POKYNY PRO PŘISPĚVATELE

Revue pro psychoanalytickou psychoterapii a psychoanalýzu je odborný časopis, který vychází dvakrát ročně a zabývá se moderní klinickou psychoanalýzou a psychoanalytickou psychoterapií. Redakce přijímá příspěvky v češtině, slovenštině, angličtině nebo němčině, které odpovídají odbornému profilu periodika. Zaslaný příspěvek musí být určen výhradně pro publikaci v časopise Revue psychoanalytická psychoterapie.

V průvodním mailu/dopise autor prohlašuje, že zaslaný příspěvek nebyl a nebude uveřejněn v jiném časopise. Uveřejněná práce se stává majetkem časopisu a přetisknout její část nebo použít obrázek v jiné publikaci lze jen s citací původu a po domluvě s redakcí.

Časopis vychází v podobě tematických čísel. Jednotlivé číslo Revue redakčně zpracovává a vytváří editor daného čísla. Přispěvatelům doporučujeme před sepsáním nebo zasláním příspěvků kontaktovat editora toho tematického čísla, které odpovídá zaměření zamýšleného příspěvku. Editor také posuzuje možnost zařazení textu do čísla. Témata připravovaných čísel jsou uvedena zde. Do rubriky recenze přijímáme příspěvky, které se týkají psychoanalyticky zaměřených prací nebo vyjadřují psychoanalytický pohled na dané dílo (knihu, film apod.).

Rubriky

Editorial – úvodník k tematickému profilu daného čísla časopisu.
Původní a překladové články – klinicky nebo teoreticky orientované, kazuistiky.
Ohlédnutí – zprávy z konferencí, akcí
Představujeme – představujeme kolegyně a kolegy, rozhovory
Vzpomínáme – vzpomínáme na kolegyně a kolegy, kteří nás opustili
Diskuse, ohlasy, dopisy – texty reagující věcným a výstižným komentářem na publikované práce a veškeré odborné dění.
Recenze – přinášejí zprávy o domácích a zahraničních nově vycházejících knihách z oboru psychoanalyticky orientované psychoterapie, dynamické psychiatrie a příbuzných oborů. Hlavička recenze musí obsahovat stejné údaje jako citace monografie.
Informační servis – nabídka připravovaných odborných a vzdělávacích akcí (semináře, přednášky, konference, výcviky), odborné literatury – vše z oblasti psychoanalýzy a psychoanalytické psychoterapie.

Zpracování rukopisu

Redakce přijímá původní příspěvky v češtině, slovenštině, angličtině nebo němčině. Práce zasílejte v elektronické podobě ve formátu WORD jako přílohu na e-mailovou adresu redakce časopisu: revue()cspap.cz.

Zde si můžete text Pokyny pro autory stáhnout.

Pokyny pro autory

Článek prosím posílejte v konečné podobě a dále v něm nedělejte žádné úpravy (pokud by byla úprava nutná, udělejte ji prosím v režimu revize nebo vyznačte barevně). Při následných úpravách po korekturách prosím pracujte vždy se zaslanou verzí a všechny změny dělejte v režimu revizí nebo barevně, aby se dalo odlišit to, co je změněné. Vyhneme se tak pletení různých verzí a úprav a zbytečné práci navíc na všech stranách.

Náležitosti rukopisu

Název příspěvku v češtině;
souhrn v češtině (shrnutí v rozsahu přibližně 200 slov) následovaný 3–5 klíčovými slovy;
název a souhrn v angličtině (summary) následovaný 3–5 key words;
vlastní rukopis;
seznam literatury;
e-mailová adresa autora;
krátký medailon a fotografie autora: nejdůležitější profesní informace o autorovi v rozsahu do 10 řádků.
Pokud jsou součástí textu fotografie nebo obrázky, prosím vložte je do textu nebo označte, kde mají být. Zároveň je pošlete zvlášť v samostatných souborech v maximální možné kvalitě.

Formát textu ve Wordu:

Písmo: Times New Roman 12;
odstavec:
- řádkování: jednoduché;
- nedělat mezery mezi odstavci (Mezery před a za: 0);
- neodsazovat začátek odstavce;
- pro konec odstavce použít pouze klávesu Enter;
uvozovky české: „ (Alt+0132) “ (Alt+0147), jednoduché: ‚ (Alt+0130) ‘ (Alt+0145);
apostrof: ’ (Alt+0146), nezaměňujte s diakritickou čárkou (´);
hranaté závorky [ (Alt+91) ] (Alt+93);
rozlišujte důsledně znaky: l (malé L) na rozdíl od 1 (jednička) a O (velké O) na rozdíl od 0 (nula).

