Sophie, Leviticus a mlejn

Awake! Shake dreams from your hair, my pretty child… zpívá Jim Morrison a já s ním, sním nad Sophií. Jak jinak než obratem k imaginárnímu si vysvětlit, že někoho znáte ještě dřív, než jste ho potkali? Naše první „vědomé“ setkání se odehrálo v době, kdy jsem chodíval za svým supervizorem, který už cele zůstává jen v říši vzpomínek, snů a představ. Čekával jsem naproti v kavárně, až nadejde můj čas, a náhle jsem ji uviděl. S rozepnutými knoflíčky košile pohrdlivě komentovala kamarádce ubohost mužů, kteří nepokrytě civí za její okraj… A pak, jednoho dne, stála za dveřmi. Vypráví mi o svém dětství – dětství dívky mezi kluky, s otcem cizincem a bohémem a mámou, která zůstala na děti sama, zoufale přetížená. Hodná dcera, která nikdy neřekne, že nemohla své rodiče a blízké zatížit vlastními niternými věcmi;  ovšem může vůbec člověk v takovém případě nějaké nitro mít? A pokud ano, jaké? Nemá spíš potom nitra dvě? Je stejný ročník jako můj starší syn, oba chodili do pražských gymnázií a je pravděpodobné, že přes své vrstevníky by se mohli potkat.  Navíc je z Jižáku, kde jsem v té době devět let pracoval. Ano, možná právě tehdy jsem ji potkával poprvé: snědou holčičku ze South City v sedačce, hrající si u paneláku, s aktovkou cestou do školy. Náš společný příběh se zdá být dlouhý…

Vypráví mi, jak si přála zemřít: trpělivě čekala, až všichni odejdou, otevřela si další láhev, hrála na klavír. Pak ještě odeslat poslední zprávu, vysypat si prášky do dlaně a ukončit to: nacpala si je do pusy, ale nevešly se a padaly na zem. Vzpomíná, jak vrávorala, lezla po čtyřech po létajícím koberci, který se jí míhal před očima, sbírala je a zpomaleně je dávala znovu do pusy. „V tu chvíli mi přišlo až komicky podivuhodné, že se nemohu trefit a znovu mi propadávají na zem.“ Vzpomíná na Gabrielovu tvář, která se k ní naklání a ona se pokouší cosi vyslovit… Probudila se až na ARO.

S úsměvem v koutku rtů, který se zařezává do ještě dívčí tváře a s hlavou podepřenou mne pokradmu sleduje způsobem, který Sandler již před lety trefně nazval skenováním; na obnaženém zápěstí vidím fialovohnědé jizvy po žiletkách či noži, kromě pohublosti a brýlemi maskované plachosti očí jediný viditelný znak utrpení. Ó ano, dozvídám se další, neviditelné podrobnosti:třeba i to, jak se do dospělosti počůrávala a strašně se za to styděla: „Víte, jaké to je, spát vedle svého kluka a bát se, že se ráno probudíte v mokré posteli?“ Jít spát bylo po většinu života utrpení s předtuchou ranní hanby. A pak také problémy s jídlem… Její tělo, které upoutává a přitahuje druhé, ji samotnou opakovaně neuspokojuje a zrazuje, je jí problematickým domovem, rejstříkem, do kterého jsme se zapsali a do kterého se dále zapisujeme[1]. Traumatizované tělo, které ke mně promlouvá stejně naléhavě jako fotografie demonstrantů v newyorském Muzeu holocaustu: Do not stay idle while you neighbour bleeds! [2]

Sedí svým typickým způsobem – pravým bokem ke mně, nohy přehozené přes madlo křesla. „Jiří, znáte tu povídku od Mrožka, Pode mlejnem nade mlejnem?“  Sedím, dívám se na ni, poslouchám a hlavou mi zároveň běží množství obrazů: v zasnění se mi vrací včerejší synův fotopozdrav z Teheránu, na který navazuje vzpomínka na Trnkovy ilustrace Příběhů tisíce a jedné noci a poté Rushdieho moře příběhů… Podle již zmíněného Josepha Sandlera[3] (který v dobách totality pomáhal české psychoanalýze a byl ochoten kvůli tomu jít až za železnou oponu not to stay idle) v nás druhý/pacient na nevědomé úrovni, a pokud jsme tomu vnímavě otevřeni, vyvolává takové komplementární prožitky a reakce, ve kterých máme tendenci doplnit či naplnit ve vztahu s ním cosi, co mu chybělo, co fatálně postrádal. Sandler to nazval „role responsiveness“ – přijetí nevědomě přisouzené role. Sophie se od dětství snažila nezatěžovat nejbližší okolí, vyhovět očekáváním a naplnit je mnohdy ještě dříve, než byly vůbec vyřčeny. Matku vnímala jako tu, která podporu zjevně potřebuje, a otce jako toho, kdo si o pomoc přímo říká. Byla rozumná, citlivá, spravedlivá a dávající – to vše pro druhé. Ale mohla také prožívat a cítit, že někdo druhý je tu pro ni? A pokud ano, mohla tomu věřit? Teherán, Šáhrazád, Hárún – tisíce snů jedné noci, moře příběhů. Talking cure, řekla Anna O. Je tedy možné, že když jí budu se zaujetím naslouchat, když tu budu pro ni, tisíckrát a tisíckrát, že bude žít? Bion obrací dosavadní analytický přístup, když říká, že skutečný útok na spojení provádí analytik, aniž tuší tím, že není dostatečně otevřen pacientovým projektivním identifikacím. „Neznám, Sophie. Vyprávějte mi to, prosím“.

