňuje jejich postřehy vlastním kazuistickým zlomkem.

Judit Mészárosová ve svém prvním článku „Vztahové prvky v teorii traumatu: Ferencziho změna paradigmatu“, předneseném na pražské konferenci, definuje pojem traumatu a nastiňuje jeho vývojové teorie a základní Ferencziho koncepty, které vedly ke změně pohledu na trauma. Jedna úroveň Ferencziho moderní teorie si všímá rozdílných intrapsychických procesů a motivací oběti a agresora, na jiné úrovni vidí jejich interpersonální a intersubjektivní vzájemný vztah. Tak tento model nabízí možnosti komplexního přístupu k propracování traumatických zážitků. Judit Mészárosová poukazuje na fenomén resilientního dítěte a zdůrazňuje také terapeutův autentický a reflektivní postoj, potřebu pocitu bezpečí a empatického přijetí a pojetí psychoanalýzy jako procesu spoluutváření.

V druhém článku „Role psychoanalytika v utváření důvěryhodného terapeu tického vztahu v rámci analytického procesu: za hranice dynamiky přenosu a proti přenosu“ Judit Mészárosová velmi srozumitelně a přehledně popisuje Ferencziho přínos teorii a praxi moderní psychoanalýzy ze vztahové perspektivy. Podrobně se věnuje také historickému vývoji konceptu protipřenosu od roku 1910 až do současnosti a rozvíjí klíčové úvahy o využití protipřenosu v terapii – protipřenos jako indikátor povahy systému interpersonálních vztahů a objektních vztahů, protipřenos jako mentalizační funkce u analytika a význam analytikova odporu v protipřenosu jako překážky postupu psychoanalýzy. Oba příspěvky pak doplňují zajímavé kazuistické ukázky.

Domníváme se, že článek Darlene Bregman Ehrenbergové „O analytikově emoční dostupnosti a zranitelnosti“, publikovaný už v roce 1996, se nejvíce přibližuje referátům, které autorka přednesla na pražské konferenci. Zabývá se empatií psychoanalytika a jemnými nuancemi protipřenosových fenoménů v analytickém poli, které mohou při dobrém porozumění zásadně, či dokonce zlomově ovlivnit průběh a výsledek terapeutického procesu. D. Ehrenbergová poukazuje na význam rozdílnosti individuální emoční dostupnosti každého psychoanalytika a význam individuality každého pacienta a potřebu autenticity a citlivé reflexe všech pocitů během léčby. Své postřehy opět demonstruje na několika kazuistických vinětách.

Vedle autorských článků jsme se rozhodli zařadit také záznamy panelových diskusí, které po nich na konferenci následovaly. Doufáme, že pomohou živě zprostředkovat příjemně dělnou a obohacující atmosféru mezi účinkujícími a posluchači. Celkový obraz konference ještě doplňují dva krátké rozhovory, které jsme se Silvií Nürnberger vedly s oběma zahraničními lektorkami v průběhu dvou dvacetiminutových přestávek v programu. Rozhovor s Judit Mészárosovou přináší zajímavé informace o maďarské psychoanalýze a Společnosti Sándora Ferencziho a také některé její osobní motivace, postřehy a doporučení. Darlene B. Ehrenbergová vypráví o své osobní cestě k psychoanalýze a o poměrech a atmosféře na William Alanson White Institute s důrazem na jeho svobodomyslné otevřené prostředí. A vyjadřuje se také k současnému systému psychoanalytického vzdělávání a potřebě rozšíření vlivu psychoanalýzy mezi širší populaci jako jednoho z jejích hlavních úkolů v budoucnosti.

A konečně Revue uzavírají dvě zdařilé recenze, kritická recenze Klinického deníku Sándora Ferencziho od Mgr. Pavly Sokalské a nadšená recenze knihy Darlene B. Ehrenbergové Na hraně intimity od MUDr. Dany Holubové, která vyšla v češtině v listopadu 2014.

Na závěr bych chtěla poděkovat MUDr. Davidu Holubovi, překladateli Jiřímu Michalcovi a jeho týmu a samozřejmě Tereze Koronthály, bez jejichž pomoci by vše vznikalo mnohem obtížněji.

Témata tohoto čísla i pražskou konferenci, inspirované dílem Sándora Ferencziho, ovlivnily na vědomé i nevědomé úrovni vnímavé pohledy terapeutů a zároveň lektorů s univerzitními zkušenostmi i neotřelé pohledy studentských očí, tradiční i současné koncepty evropské a americké psychoanalýzy, zajímavé otázky poučeného publika, citlivý smysl překladatelů pro jemné jazykové nuance i technická podpora redaktorů Revue, spolupráce. Ovlivnil nás společný čas a prostor, vzájemné setkání a touha po poznání i některá nedorozumění, která pomohla prohloubit naše vidění. Nechte se, prosím, i vy příznivě ovlivnit těmito texty.

© MUDr. Halina Čermáková
halina.cermakova()centrum.cz, 2015