Citační pokyny

K zachování jednoty citované literatury prosíme o dodržení následujícího vzoru, který se řídí doporučeními citačního stylu APA 7. vydání (American Psychological Association). Podrobněji je to uvedeno také např. zde https://pedagogika.phil.muni.cz/studium/citacni-norma-apa.

Odkazy v textu

V textu jsou odkazy na literaturu uváděny příjmením autora a rokem vydání práce: (Syřišťová, 1989) nebo Jak upozorňuje Syřišťová (1989).
Při doslovné citaci v textu vždy uvádějte stránku: Syřišťová (1989, s. 56).
V případě, že má více zdrojů stejného autora i rok vydání, využívá se k jejich rozlišení malé písmeno abecedy přiřazené k roku vydání: (Syřišťová, 1989a). Písmena se potom uvádějí rovněž v závěrečném seznamu použitých zdrojů.
U dvou autorů uvádějte oba autory: Weiss a Sampson (1986) nebo (Weiss & Sampson, 1986) (& (Alt+0038))
U tří a více autorů uvádějte prvního autora a zkratku „et al.“: (Kulísková et al., 1993).
Odkaz na více zdrojů je oddělen v závorce středníkem a řadíme je abecedně: (Novák, 2007; Novotný, 1997, 1998, 1999; Syřišťová, 1989).
Jména autorek jsou přechylována (až na nesklonné výjimky https://prirucka.ujc.cas.cz/?id=700.) výhradně v textu, v odkazech v závorce i v seznamu literatury zůstávají v původní podobě.

Citace

Všechny práce citované v článku musejí být uvedeny v seznamu literatury a všechny práce uvedené v seznamu literatury musejí být citované v článku. Prosím zkontrolujte si tuto věc před odesláním článku editorovi.

Doslovná citace

Citovaný text je uveden v uvozovkách (ne v kurzívě) a na konci je uvedena strana nebo rozsah stran, kde se citovaný text v původním zdroji nachází.
Pozn.: U rozsahu stran vložte dlouhou pomlčku „–“ (klávesy Alt+0150) bez mezer (s. 88–89).
Příklady:

„Byla to těžká práce, ale zároveň ohromná možnost. Neobvyklé poznání, že ani u těchto jedinců nemusí být psychoterapeutické úsilí marné a že je lze navrátit životu na řadu let bez jakékoli recidivy“ (Syřišťová, 1989, s. 16).
Bion píše: „V samotné analýze získává analytik vágní pocit, že existuje něco důležitého, co se pacient snaží sdělit. Nepřichází plýtvat svým časem a penězi jen tak pro nic za nic, ačkoliv to může často říkat nebo i chtít, abyste si to mysleli“ (Bion, 1975, In J. Aguayo, 2013, s. 63–64).

Parafráze

Parafáze nejsou uváděny v uvozovkách, ani nejsou zvýrazněny kurzívou. Rovněž se zde neuvádí strany, na nichž je parafrázovaný text v původním zdroji uveden. Pro každou citovanou pasáž je třeba uvést přesné autorství (nikoliv ibid/tamtéž).
Příklady:

Důvěra v autoritu vytváří naději a naděje sama o sobě působí velmi terapeuticky (Frank & Frank, 1991).
Frank a Franková (1991) uvádějí, že důvěra v autoritu vytváří naději a naděje sama o sobě působí velmi terapeuticky.
Odborníci, kteří pracují s oběťmi traumatu, může tento závazek obzvláště ničit, a to do té míry, že v současné době existuje stále více odborné literatury o druhotné či zprostředkované traumatizaci (Greenson, 1967; Herman, 1992; Kogan, 1995).
Myslím, že bych zde měl v plném znění uvést citaci z Winnicottovy (1958) klasické práce…
Kernbergovo (1981) strukturální interview posuzuje úroveň osobnostní organizace.

Seznam literatury

Seznam literatury na konci je řazen abecedně podle příjmení prvního autora.
V seznamu literatury se uvádí plná citace.
Názvy (zejm. anglicky psaných publikací) jsou v seznamu literatury uváděny malými písmeny, ovšem v souladu s gramatickými pravidly.
Velkými písmeny, dle gramatických pravidel, jsou uváděny anglické názvy časopisů.
Seznam literatury není číslován.
Není-li v citovaném díle uveden autor nebo organizace vlastnící autorská práva, stojí jako první údaj název díla.
V seznamu literatury se vypisují všichni autoři (do počtu 20 autorů), neplatí zde pravidlo první autor + et al.
Pokud je možné dohledat DOI, uvádíme ho a to ve tvaru: https://doi.org/
Pokud uvádíte díla, která jsou přeložená do češtiny, uvádějte jen české vydání, případně s rokem původního vydání (na konci citace). Pokud vycházíte z originálu, můžete uvést i toto vydání.