Vypráví mi příběh mládka z prazvláštního mlýna, do kterého již nikdo nevozí zrní, neboť mouka zde umletá, ač se z ní dá péct, není skutečná; každý vnímá její podivnou moučnost. Mlýn se svými ještě podivnějšími obyvateli se víc a víc noří mimo čas a prostor a mládek začne postupně v náhonu u kola nacházet mrtvá těla lidí, která přinesla řeka a která, zpočátku ke svému překvapení, poznává: starého přítele z mládí, majitele mlýna a další, které kdy potkal. Výlovy a pohřby, jichž se účastní i obyvatelé mlýna se stávají rutinou, která však v některých momentech nabývá až uměleckých kvalit. Jednoho dne nalezne vypravěč to, co již nějakou dobu napjatě očekával: sám sebe. Nyní stojí před nesamozřejmou otázkou: co se sebou, se svým vlastním mrtvým tělem? Nedokáže se od sebe odloučit a pohřbít do země a zároveň musí skutečnost a důkaz své smrti, svou mrtvolu, své zneklidňující tajemství ukrýt před druhými: několik dní tak žije v propojenosti svaté dvojice se svým mrtvým tělem ve svém pokoji. Chvíli se utěšuje mlhavou nadějí zmrtvýchvstání, ale jak by bylo skutečně možné žít ve dvou?  Marným východiskem je však i vlastní sebevražda, protože proč by se zabíjel ten, kdo již mrtvý je? Ale sdílel jste někdo pokoj s vlastní mrtvolou? Jak sobě skrýt či zapomenout něco, co jsem já sám, co je tak neúprosně přítomno? „Nikdo neví, jak je těžké žít se svou vlastní mrtvolou,“ říká vypravěč a formuluje svou vlastní zkušenost, z níž vychází i psychoanalýza: „skrývání rozpolcuje duši“[4]. Nevím, zda se David Laing a Slawomir Mrožek znali, ale také Laing originálně rozehrává variace na téma pravého já[5]: před zraky okolního světa ochraňujeme své křehké nitro, své skutečné, pravdivé self až do té míry, že se staneme „adepty sebeskrývání“, že se z nás stane „neskutečná, zcela symbolická a dvojsmyslná, čistě zdánlivá a možná pomyslná osoba, „smyšlený člověk“, nikoli skutečný“. Ano, jsme sice „v jistém smyslu beznadějně sami… na území uvnitř nás mohou být jen naše vlastní stopy“, ale přes veškerou psychickou bolest s tímto sebeuvědoměním spojenou je právě tato existenciální pozice, „toto ryzí soukromí… základem opravdového vztahu“ [6].

Sophie mi přináší svůj příběh, svou emoční pravdu, kterou ilustruje příběhem vypravěče – mlýnského mládka. Cítí se s ním spřízněna a v této svaté dvojici se Mrožkův mládek stává mluvčím Sophiiných pocitů a niterných prožitků, v této dvojjedinosti se mísí imaginární s realitou. Jeho prostřednictvím mi Sophie sděluje a zjevuje své tajemství; dává mi nahlédnout do mlýnice své mysli, v níž se zrna reality proměňují v mouku subjektivity. Pro své zvláštní, neidentifikovatelné pocity užívá příměr s bazukou; jakoby jí hrudí (to slovo a ten příměr často opakuje) prolétl granát z bazuky: „Je to takový zvláštní pocit – jako když zafouká vítr a vy cítíte, jak se vám ty roztřepené, ohořelé okraje té díry, ty drobné cáry těla, chvějí ve větru jak tisíce jemných řasiček…“. Za bílými knoflíčky bílé košile, s tichou prosbou, abych ji nezklamal pohledem, mi nejistě odkrývá svá poranění („immense“ řekla by ona sama): zraněné tělo, rozdvojené nitro, rozpolcenou zkušenost.

