Revue číslo XVIII. zima (2016)

Totalitní mysl

Milé čtenářky a čtenáři,

představuji vám číslo Revue, které je věnováno totalitě a jež je současně prvním pokusem publikovat zahraniční texty v angličtině a současně v českém překladu. Je to logický krok poté, co je Revue dostupná v psychoanalytické databázi PEP pro čtenáře ve všech částech světa.

První nápad vytvořit pro Revue soubor článků o totalitě vznikl v mé hlavě dávno, ale poslední impulz přišel v roce 2013, kdy se na Mezinárodním psychoanalytickém kongresu v Praze objevil panel o totalitní mysli. Totalita je tématem současného světa a také pro dnešní psychoanalýzu i většinu ostatních psychoterapií. Už po 2. světové válce však studie o fašismu k sobě přitahovaly pozornost a záhy na to se objevily práce o psychických následcích totality a holocaustu. Fakt, že v posledních letech dochází v řadě států k jejich totalizaci, nebo se objevují její náznaky a hrozby, představuje další důvod, proč se tématem zabývat. Ovšem i bez této politické aktualizace je toto téma, jak se doufám ukáže, stále důležité, a naše snahy k přiblížení mohou být jen omezeným příspěvkem filozofickým a psychoanalytickým, protože věci společenské a psychické nejsou a ani nemohou být bez souvislosti. Vzdor tomuto zdánlivě snadno přijatelnému svazku či dokonce podmíněnosti, není nikterak lehké představit si a konceptualizovat „průchodný most“ mezi sociálním a psychologickým totalitním uspořádáním. Příkladem budiž už tato pojmová různorodost: totalitarismus vztahující se původně k italskému fašismu (později ke komunismu), totalita jako celek v pojetí filosofickém, totalitní objekt jako vnější nebo vnitřní objekt (nebo obojí současně) a totalitní mysl jako psychická struktura. Jiným příkladem jsou pojmy autorita, autoritářství, autoritářský režim a autoritářská osobnost nebo z druhé strany tyranie zahrnující ponejvíce všechny historické režimy nebo společenství založená na útlaku. Tyranem ovšem může být kdokoli v rodině, kdo významně omezuje svobodu jejích členů.

Možnosti tohoto malého sborníku jsou velmi omezené. Míří převážně k psychické totalitě a naznačují diagnostická a terapeutická východiska, i když ani zde zdaleka ne v plné míře. Čtenář by zde snadno mohl postrádat rozpracování psychického traumatu a jeho následků ve vztahu k holocaustu a násilí, které zplodil fašismus, národní socialismus a komunismus. Nedotýkáme se zde blíže ani tolik aktuálního terorismu, který se začal šířit po světě v posledních letech a jenž má silné totalitní kořeny. Cílem všech příspěvků do tohoto čísla je snaha o pochopení, jak totalita vzniká, jak ji může uchopit svými znalostmi a zkušenostmi, jaké možnosti nabízí psychoanalytické zkoumání a jak můžeme rozpoznat totalitní rysy nebo následky zkušenosti se sociální totalitou u pacientů, s nimiž přicházíme v našem prostředí do styku. Výběr příspěvků se řídil mojí subjektivní volbou, což je určitě nedostatek pro toho, kdo očekává nějaký vyčerpávající přehled myšlenek na téma totalitních uspořádání, ať už sociálních nebo psychických. Subjektivní volbou se však řídili a nejspíše i nadále se budou řídit všichni příští editoři dnes už dobře zavedené Revue. V tom je možná i půvab tohoto jediného českého periodika, které se zabývá psychoanalytickými tématy.

