Editorial

Junek Petr

Revue číslo IX. léto (2007)

Moderní psychoanalýza I

Vážení čtenáři,

tímto číslem Revue psychoanalytická psychoterapie otevíráme nepravidelný tématický cyklus, v němž vás budeme postupně seznamovat s moderní psychoanalýzou. Pokusíme se v každém z takto koncipovaných čísel vybrat charakteristické teoretické i technické vlastnosti toho kterého psychoanalytického směru. Chceme tak doplnit případné chybějící informace o současném dění v psychoanalýze; nad to bychom vás také rádi seznámili s těmi psychoanalytickými směry, které jsou naší tradici vzdáleny způsobem uvažování, jazykem atp.

V tomto čísle jsme se zaměřili na soudobé kleiniány, na jejich teoretické zázemí a na techniku jejich práce. Vysvětlení, komentáře a odkazy na literaturu jsou porůznu zpracovávány ve všech článcích tohoto čísla, proto se v editorialu omezím jen na základní komentář.

Melanie Kleinová (1882–1960) 1), původem vídeňačka, analyzandka S. Ferencziho a K. Abrahama, začala klinicky pracovat s dětmi a své nálezy teoreticky formulovat v době, kdy S. Freud a jeho dcera Anna propracovávali egopsychologický model. A. Freudová se zabývala rovněž psychoanalýzou dětí, držíc se teoretických koncepcí stanovených jejím otcem. Thesi postupného vývoje lidské psychiky s danými limity nedostupnosti nejranějších vývojových fází Freud aplikoval i na psychoanalytickou techniku. Pojetí Kleinové se od toho Freudova značně lišilo: Kleinová pracovala s představou, že pro psychiku člověka formativní procesy vznikají již ve velmi raném období. To co Freud lokalizoval do období řekněme kolem 5 let věku, Kleinová umisťovala do období prvního roku života. Tím se samozřejmě diametrálně odlišovaly jejich představy o psychoanalýze: egopsychologové v klinické praxi pracovali (dle Freuda a Freudové) s časováním interpretací, s postupným dozráváním pacienta až na úroveň oidipského konfliktu. Jeho analýza patřila k logickému vyústění celé psychoanalytické léčby. Konsistentní variabilita řešení oidipského trojúhelníku a rozmanitost kastrační úzkosti a obran proti ní zůstávaly nadále egopsychologickým rodinným stříbrem. Kleinová přišla s definicemi raných konfliktů a přistupovala k jejich zpracovávání (včetně oidipského konfliktu) hned od počátku psychoanalýzy. Byla přesvědčena o tom, že mutativní a kurativní zásahy lze zaměřit, a následně je v psychoanalýze verbalizovat, i na ta nejranější období vývoje lidské psychiky. Kleinová také nabízela odlišnou práci s obranami – zajímaly ji převážně motivy k nim. Oproti Freudové významně začlenila do psychoanalytického instrumentaria protipřenos. Kleiniáni aplikovali zájem o reparaci napříč různými patologiemi, přičemž zásadní dynamiku spatřovali v separaci (traumatická separace, separační úzkost a obrany proti ní) a v depresi a truchlení. Pozornost rovněž věnovali různým formám projevu všudypřítomného pudu smrti; i současní kleiniáni s tímto pojmem byť nevysloveně pracují: v jejich textech ho můžeme zahlédnout na pozadí pojmů jako např. destruktivita, hněv, bezmoc atp.

Shrňme tedy: kleiniánský pohled nejen na časovou lokalizaci vývojově důležitých období lidského života ovlivnil zejména jejich práci s oidipským konfliktem a s představami o možných terapeutických zásazích. Tyto zásadní rozpory zastánců obou směrů, tedy kleiniánů a egopsychologů, vedly postupně až k roztržce v rámci Britské psychoanalytické společnosti (nadále formálně konsistentní), čímž bylo po jistou dobu ovlivněno i mezinárodní psychoanalytické prostředí. To vypadalo následovně: po emigracích způsobených druhou světovou válkou (Kleinová přesídlila do Velké Británie již před ní) se na mezinárodní psychoanalytické scéně nadále etablovali zejména ve Spojených státech politicky vlivní „přírodovědečtí“ egopsychologové. V Evropě obsadili jednu londýnskou psychoanalytickou pevnost spolupracovníci a posléze pokračovatelé Melanie Kleinové, a to např. Paula Heimannová, Robert Money-Kyrle, Susan Isaacsová, Joan Rivierová, později do USA přesídlivší Wilfred Bion, Herbert Rosenfeld, Hanna Segalová a další.

Druhá pomyslná analytická bašta patřila zastáncům teorie objektních vztahů. Kromě příslušnosti k francouzsko-německé hermeneutické větvi psychoanalýzy Francie ještě promluvila do světového analytického vývoje jinak než lingvisticky, totiž lacanovsky. Evropskou kleiniánskou tradici zpočátku ctili v Jižní Americe (za všechny budiž jmenován Heinrich Racker), aby ji později výrazně po svém obohatili teoriemi W. Biona. Nejnověji pak zaznamenáváme nástup amerických selfpsychologů.