Sophie už nemá sílu žít tak, jak dosud žila, ale ještě netuší, jak žít jinak. Je to stav bolestný, ale nese v sobě naději. Sabine Spielreinová[7] napsala ještě před první válkou i prvními Freudovými úvahami o pudu smrti mimořádný text o vznikání prostřednictvím zániku: Destruction as the Cause of Becoming. Nové formy života vznikají zánikem starých, tak jako u buněk, tak jako v reprodukci organismů i člověka – je to „destrukčně-rekonstrukční proces“. Náš psychický život přesahuje hranice našeho vědomého Já, je ovládán nevědomými impulsy a v našem životě nejde, jak by se mohlo zdát z hlediska pudu sebezáchovy, o pouhé jednorozměrné uspokojování slasti a vyhýbání se bolesti: slast i bolest jsou ve vzájemně dynamickém vztahu: „Protože kdesi v našich hlubinách, ačkoli to může znít paradoxně, existuje cosi, co si takové sebepoškození přeje, protože Já na to reaguje slastí. Touha po sebepoškození, radosti z bolesti, je naprosto nesrozumitelná, pokud uvažujeme pouze o (životě) Já, které usiluje toliko o slast… Došla jsem k poznání, že hlavní charakteristika lidské existence („the individual“) spočívá ve faktu její rozdělenosti (dividuum)“. Podle Spielreinové se žádné „vzkříšení individua… žádná transformace nemůže uskutečnit, aniž by byl zničen původní, starý stav“.[8]

Domnívám se, že Sophiina sebedestrukce je jakousi dekonstrukcí stávajících mínění a zdání, cestou k bodu sebeobnovení, jakýmsi návratem snad až do stadia zygoty. Systematicky se odděluje od doposud ceněných znaků: ostříhá si své dlouhé vlasy, ničí své tělo žiletkou, mučivými jídelními strategiemi i pitím, obléká se do neforemných chlapeckých svršků, nechodí (snad poprvé od 18 let) do práce, rozchází se s přítelem, není již vždy tou milou, sofistikovanou a pozornou společnicí, opakovaně si sáhne na život.

Naději, kterou cítím, ve mně probouzí Sophiino užití jazyka a hlasu: nejde jen o hledání vlastních věrohodných slov pro vyslovení dosud nevyjádřeného a zatím nevyjádřitelného, o intonaci, melodii a rytmus, ale jde přímo o samotné početí řeči. Hlásky, slabiky a slova z ní prýští jak voda z pramenišť ve skalách a lučních mokřadech u nás na Kokořínsku: vynořují se kdesi uvnitř její hrudi, klokotají v ústech a opouští je, svěží a čerstvá, aby zanechala na rtech jako doklad své existence lehký, ještě vlhký otisk života.

Jak ale rozumět slovům, která, ač již prožita, nebyla ještě vyslovena? Mohu jen odhadovat a snít, co chce Sophie říci. Snad mi chce říci, abych tak jako ona opustil staré jistoty, klišé a alibi a vstoupil s ní na stezku odvahy: bez paměti, touhy a rozumění[9]. Je také možné, že mi říká: skloň se ke mně a naslouchej mi!

Jiří Jakubů

PS: Děkuji, Sophie

[1] Merleau-Ponty, M. (2018) Řeč, dějinnost, příroda. Praha: OIKOYMENH.

[2] Jde o jedno z hluboce lidských přikázání Tóry, 3. knihy Mojžíšovy (Leviticus 19:16), které v překladu z hebrejštiny od rabína Efraima Sidona zní: „Nestůj nečinně nad krví svého druha, já jsem Hospodin!“. Můj převod do psychoanalytického jazyka zní přibližně takto: nezůstávej neutrální k utrpení druhého!

[3] Sandler, J. (1976) Countertransference and Role-Responsiveness. Int. R. Psycho-Anal., 3, 43-47

[4] Mrožek, S. (2017) Ti, co mě nesou. Praha: Fra.

[5] Je zřejmé, že Donald W. Winnicott patřil mezi jeho učitele.

[6] Laing, D. (2000) Rozdělené self. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, s. 36-37.

[7] Spielrein, S. (1995/1912) Destruction as the Cause of Becoming. Psychoanal. Contemp. Thought 18(1):85-118.

[8] Tamtéž. Sabine Spielreinová je u nás bohužel asi více známa svým milostným vztahem s C. G. Jungem (román a film Nebezpečná metoda), než svým originálním psychoanalytickým dílem či tím, že jejím analysandem byl Jean Piaget.

[9] Bionovo paradoxní krédo, že máme pracovat ve vnitřním nastavení bez paměti, touhy a rozumění, tedy bez a priory, předem hotových a rigidních postojů, které neumožňují vznikat novému, viz. Bion, W.R. (2018) Second Thoughts. New York: Routledge, 143-145.