Earl Hopper: Psychoterapeutické skupiny jsou pro mě bezpečný prostor, ve kterém mohou lidé mimo jiné regredovat a vyrovnávat se i s primitivními úzkostmi a strachy

Rozhovor Magdaleny Kolínské Singerové s Earlem Hopperem

Po Mezinárodní letní škole skupinové analýzy (GASSIS) pořádané v Praze v roce 2015 začala Česká společnost pro psychoanalytickou psychoterapii pořádat každoroční seminář nazvaný Jak zažít a přežít skupinu. Tento rok na téma Skupina a bezpečí? s podtitulem Co vytváří bezpečí ve skupině a co je ohrožuje a ničí? Co Vás napadá k tomuto tématu?
Napadá mě několik důležitých bodů. Za prvé – je velice důležité vytvořit hranice času a prostoru a ostatních aspektů k zajištění „settingu“ skupiny. Musí být zřejmé, kdy a kde se koná, co se v rámci skupiny nabízí a co ne; musí být nastavena určitá pravidla. Nicméně hranice musejí být přiměřené. Zacházíme přeci s živými procesy, takže hranice nejsou pevné jako ocel, ale spíše jako samet – poskytují bezpečí a pevnost. Absolutní hranice můžeme nalézt pouze v rakvích. Hranice pro živé mají být pevné, ale musí být i pružné a reagovat na potřeby lidí.
Za druhé, každá skupina by měla být založena na bázi procesu dynamické administrace. Hodně práce se odehrává „v zákulisí“ a než skupina vůbec začne. Aby působila plynule a přirozeně, je potřeba se ujistit, že v ní bude dostatek členů, že členové byli uvážlivě vybráni a že byli do určité míry připraveni na účast v psychoterapeutické skupině. Dále je důležité, aby prostředí, kde se skupina koná, bylo seznámené s tím, co skupina představuje. Když například spolupracujete s lékaři a sociálními pracovníky v komunitních centrech a podobně, tak nejbližší kontext skupiny je případně také citlivý k tomu, co se v ní děje.
Za třetí, skupinový analytik – zralý skupinový analytik, stejně jako zralý psychoanalytik – by se měl naučit jak nakládat s interpretačním paradoxem. A sice, že právě nejhlubší úzkosti a obrany, zahrnující popření a anihilační úzkost, často vyžadují zdánlivě banální velmi jednoduché intervence jako „Aha.“ nebo „ Rozumím.“ Popření nemůžete interpretovat zhurta, musí být nejprve „kontejnované“, musí se o něm pomalu hovořit. Tak jako se zachází s traumatickými zážitky. Traumatickou zkušenost neinterpretujete rychle, má svůj význam v příběhu člověka, ale k tomu se obvykle nelze dostat, dokud právě není vytvořené bezpečí. Nejhlubší materiál často vyžaduje tu nejjednodušší intervenci. Myslím, že je důležité, aby to každý skupinový analytik věděl.
A dále, důležité je soustředit se na odpor. A to znamená být schopen pracovat s přenosem a protipřenosem vztahovým způsobem. Skupinoví analytici byli vztahoví, ještě než vůbec byla koncipovaná vztahová analýza, naše celá orientace je na vztahy. To znamená, že bereme v potaz protipřenos a vlastní podíl na vytváření dynamiky. Pokud se toto podaří pacientům sdělit, necítí se tak paranoidní a nemusí mít tolik strach, že ponesou celou tíhu tohoto problému.
V neposlední řadě je třeba mít na paměti, když mluvíme o bezpečí, že hodně pracujeme se sociálním nevědomím – tedy společenským kontextem, aspekty organizace, kde pracujeme, etnickými aspekty a tak dále. Dokonce genderová identita je silně sociálně nevědomý fenomén. Musíme mít na zřeteli, že toto nejsou povrchní záležitosti, naopak jsou to často velice živá a právě nejvíce konfliktní témata. Mnoho psychoanalytiků se domnívá, že pokud mluvíme o společenských tématech a rodinné struktuře, tak se vzdalujeme od podstaty problému. Ale nemusí to tak vůbec být – „vnitřní“ a „vnější“ je silně provázané. Jsou lidé, kteří nedovedou hovořit o národnosti, o náboženské identifikaci, o tom co znamená být ženou nebo mužem. Je to hodně jiné než mluvit o závidění penisu někdy ve věku dvou let… Víte, existují „vzdálené prožitky“, ale sociální nevědomí je „blízký prožitek“. Na to se zapomíná…
Tak to bylo pár věcí, které mě napadly k tématu „skupina a bezpečí“, pokud si je uvědomíme, není to tak děsivé.