Jak se v tomto různorodém názorovém tyglíku uplatnili kleiniáni se svým vlastně předčasným postmoderním pojetím psychoanalýzy jako útvaru velmi proměnlivého, disponujícího různými pohledy na různé části lidského psychiky a jejího vývoje? Ubrali poněkud na jisté nesmiřitelnosti (význam pudu smrti, poněkud bizarní formy interpretací podávaných i dětem) a zásluhou systematické práce zejména Elizabeth Bott Spilliusové a Betty Josephové učinili postkleiniánskou psychoanalýzu vzhledem k jejímu vývoji až nečekaně srozumitelnou a pro zejména těžší psychické stavy když ne přímo použitelnou (mám teď na mysli dostupnost kompletního kleiniánského výcviku), tak alespoň inspirující. Vážnějším zájemcům o moderní kleiniánské myšlení doporučuji publikaci Horatia Etchegoyena (odkaz na ni najdete v seznamu literatury za článkem V. Probstové). Etchegoyen se nevzdává svého kleiniánství, respektuje přitom ostatní směry a výsledkem je velmi zdařilá učebnice psychoanalytické techniky, srozumitelná a přijatelná i pro stoupence jiných směrů a dobře ilustrující slučitelnost donedávna nesmiřitelných názorových proudů.

K samotnému obsahu: v tomto čísle Revue jsme se snažili otisknout články alespoň do jisté míry ilustrující současné postkleiniánské myšlení. Bob Hinshelwood ve svém příspěvku vykládá a komentuje klíčové pojmy „kontejnování“ a „K-spojení“ (v orig. K-link); kromě jiných hojně cituje Money-Kyrlea. Roger Money-Kyrle je rovněž předmětem zájmu Michaela Šebka, jenž se ve svém původním příspěvku hlásí k inspiraci tímto u nás nepříliš čteným a citovaným autorem. V dalším původním textu nabízím krátký přehled kleiniánského teoretického zázemí a na dvou příkladech ilustruji postkleiniánskou psychoanalytickou techniku. Následují příspěvky ilustrující postkleiniánské přístupy z různých úhlů pohledu: i přes nedávno oslavené devadesátiny stále přednášející a analyzující Betty Josephová nabízí pro ni typicky čtivý, přehledný a skromný článek, který přináší sevřenou výpověď o autorčině pojetí totální přenosové analytické situace. Václava Probstová ve svém původním příspěvku komentuje kleiniánskou techniku z pozice širšího pojetí perverzí, opět nechybí výstižná kazuistická črta. Z několika možností vybrala redakční rada Revue takřka jednohlasně právě o oidipské situaci pojednávající článek Johna Steinera: kromě jiného přináší podle mého názoru podstatný úhel pohledu na pud smrti, tentokrát v podobě významu dominance při řešení oidipského komplexu. Miroslav Borecký ve svém příspěvku představuje podstatnou část rozsáhlejšího koncepčně původního (sic) textu jednoho ze zakladatelů české psychoanalýzy, Theodora Dosužkova. Na svého otce vzpomíná formou výmluvné osobní výpovědi v oddílu „Představujeme“ dcera Th. Dosužkova, Eugenia Fischerová.

V této Revue se setkáte se standardním oddílem recenzí a s krátkým uvedením záslužné knihy Václava Buriánka. V čísle rovněž naleznete poděkování redaktorkám s naší Revue se loučícími, Mgr. Kláře Kopřivové a Mgr. Kateřině Königové. Klára Kopřivová se, jak se pravívá, ocitla ve správný čas na správném místě a učinila správné věci, včetně volby své nástupkyně, Mgr. Hany Slabé. Všem jmenovaným díky. Zároveň se těšíme na dobrou spolupráci s novou technickou redaktorkou, paní Hanou Rybkovou.

Díky patří i dnes již pomalu kmenové překladatelce naší Revue, PhDr. Evě Klimentové, za brilantní překlady všech tří příspěvků zahraničních přispěvatelů; členům redakční rady potom za cenné poznámky, jichž jsem využil při formování konečné podoby tohoto čísla.

Co na úplný závěr? Číst budete o psychoanalytických teoriích a technikách. Tolik názorů, tolik pohledů, tolik vášnivých rozepří! Mějme však na paměti, že všechny psychoanalytické/psychoterapeutické směry podléhají jedinému imperativu: prospěchu pacienta. Těším se, že z právě předkládaného čísla Revue psychoanalytická psychoterapie budou mít v důsledku prospěch právě pacienti.

PhDr. Petr Junek
© Petr Junek, 2007

LITERATURA
/1/ Česky např.: Mitchell, S.A., Blacková, M.J. (1999): Freud a po Freudovi. Triton; Sayersová, J. (1999): Matky psychoanalýzy. Triton.