Na začátek jsem si dovolit zařadit příspěvek Ingrid Strobachové Víme, co je totalita? Otázka vskutku filosofická a veskrze zajímavá. Zde jen moje vedlejší poznámka: řada významných psychoanalytiků současnosti hledá, jak dát psychoanalytické pojmy do souvislosti s dějinami myšlení a tedy s filosofií. Namátkou uvádím např. André Greena či Ronalda Brittona. Z druhé strany jsou mezi filosofy také ti, kteří se stali psychoanalytiky. Článek Strobachové, napsaný speciálně pro Revue, považuji za skvělý úvod k celé problematice. Jeden z jejích závěrů je o tom, že „totalita je ohrožující nejen v minulosti, že jsme jí obklopeni stále a ani do budoucna nebudeme bez nutnosti se s ní vyrovnávat.“ Ostatně radikální odmítnutí totality jako něčeho, co už bylo, patří do oblasti přání a je třeba to říci jasně.

Druhý článek Krize autority v moderních společnostech je z pera vídeňské antropoložky a psychoanalytičky Liany Giorgiové. Jedná se původně o přednášku, kterou měla na konferenci Evropské psychoanalytické federace v Berlíně v roce 2016, a k níž byla bohatá diskuse. Giorgiová vidí problém už v samotném pojmu autorita, který vyvolává ambivalenci. Je tu křehká morální hranice mezi autoritou a autoritářstvím. Ve svém článku se opírá o Hannah Arendtovou, k níž se v současné době vrací celá řada myslitelů, dále o Freudovy práce o náboženství, civilizaci a o oidipském komplexu. Její příspěvek je úvodem do psychoanalytické diskuse, k níž se samostatně připojují další příspěvky.

Třetí v pořadí jsou cenné úvahy Luize Meyera Totalitní mysl. Meyer žije v Brazílii, zúčastnil se panelu o totalitní mysli na IPA Kongresu v Praze v roce 2013. Podle svého osobního sdělení vidí ve svém a v mém pojetí totality mnoho podobností, ale každý se vyjadřujeme trochu jinak a je to znát i v seznamu citovaných autorů. V jeho textu je mnoho zajímavého. Třeba jeho formulace, že sociální totalita směřuje k tomu zbavit člověka „singularity“ a učinit z něj jen jedinou součástku masy, oběť se stává „non-entitou“. To umožňuje s ní zacházet tím nejhrůznějším způsobem. Zvláště důležitým se mi zdá pojem „deobjektalizace“ (André Green) a útok na spojení s vypuzením vnitřní existence (Bion). Meyer spatřuje totalitní mysl v její propojenosti s celým totalitním sociálním uspořádáním, které ve zjednodušeném, ale relevantním schématu zahrnuje totalitní self „mentora“, „stoupence“ a „oběti“. V částečném splývání mentora a stoupenců na jedné straně, a oběti na druhé, vidím typickou simplifikaci totalitních uspořádání, kde ve výsledné dualitě chybí jakákoli kontrola z třetí pozice (morální otec, přirozená historicky utvořená morálka, právo a ústava chránící občany před zneužitím). Meyer uvádí pojetí zla podle Arendtové, zlo, které – zdá se mi – nějak vymizelo z právnického i běžného jazyka při posuzování zjevného kriminálního jednání.

Čtvrtým článkem je moje vlastní studie nazvaná Totalitní světy. Někteří čtenáři znají moje pojetí totalitního objektu z mých dřívějších publikací, které jsou však většinou v angličtině, němčině, ruštině nebo francouzštině. Názvu „totalitní“ se držím hlavně proto, že usnadňuje vidět vnitřní i vnější souvislosti vnějších a vnitřních totalitních světů. Soustředil jsem se zde hlavně na klinické rozpoznávání psychických světů a převážně (jistě ne všude) se držím klasického strukturálního modelu, v němž totalitní objekty, mající svůj prapůvod v archaické a převážně nevědomé psychice (Ono), cestují do Já i Nadjá, jsou evakuovány mimo psychiku a zpět reintrojikovány, popřípadě sadisticky ničí vnitřní psychický prostor a činí ho neobyvatelným. Jindy tak stejně činí s vnějším prostorem. Klinické popisy by řekly více, kdyby mohly být ilustrovány kasuistikami, ale jsou zde etické důvody, které to neumožňují. Ovšem i kdyby to bylo možné, text by se neúnosně prodloužil.