Monografie
Celý název knihy, podtitul knihy. Místo vydání: nakladatel, rok vydání.
(Název monografie se píše kurzivou, viz příklady níže.)

Příklady:

Syřišťová, E. (1989). Skupinová psychoterapie psychotiků a osob s těžším somatickým postižením. Praha: Avicenum.
Meltzer, D., & Williams, M. H. (1988). The Apprehension of Beauty: The Role of Aesthetic Conflict in Development, Art, and Violence. London: Karnac, 2008.
Winnicott, D. W. (1958). Through Paediatrics to Psycho-Analysis. London: The Hogarth Press and The Institute of Psycho-Analysis, 1978.

Kapitola v monografii, příspěvek ve sborníku
Autor/autoři kapitoly. (Rok). Název kapitoly. In Jména editorů (Ed./Eds.), Název monografie/sborníku (s. #–#). Místo vydání: Nakladatel.

Uvádění editorů publikace:

Jeden editor: J. Přímení (Ed.), …
Dva editoři: J. Příjmení & J. Příjmení (Eds.), …
Tři a více editorů: J. Příjmení, J. Příjmení, J. Příjmení, & J. Příjmení (Eds.), …

Příklad:

Collman, W. (1993). The individual and the couple. In S. Ruszczynski (Ed.), Psychotherapy with Couples (s. 70–96). London: Karnac.
Klein, M. (1975). Envy and gratitude. In Envy and gratitude and other works 1946–1963 (2nd chapter). London: The Hogarth Press. [Klein, M. (2005). Závist a vděčnost. In Závist a vděčnost a další práce z let 1946–1963 (s. 210–275). Praha: Triton.]

Odborný časopis
Celý název článku, název časopisu, vždy ročník (číslo) a strany v časopisu.
(Název časopisu se píše kurzivou, viz příklad níže, v názvu časopisu se nepíší zkratky.)

Příklad:

Titl, S. (2013). Láska a partnerský vztah z psychoanalytického hlediska. Revue psychoanalytická psychoterapie, 15(2): 10–46.
Hölzer, M., Pokorny, D., Kächele, H., & Luborsky, L. (1997). The verbalization of emotions in the therapeutic dialogue: A correlate of therapeutic outcome? Psychotherapy Research, 7(3): 261–273.
Gunderson, J. G. (2011). Borderline Personality Disorder. The New England Journal of Medicine, 364(21): 2037–2042. doi: 10.1056/NEJMcp1007358

Internetový zdroj
Vždy s uvedením internetové adresy a datem vyhledání textu.
Autor. (Rok, den. měsíc). Název. Vydavatel. url adresa

Příklad:

Holub, D. (2019, 29. října). Neplodnost jako biopsychosociální fenomén. Psychoanalytický komentář. Psychologie dnes. http://psychoanalyzadnes.cz/2018/10/22/neplodnost-jako-biopsychosocialnifenomen-psychoanalyticky-komentar/

Konferenční příspěvky
Uvádějí název konference, místo a datum konání.
Autor. (Rok, den. měsíc). Název příspěvku [typ příspěvku]. Název konference, Místo konání konference. V případě vícedenní konference se uvádí den jejího zahájení.

Příklad:

Doležalová, R. (2023, 3. března). Zpráva z konference delegátů EFPP. Konference delegátů EFPP, Berlín.

Příklady citací Freuda:

Freud, S. (1998). Konstrukce v analýze. In Sebrané spisy Sigmunda Freuda, sv. 16. Spisy z let 1932–139 (s. 37–49). Praha: Psychoanalytické nakladatelství [Překlad originálu vydaného r. 1937.]

Pokud čerpáte z anglického originálu:
Freud, S. (1924). The Economic Problem of Masochism. In The Standard Edition of the Complete Psychological Works of Sigmund Freud 19 (pp. 155–170). London: Hogarth. [Freud, S. (1999). Ekonomický problém masochizmu. In Sebrané spisy Sigmunda Freuda, sv. 13. Mimo princip slasti a jiné práce z let 1920–1924 (s. 295–306). Praha: Psychoanalytické nakladatelství.]

