Psychiatrie? Psychoterapie.

Na podzim loňského roku uveřejněná zpráva Ministerstva zdravotnictví o stavu psychiatrické péče v České republice se zdá být od revoluce v roce 1989, dvacet sedm let po nastolení demokratických principů v naší zemi, první serióznější úvahou na toto přehlížené a tabuizované téma.

Její základní obrysy tvoří informace o tom, že počet pacientů s psychickými poruchami nejen neklesá, ale naopak prudce stoupá a očekává se, že bude podobným způsobem stoupat i v budoucích letech. Naděje vkládané do účinků psychofarmak se ukazují jako liché. Není v moci léků rozumět lidské duši a pomoci nemocnému člověku nalézt vlastní autentická východiska vedoucí k jeho uzdravení. Psychofarmaka mohou jen v některých případech pomoci zmírnit fyzické projevy duševního diskomfortu, mají ale často řadu velmi nepříjemných vedlejších nežádoucích účinků a jsou drahá. Opodstatněná jsou snad jen v případě nejzávažnějších psychických poruch. Péče poskytovaná většinou psychiatrických oddělení státních nemocnic a psychiatrických léčeben je hodnocená jako naprosto nevyhovující a nedostatečná. Na tento neutěšený stav dlouhodobě upozorňuje Evropská unie a každý, kdo mohl někdy podobné zařízení navštívit, okamžitě pochopí proč.

Zejména v léčebnách jako by se zastavil čas. Ne před deseti lety, ani před padesáti, ale na konci předminulého století, v době, kdy byly tyto ústavy zakládány – Bohnice, Dobřany, Horní Beřkovice, Kroměříž, Opava atd. Jsou podle tehdejších zvyklostí umístěny v dnes už historických budovách uprostřed krásných parků. Parky jsou však často tím jediným, co je v léčebnách příjemné. Řada oddělení je uzavřena a podobnosti s detenčním zařízením se nelze ubránit. Vnitřní prostory jsou nevyhovující, společné koupelny a umisťování dospělých pacientů na pokoje s mnoha lůžky znemožňuje základní soukromí. Zvláštní zápach, zašlost, zima, nedostatečný úklid, personál v nedohlednu. Strach. Po odděleních se pak jako bez ducha pohybují špatně oblečení pacienti s problematickou osobní hygienou, v chemickém sevření psychofarmak. Jednou do týdne velká vizita, na které se za bílým stolem řeší úprava medikace, pokud pacient vykazuje až příliš velké známky zmrtvění. Opětovné užívání elektrošokové léčby, od které se v devadesátých letech minulého století ustoupilo, a stálé používání tolik kritizovaného kurtování a síťových lůžek. Ztrátě lidské důstojnosti, opakovaným pobytům a stigmatizaci se ubrání málokdo. Kuřárna jako jediný prostor, kam se mohou lidé uchýlit a mluvit o svých potížích, které mezi sebou bezvýsledně řeší. Psychicky alterovaní lidé si ale zpravidla vzájemně pomoci nedokážou. K tomu, aby pochopili, co je tíží, potřebují dobrou komunitní péči a především intenzivní psychoterapii, poskytovanou erudovanými odborníky, kteří své práci rozumí a mají ji rádi.

Je nutné na tomto místě zmínit, že existují světlé výjimky, které se za velmi složitých podmínek dokázaly vymanit z tak tristního výše popsaného způsobu poskytování psychiatrické péče. Jde především o psychiatry a klinické psychology, kteří v minulých letech citlivě vnímali pocity a potřeby svých pacientů a sebe samých, vstoupili v devadesátých letech minulého století do akreditovaných psychoterapeutických výcviků a uplatňovali psychoterapeutické principy v léčení svých pacientů především v soukromých praxích. Jednotlivci zůstali i v nemocnicích a léčebnách. Před monoterapií psychofarmaky upřednostnili psychoterapii, která představuje lidský blízký vztah terapeuta s pacientem, umožňuje vědomou práci na sobě, řeší psychické poruchy a vede k osobnostnímu růstu a rozvoji. Některým z nich se podařilo ovlivnit své okolí natolik, že jim to umožnilo vytvořit psychoterapeutické týmy a psychoterapeutická centra – oddělení č. 25 Psychiatrické léčebny Dobřany, Psychiatrická klinika Plzeň, Regionální institut duševního zdraví Plzeň, psychiatrické oddělení nemocnice v Ostrově nad Ohří, RIAPS Praha, Dejvické psychoterapeutické centrum, psychoterapeutické sanatorium Horní Palata, sanatorium pro psychotické pacienty Ondřejov, dětská psychiatrická klinika FN Motol, Ústřední vojenskou nemocnici Praha, psychoterapeutické středisko v Břehové ulici v Praze, Psychosomatická klinika, gerontopsychiatrické sanatorium ve Škvorci, FOKUS, ESET Praha a další.

