Revue číslo V. zima (2003)

Modality psychoanalytických psychoterapií

Milý čtenáři,

Dostává se vám do ruky Revue, která pojednává o vztahu psychoanalýzy a psychoanalytické psychoterapie. Téma v posledních letech značně diskutované. Je pravda, že se jím mnohem více zabývají psychoanalytici než psychoanalytičtí psychoterapeuti. Důvodů je hned několik: pacientů v dlouhodobé a intenzivní terapii ubývá, avšak je třeba vzít v úvahu, že v posledních deseti letech přibylo psychoanalytiků (nejen u nás) a počet psychoanalytických pacientů neroste stejným způsobem jako počet profesionálů. Psychoanalytici se proto prakticky všude na světě začali zabývat také kratšími a méně intenzivními terapiemi na bázi psychoanalýzy a psychoanalytického přístupu. Tyto terapie se souhrnně označují jako psychoanalytická psychoterapie. Vedle psychoanalytických výcvikových institutů existují ve světě instituty, které trémují méně intenzivní psychoanalytickou psychoterapii. U nás je to ČSPAP, která pokrývá aplikaci psychoanalýzy v individuální, skupinové a dětské psychoterapii.

Psychoanalýzu se lze učit v Psychoanalytickém institutu ČPS (Česká psychoanalytická společnost). Česká situace je díky tomu, že jsme malá země, poměrně přehledná, alespoň pokud jde o instituce. Z pohledu organizace zdravotnictví v ČR je však psychoanalýza jednou z psychoterapií, kterou lze postgraduálně studovat právě v akreditovaném Psychoanalytickém institutu ČPS. Psychoanalytická psychoterapie je ovšem historicky odvozena od psychoanalýzy a byla považována za terapii volby tam, kde nebylo možné z nejrůznějších důvodů aplikovat psychoanalýzu. Udržovalo se přesvědčení, že zatímco psychoanalýza představuje „zlato” v terapiích, psychoanalytická psychoterapie je spíše „stříbro”. Z dnešního pohledu se psychoanalýza a různé psychoterapie vycházející z psychoanalýzy jeví jako soubor volitelných terapeutických modalit, které lze sotva vtěsnat do jednoduché dimenze „lepší” — „horší” a které jsou používány v závislosti na možnostech uspořádání terapie, možnostech terapeuta, pacienta a také strany, která terapii hradí. Neklademe si proto za cíl řešit problém „zlata a stříbra”. Do Revue jsme vybrali články, které jsou podle našeho názoru podnětné, víc ani chtít nelze. Osvětlují právě tuto různorodost modalit a pokoušejí se objasnit rozdíly, které mezi těmito modalitami existují jak z hlediska uspořádání terapeutických situací, tak i z hlediska terapeutických procesů. První dvě studie — Kernbergova a Gibeaulta — považuji za špičkové v současné literatuře o rozdílech mezi psychoanalýzou a psychoanalytickou psychoterapií.

Příspěvek Otto Kernberga Psychoanalýza, psychoanalytická psychoterapie a podpůrná psychoterapie, současné rozpory, který byl otištěn v r. 1999 v IJPA, otevírá do šíře i hloubky problém psychoanalytických terapeutických modalit z americké perspektivy. Kernberg navrhuje odlišení standardní psychoanalýzy od psychoanalytické psychoterapie a psychoanalyticky orientované podpůrné psychoterapie. Nastiňuje indikace a kontraindikace těchto přístupů. Jádrem rozlišení mezi přístupy je především technika. Kernbergova argumentace je brilantní, logická a odlišení jednotlivých terapeutických modalit je systematické. Na to jsme ostatně u tohoto autora zvyklí.

Na Kernbergův článek přímo navazuje příspěvek Alaina Gibeaulta Analytický proces v psychoanalýze a psychoterapii: od interpersonální k intrapsychické rovině, který je představitelem francouzského přístupu. Někteří čtenáři Revue ho slyšeli jako přednášku v květnu 2001 na společné vědecké schůzi ČPS a ČSPAP. Gibeault nastiňuje rozlišení psychoanalýzy a psychoanalytické psychoterapie především z hlediska terapeutických a psychických procesů, v nichž zásadním momentem je úroveň symbolizace a intrapsychická úroveň vlastní psychoanalýzy. Interpersonální rovina rozboru pak převažuje v psychoanalytické psychoterapii. Jeho polemika s Kernbergem je ukázkou vysoce kvalifikované diskuse a čtenář je odměněn hloubkou vhledu, s nímž je příspěvek napsán. U nás, ač se nacházíme v srdci Evropy, jsou americké psychoanalytické směry (zejména ego-psychologie) známější než francouzská psychoanalytická tradice. Gibeaultovo zamyšlení nad otázkou psychoanalýzy a psychoterapie je proto pro českého čtenáře do značné míry nové a osvěžující.

Na dalších stránkách Revue otiskujeme články, které odezněly jako přednášky na psychoanalytickém kongresu IPA (Mezinárodní Psychoanalytická asociace) v Nice v r. 2001. Byly součástí jednoho z více panelů věnovaných otázce vztahu psychoanalýzy a psychoanalytické psychoterapie. Tématem panelu byl jeden z praktických problémů současné psychoanalýzy: většina terapií dnes začíná jako psychoanalytická psychoterapie a přechod k intenzivnější a hlouběji se zaměřující psychoanalýze probíhá víceméně „neznámo jak”. Rovněž je ne zcela jasné, proč tornu tak je a co brání tolika pacientům začít psychoanalýzu bez úvodní psychoterapie („nedostatek času”, „uspěchaná doba”, finance apod., to jsou důvody, které tu byly vždycky, i za dob Fredových). Příspěvky Brazilce Julia Campose, Rakušana Petera. Schustera a Američana Arnolda Rothsteina se pokoušejí najít odpovědi. Můj diskusní příspěvek v Nice, který byl úvodem k veřejné diskusi, je uveden na závěr. Čtenáře asi napadne, zda intenzivní psychoanalýza může přejít v méně intenzivní psychoterapii. Samozřejmě, že ano. O tom však panel nepojednával a nepojednává o tom ani žádný příspěvek v této Revue. Snad někdy příště.

Rubrika „K zamyšlení” přináší příspěvek Petra Příhody Odskok jednoho psychoanalytika do politiky, který autor přednesl na pražské konferenci Evropské psychoanalytické federace (EPF) v dubnu 2002. Takový „odskok” je vskutku náročný, už proto, že psychoanalýza a její aplikace se soustřeďují na individuální psychickou realitu. Psychoanalyticky uvažující člověk tedy nutně posuzuje politický život spíše „zevnitř” a není divu, že v něm nachází hojně dynamiku primárního procesu, která vzdoruje logickým formám sekundárního procesu. Tak lze rozumět nejednomu zklamání z politiky.

Čtyři recenze knih uzavírají obsah tohoto čísla.

Závěrem chci poděkovat překladatelce PhDr. Evě Klimentové, která se ujala všech překladů v tomto čísle. Překlad příspěvku Otto Kernberga je výsledkem spolupráce PhDr. Klimentové s MUDr. Petrem Klimplem.

Jako editor tohoto čísla chci poděkovat také výkonné redaktorce Kláře Kopřivové, která začala spolupracovat s redakcí Revue při přípravě tohoto čísla.

Na úplný závěr chci poděkovat všem čtenářům, kteří zůstávají věrni naší Revue a všem novým čtenářům, které naše Revue zaujala. Revue je v současné době jediným odborným časopisem v České republice, který se zabývá moderní psychoanalýzou a psychoanalytickou psychoterapií.