Děkuji. Je hezké slyšet Vás mluvit o bezpečí ve skupině, ve smyslu jak je tam přítomné. Jeden český kolega, zkušený respektovaný skupinový analytik, na stejnou otázku v první chvíli odpověděl: „Ve skupině bezpečí není.“
No ano, do určité míry může být ve skupinách méně bezpečno ve srovnání se situací jeden na jednoho. Ale mnoho lidí to cítí tak, že naopak být sám s terapeutem je ohrožující, zatímco mít kolem sebe své „sourozence“ nebo „kolegy“ může chránit proti prožitku velmi perzekučního přenosu.

Takže skupina může být obojí – bezpečná i nebezpečná.
Ano, a měla by být obojí. Příliš mnoho bezpeční není to, co ve skupině hledáte.

V rámci zmiňované akce se snažíme nabídnout účastníkům mimo jiné ochutnávku skupinové analýzy jako metody, psychoterapeutického přístupu a způsobu uvažování. Třídenní program zahrnuje přednášku, malé skupiny, velké skupiny – „large groups“ a supervizní skupiny. Opakovaně jsme zaznamenali, že účastníci byli zaskočeni silnými prožitky během large group. Měl byste nějaké doporučení jak účastníky připravit na sebezkušenost v large group a doporučujete vůbec nějak se připravovat?
Myslím, že si mohou lidé předem něco přečíst, ale příliš to nepomůže. Měli by ale vědět něco o pravidlech. Částečně pomůže mít program nebo letáček, kde stojí: „…účelem large group je… začíná v…, končí v…, bude jich tolik…“ a tak dále. Když si lidé něco o large group přečtou, než se začne, může to do jisté míry pomoci.
A proč je tedy konfliktní? Je to otevřený systém. Všechny skupiny jsou otevřené systémy, a čím větší skupina, tím otevřenější je. Takže přináší témata, problémy a procesy ze sociálního systému, ze kterého vzešla, z organizace, která ji pořádá a vlastně ji obsahuje. Skupina má vědět, proč se sešla, že se v ní lze něco naučit o procesech v širší organizaci a společnosti. Je dobré, když se konvenor soustředí na tuto dynamiku. Nicméně, čím větší skupina, tím hlubší je i regrese zúčastněných. Ve velké skupině lidí nejste slyšet, nejste vidět, sedíte tam a podivujete se nad tím prožitkem, všechny vaše statusy v tu chvíli nehrají roli, není čeho se chytit. Takové procesy mohou být zažívány jako traumatizující, s tím zkrátka nelze nic dělat, pokud chcete, aby se o tom účastníci něco dozvěděli. Je to právě jeden z účelů large group – prozkoumat jak hluboké jsou ve skutečnosti tyto procesy a úzkosti.
Tedy v large group se na jedné straně dozvídáme něco o širší dynamice a na druhé straně také o velmi hlubokých a primitivních obranách. A že s těmito obranami prožíváme nějaké pocity, o těch se tímto způsobem můžeme něco naučit.
A dále, large group je výborná příležitost studovat procesy základních předpokladů. Je pro to lepší než malá skupina, protože jsou zde více zřejmé – závislost, párování, útěk-útok. Objevují se i v malých skupinách, ale ve velké skupině jsou mnohem více vyjádřené. To platí zejména pro čtvrtý základní předpoklad – inkohezi. Ta je přítomna ve všech základních předpokladech, ale u čtvrtého je to do očí bijící. A protože je to velmi propojené s traumatickými prožitky, je to také dobrý způsob jak zkoumat podstatu zpracování traumat v nějaké organizaci nebo v celé společnosti.

Minulý rok v Praze, když jste uváděli český překlad knihy Sociální nevědomí u osob, skupin a společností, Haim Weinberg zmínil, že máte materiál na více než plánované tři knihy. Chystáte další díl?
Ano, připravujeme čtvrtou knihu o sociálním nevědomí s důrazem na klinickou práci.

Děkuji.