Revue číslo VII. zima (2005)

Femininita

Milý čtenáři,

dostáváte do rukou soubor článků, který se týká velmi živého tématu ženské sexuality a femininity. Téma, které zdaleka není jen psychoanalytické, či snad dokonce jen sexuologické.

Ve společnosti, která si říká postmoderní, je sexualita také politickým tématem. Proces prohlubování demokratických svobod nutí západní společnost revidovat pohled na heterosexualitu a homosexualitu a posléze přiznávat práva homosexuálům, a konečně vzít na vědomí, že sexualita není výhradním prostředkem reproduktivity, ba dokonce že sama reproduktivita začíná být nezávislá na sexualitě, když umělá oplodnění jsou stále častějším způsobem, jímž vzniká gravidita. Ženská sexualita, pro Freuda stále ještě „temný kontinent“, který čeká na své zmapování, byla zahalena po staletí předsudky a mlčením, a je to Freudova zásluha, že ji učinil tématem vědeckého diskurzu. Freudův model ženské sexuality je označován jako falocentrický, protože v jeho základu leží viditelná pohlavní odlišnost: muži mají penis, a ženy nikoliv, nebo jen malý (klitoris). Freudův falocentrický pohled je často spojován s patriarchální – falocenrickou společností, která trvá a obnovuje se stále od dob předřeckých. V reakci na falocentrický model vznikla ve 20. století koncepce tzv. primární femininity čili nezávislého ženského vývoje.

V původním Freudově modelu femininita a maskulinita vzniká jako psychologická struktura v důsledku toho, jak každý jednotlivec zpracovává to, že penis má (a může o něj přijít – tzv. kastrační úzkost), a nebo ho od začátku nemá a touží po něm (závist penisu či jeho fantazijní přivlastňování ve falickém charakteru). Femininní a maskulinní rysy jsou tedy do jisté míry nezávislé na biologických pohlavních odlišnostech. Femininita se však utváří také z raných vaginálních pocitů a pomocí identifikací a introjekcí. Otázky femininity, psychosociálně pojaté a prožívané pohlavní příslušnosti, která je v anglosaské literatuře diskutována jako „gender“ (rod), se rovněž staly politickým a právním tématem v různých feministických hnutích. Není to však jen feminismus jako takový. Současná západní společnost si začala již v druhé polovině 20. století uvědomovat, že politika, která se zabývá jen tématy společnými pro muže a ženy, je málo cílená. Koneckonců společnost se nesestává z občanů bezpohlavních – jsou to muži a ženy a jejich zájmy jsou odlišné. Objevil se pojem „genderová politika“, což není totožné s větší nebo menší účastí žen v reálné politice, ale týká se to více obsahu politiky a politického stylu. K tomu je třeba ovšem formulovat tzv. ženské a mužské otázky, aby genderová politika měla vůbec nějaký smysl.

Zůstaneme-li v medicíně a psychologii, stojíme před stejnou otázkou rozlišení pacientů na muže a ženy, chlapce a dívky a terapeutů na muže a ženy. Jsou nevědomé procesy univerzální a v principu stejné u obou pohlaví? Jsou obrany nezávislé a na pohlavních rozdílech? Liší se nějak kvality prožívání (vědomé i nevědomé) u obou pohlaví? Může muž – terapeut dobře porozumět pacientce – ženě, když nemá prožitek ženského těla? Stejná otázka platí pro terapeutku a pacienta – muže.

Na výše uvedené otázky a řadu dalších, které se týkají pohlavní odlišnosti a genderu, neumíme odpovědět uspokojivě. Ačkoliv psychoanalytické diskuse vedené v Evropě i v USA se shodly na faktu, že existuje primární femininita budovaná čistě na ženské tělesnosti, Freudovo falocentrické hledisko nezapadlo jako nepotřebná historická rekvizita a má své místo – vedle primární femininity – v některých koncepcích femininity z poslední doby. Koncepce femininity se postupně zbavují komparační zátěže plynoucí z pohlavních rozdílů mezi muži a ženami a jsou budovány specificky ve vztahu k ženskému prožívání a ženské reprodukční úloze. Ženská sexualita jako slastný prožitek je jen jednou z komponent ženství, které zahrnuje ženu předmenstruální, menstruální a ženu v menopauze. Mateřství jako zvláštní komponenta femininity, „babičkovství“ zbavené oidipské zátěže a dále úloha ženy v širší společnosti mimo rodinu jsou témata, která dovolují definovat ženství mnohem komplexněji, než umožňuje pouhý biologický fakt chybění penisu.

Toto vydání u nás jediného psychoanalyticky zaměřeného periodika je sestaveno ze šesti příspěvků. Tři příspěvky jsou překlady ze zahraniční literatury. Jejich výběr není náhodný, ale také není reprezentativní a je vůbec otázka, co za takové považovat, protože většina autorů reprezentuje více méně spíše sama sebe než nějaký jednoznačně definovaný proud myšlení. Nakonec jsem vybral práce nové, čerstvé, které mne zaujaly, a doufám, že zaujmou i čtenáře. Julii Kristevu někteří čtenáři znají z česky vydané knihy Jazyk lásky (One Woman Press, 2004). Tato francouzská lingvistka a psychoanalytička, původem z Bulharska, zjevně ovlivněná Lacanem, popisuje ženství jako původně pregenitální strukturu, která je nucena přizpůsobit se oidipským pravidlům falocentrického světa. V jejím textu není snad slovo zbytečné. Podobně je tomu u Juliet Mitchellové, která se stala známou v odborných kruzích svojí kritikou falocentrické koncepce ženství z feministických a současně psychoanalytických pozic již v 70. letech minulého století (Psychoanalysis and Feminism, 1974). Jejím tématem jsou vztahy mezi pohlavní odlišností, reprodukcí, genderem a sourozenctvím. Kristeva i Mitchellová píší vyzrále a jdou ve svých tématech hluboko. Stejně tak Colette Chilandová, jejíž příspěvek je diskusí s Juliet Mitchellovou. Tři další příspěvky jsou původní české. Spolu s mojí ženou jsme napsali komentář k dalším současným autorkám: Alizadeové, Schaeferové a Chodorowové a pokusili jsme se o obraz fenoménu ženství z klinického pohledu. Lucie Lucká napsala zamyšlení nad svojí klinickou zkušeností se ženami, jejichž interní patologické obrazy matek jsou projikovány v dospělosti do vztahu k sexuálním partnerům. Miroslav Petržela popisuje zkušenost s pacientkami s poruchami příjmu potravy na základě své práce a přehledu psychoanalytické literatury.

Já jako editor a spolu se mnou redakční rada věříme, že čtenář najde v tomto čísle mnoho zajímavého.

Na závěr chci poděkovat překladatelce PhDr. Evě Klimentové, které se podařilo vytvořit kvalitní překlady zahraničních článků. Dík patří též redakční radě za její součinnost při přípravě tohoto čísla. Zvláštní poděkování patří nakladatelství Karnac Books, které nám povolilo otisknout zahraniční články a také jednotlivým autorkám, které daly souhlas s převodem a publikací jejich článků v češtině v naší Revue.