Mezigenerační solidarita

V létě 2002 do Prahy dorazila tisíciletá povodeň. Než se přivalila, chodívali jsme se zvědavě dívat z Libeňského mostu, hypnotizovali stoupající hladinu Vltavy a přáli si, aby se voda z břehů nevylila. Nechtěli jsme věřit, že by se mohlo něco neblahého stát v bezpečné zemi s nízkou kriminalitou, zdravotnictvím pro všechny, která neválčí ani každoročně nepřibíjí okenice před příchodem hurikánů. Kvůli popření své úzkosti jsme tehdy nestačili vyklidit sklepy, ordinace a cenné archivy.

Píše se rok 2020. Jen nula s dvojkou v letopočtu provedly rošádu, jinak se nic nezměnilo v bezmyšlenkovitém očekávání, že by se nás úder epidemie nemusel týkat. Hodně jsme s kolegy probírali, jak v karanténních podmínkách provozovat psychoterapii a psychoanalýzu, které jsou založené na živém a smyslovém setkání. Nakonec většina z nás přešla do on-line uspořádání. Učíme se v distančním kontaktu nově naslouchat a na pozadí nakažlivé úzkosti obnovujeme citovou důvěru ve schopnost myslet a starat se o sebe i druhé. Sledujeme procitnutí z iluze technologické všemohoucnosti a obnažení toho, že jsme smrtelní a nezařídíme všechno. Užasle obdivujeme, jak Češi prokazují solidaritu mezi generacemi a zachovali se jako kulturní národ.

Nemyslím si, že jejich motivem byla pouze vylekanost, respektování vládního nařízení nebo racionální rozložení infekce v čase. Mezigenerační solidarita leží v základech civilizace. Rodiče neodloží a neobětují své malé děti kvůli své kariéře, riziku zchudnutí nebo proto, aby zachránili svůj párový vztah. Podobně dospělé děti neodkládají své stárnoucí rodiče do lidojemů, protože by je péče o ně mohla omezovat a také v setkání s nimi ožívají dávné křivdy a nezpracované zlosti z časů, kdy oni rodiče potřebovaly. Koronavirová opatření otvírají dávné scénáře našeho nevědomí. Je potěšující vidět, že jim nepropadáme a úvahy o aktivní pomoci starší generaci převládají nad hlasy, že smrt starších je nevyhnutelná, v jakési pasivní variantě „nechat zemřít“.

Karanténa je aktem solidarity a přitakání společenské dohodě, ve které se mladší zdraví lidé pro starší a oslabené vzdávají některých důležitých věcí svého života a prosperity, kterou pokládají za oprávněnou. Nošení roušky coby symbol solidárního postoje lze okopávat z různých stran. Po mém soudu není jen odrazem posttotalitní stádnosti a konformity nebo zdravotního nesmyslu. Rouška chrání především druhé. Její módně-estetické zpracování odráží jak jedinečnou tvořivost, tak ochotu vzdát se něčeho cenného. Zakrytím části obličeje omezujeme citové sdílení, otevřenou komunikaci a svoji identitu. Vzdáváme se části toho, kým jsme. Rouška je symbolem ztrát a řada lidí během karantény přichází o bezpečí, existenční jistoty, spolehlivý příjem či sociální pozice. Zpomalením nákazy jsme získali čas promyslet přítomnost i budoucnost. Nejen způsob, jak nyní velkou část zdravé populace doprovázet při průchodu epidemií, ale umět i bystře zachytit signály epidemií budoucích a ochránit se. Solidarita proměňuje. Naučila mě nové stránky terapie on-line. Propojila vnuky ze sociálních sítí s prarodiči, které dělila rozvírající se mezera virtuálního světa. Dohnala ztráty mé generace, která na sociálních sítích nevyrostla a nyní se propojuje se svými studenty.

MUDr. David Holub, PhD.

Psychoanalytik a psychiatr. Vyučuje lékařskou psychologii na 1. lékařské fakultě UK v Praze a psychoanalýzu na Fakultě sociálních studií MU v Brně. Působí v soukromé praxi v Praze 3, na Psychosomatické klinice v Praze 6 a ve Velké Británii.