V devadesátých letech minulého století bylo rovněž možné obnovit a také nově založit společnosti, které se zabývají psychoanalýzou a psychoanalytickou psychoterapií- Českou psychoanalytickou společnost, Českou společnost pro psychoanalytickou psychoterapii a Institut aplikované psychoanalýzy. Činnost jejich členů byla v období komunismu zatlačena do ilegality. Totalitní režim označoval psychoanalýzu za buržoazní pavědu a považoval ji za pro sebe ohrožující. V tom se zajisté nemýlil. Metoda, která umožňuje pracovat s volnými asociacemi, strukturálním modelem mysli, přenosem, protipřenosem a interpretacemi nejen že pomáhá rozumět vědomým a nevědomým motivacím a konfliktům, které stojí u zdroje psychických poruch, ale pomáhá také člověku nacházet adaptivnější řešení životních situací, žít spokojenější život a být svobodnější, což se nehodí žádnému totalitnímu systému.

V současné době spolu všechny tři psychoanalytické společnosti úzce spolupracují, pořádají odborné semináře a konference, ČSPAP vydává odborný časopis Revue pro psychoanalytickou psychoterapii a psychoanalýzu, a především poskytují akreditovaný dlouholetý výcvik svým členům, kteří pak mohou nabyté osobní zkušenosti, vědomosti a znalosti uplatňovat v efektivní léčbě svých pacientů.

Česká společnost nacházející se v posttotalitním období je stále nemocná a nezralá. Je nemocná natolik, že ani Ministerstvo zdravotnictví před touto skutečností nemůže zavírat oči. Vzhledem k neutěšenému stavu celého českého zdravotnictví ale nelze přeceňovat jeho schopnosti a možnosti. Vliv Evropské unie a finanční podpora proměny psychiatrické péče z Evropských fondů sehrává klíčovou roli.

Souhrnná zpráva Ministerstva zdravotnictví volá po zásadní transformaci psychiatrické péče v České republice, po její deinstitucionalizaci, po podpoře rozvoje a vzniku dalších komunitních center, center duševního zdraví a psychiatrických ambulancí s rozšířenou psychoterapeutickou péčí. K tomu, co proběhlo například ve Velké Británii v šedesátých letech minulého století, kdy byly všechny velké psychiatrické ústavy zrušeny a rozpuštěny a péče o pacienty se přesunula do menších efektivnějších center.

Chtělo by se zvolat: „Konečně!“ a „Heuréka!“, kdyby v sobě ovšem toto zvolání neneslo trpký osten poničeného zdraví a zmařených životů těch, kteří se dostali do složitých životních situací a kterým se vzhledem k převažujícímu „léčebnému“ trendu v zeminedostalo včas adekvátní odborné pomoci.

Ani v budoucích letech totiž nepůjde jen o to, aby vznikly nové budovy s přívětivějším prostředím pro psychicky nemocné, ale především o citlivý zájem celé společnosti se jejich starostmi zabývat a trvale podporovat ty aktivity, které umožní většině nemocných své obtíže překonat, uzdravit se a znovu spokojeně žít. Kvalitní psychoterapeutická péče v tom hraje zásadní roli. Pokud ji česká společnost více porozumí a podpoří ji, má naději, že se i ona dokáže proměnit ve společnost zdravější, zralejší a důstojnější.

MUDr. Halina Čermáková