Pátým příspěvkem je práce Petra Klimpla Je teorie totalitního objektu stále užitečná? Musím zde zdůraznit, že téma si vybral autor sám a mne to překvapilo. Měl totiž již dříve hotovou jinou práci o totalitě, kterou chtěl jen zkracovat. Petr Klimpl k mému potěšení přinesl klinické případy a testoval na nich použitelnost teorie totalitního objektu. Učinil tak s výborným klinickým porozuměním. Nebudu nijak zastírat, že jeho kladná odpověď na otázku kterou sobě, mně a ostatním položil, mne potěšila. Jsem si ale současně vědom, že totalitním objektem se nedá všechno, co s totalitou souvisí, vysvětlit.

Šestým příspěvkem je fascinující popis osobní pacientské zkušenosti Václava Buriánka Vliv proměny objektního vztahu na vznik fantazií o Andělech, Tanatu a Erotu. Zápisky ze špitálu (2014). Ačkoliv autor používá pro své zážitky z nemocnice, které mají jednoznačně totalitní podobu, trochu jiné koncepty a odkazuje k jiným autorům, nelze snad najít lepší příklad pro ilustraci totalitního objektu v jeho spásné i persekuční podobě v situaci, kde se prolíná kolísání mezi životem a smrtí. Totální závislost na lékařích a zdravotních sestrách, která plodí obrazy andělů (božské spásné objekty) prolínajících se s ďábelskými obrazy týchž reálných bytostí, to vše v hluboké regresi vyvolané zdrcujícím stavem těla i ducha. V takovýchto stavech, které jsou oživením primitivní, nevědomé a převážně magické psychiky, jsou kořeny totalitních organizací, v nichž moc nad životem a smrtí je dodatečně institucionalizována v sociálních a psychických strukturách a přenášena do dalších vztahů, včetně vztahu k analytikovi.

Posledním článkem vztahujícím se k tématu totality jsou vzpomínky profesionálů na dobu před „sametovou revolucí“. Vše pod editací Haliny Čermákové, která požádala starší psychoanalytiky o jejich příspěvky. Dostala několik textů, které zpracovala, ale očekávala větší odezvu. Možná je to stále těžké téma z řady důvodů, které ani všechny neznáme. To by také potvrzovalo skutečnost, že je dobré se k tématu vracet. Je tu však ještě něco docela jiného. Téma současnosti: pocit ohrožení demokracie, strach z cizího, z terorismu a války. Živná půda pro nové totality slibující spásná řešení, jejichž osud se dá na základě historie a znalosti skupinových i psychických mechanismů předvídat. Máme zůstat pasivní a mlčet a věřit, že to „svět“ za nás vyřeší? Odpověď se nabízí, to je ale zjevně málo. Vím, že už teď překračuji rámec úvodu. Doufám, že čtenář najde v tomto čísle Revue nejen poučení, ale i odpověď na otázky, které si už položil sám nebo které si teprve položí.

Poslední příspěvek Jiřího Jakubů Na okraj estetiky polis: architektura a sexualita, psychoanalýza a prožitek krásy. Volné úvahy nad katalogem výstavy Prostory touhy. Je architektura sexy? představuje zdařilé odlehčení od tématu totality: psychoanalýza, architektura a umění, možnosti dialogu, spojení, vzájemné ovlivňování.

Závěrem přeji čtenářům plodnou a inspirativní četbu. Autorům děkuji za jejich příspěvky a ochotnou spolupráci, redakci Revue za ochotu vydat číslo o totalitě, za dobré a užitečné nápady, revizi textů a trpělivost. Zvláštní díky chci vyjádřit překladatelce anglických textů Dr. Evě Klimentové, s níž vždy rád spolupracuji. Velkou práci odvedla technická redaktorka Tereza Koronthály. Zvláště oceňuji její práci na korekturách a samozřejmě konečnou realizaci časopisu.

V listopadu 2016

PhDr. Michael Šebek, CSc.
michael.sebek()seznam.cz

© Michael Šebek, 2016