Freud, S. (2000). Sebrané spisy Sigmunda Freuda, sv. 1. Spisy z let 1892–1899 (s. #–#). Praha: Psychoanalytické nakladatelství.
Freud, S. (1998). Sebrané spisy Sigmunda Freuda, sv. 2 a 3. Výklad snů. O snu (s. #–#). Praha: Psychoanalytické nakladatelství.
Freud, S. (1996). Sebrané spisy Sigmunda Freuda, sv. 4. Psychopatologie všedního života. O zapomínání, přeřeknutí, přehmátnutí, pověře a omylu (s. #–#). Praha: Psychoanalytické nakladatelství.
Freud, S. (2000). Sebrané spisy Sigmunda Freuda, sv. 5. Spisy z let 1904–1905 (s. #–#). Praha: Psychoanalytické nakladatelství.
Freud, S. (2005). Sebrané spisy Sigmunda Freuda, sv. 6. Vtip a jeho vztah k nevědomí (s. #–#). Praha: Psychoanalytické nakladatelství.
Freud, S. (1999). Sebrané spisy Sigmunda Freuda, sv. 7. Spisy z let 1906–1909 (s. #–#). Praha: Psychoanalytické nakladatelství.
Freud, S. (1997). Sebrané spisy Sigmunda Freuda, sv. 8. Spisy z let 1909–1913 (s. #–#). Praha: Psychoanalytické nakladatelství.
Freud, S. (1997). Sebrané spisy Sigmunda Freuda, sv. 9. Totem a tabu. O podobnostech v duševním životě divocha a neurotika (s. #–#). Praha: Psychoanalytické nakladatelství.
Freud, S. (2002). Sebrané spisy Sigmunda Freuda, sv. 10. Spisy z let 1913–1917 (s. #–#). Praha: Psychoanalytické nakladatelství.
Freud, S. (1997). Sebrané spisy Sigmunda Freuda, sv. 11. Přednášky k úvodu do psychoanalýzy (s. #–#). Praha: Psychoanalytické nakladatelství.
Freud, S. (2003). Sebrané spisy Sigmunda Freuda, sv. 12. Spisy z let 1917–1920 (s. #–#). Praha: Psychoanalytické nakladatelství.
Freud, S. (1999). Sebrané spisy Sigmunda Freuda, sv. 13. Mimo princip slasti a jiné práce z let 1920–1924 (s. #–#). Praha: Psychoanalytické nakladatelství.
Freud, S. (2007). Sebrané spisy Sigmunda Freuda, sv. 14. Spisy z let 1925–1931 (s. #–#). Praha: Psychoanalytické nakladatelství.
Freud, S. (1997). Sebrané spisy Sigmunda Freuda, sv. 15. Nová řada přednášek k úvodu do psychoanalýzy (s. #–#). Praha: Psychoanalytické nakladatelství.
Freud, S. (1998). Sebrané spisy Sigmunda Freuda, sv. 16. Spisy z let 1932–1939 (s. #–#). Praha: Psychoanalytické nakladatelství.
Freud, S. (1996). Sebrané spisy Sigmunda Freuda, sv. 17. Spisy z pozůstalosti 1892–1938 (s. #–#). Praha: Psychoanalytické nakladatelství.

Pro inspiraci…

Uvádíme úryvek z článku D. Holuba o ochraně důvěrných údajů při psaní kazuistiky, který byl publikován v knize: Vybiral, Z., Roubal, J. (2010). Současná psychoterapie. Nakladatelství Portál je nositelem autorských práv.

Holub, D. (2010). Kazuistika v současné psychoterapii. Proč psát a publikovat kazuistiky. Autor, kazuistika, čtenář. Jak psát kazuistiku. Ochrana důvěrných údajů. Reakce pacientů na své kazuistické ztvárnění. In Vybiral, Z., Roubal, J. (Eds.). Současná psychoterapie. 1. vyd. Praha: Portál, 2010. s. 422-429, ISBN 978-80-7367-682-7.

Celý článek si můžete přečíst v pdf zde.

Ochrana důvěrných údajů
Pacient musí mít naprostou záruku, že mu nebude vadit nic z toho, co řekl, ani ho to nebude pohoršovat nebo z toho pro něj nepoplynou žádné důsledky mimo terapeutické sezení. Jen za těchto podmínek s námi může mluvit (Tuckett, 1993). Freud (1996) byl přesvědčený, že by žádný pacient nehovořil svobodně, pokud by věděl, že materiál ze setkání bude publikován. Ve svém případu Dory vyjmenoval opatření, kterými zabezpečil důvěrnost informací: pacientka o které psal, nebyla z Vídně a nikdo nevěděl, že k němu do léčby dochází; čekal čtyři roky po ukončení léčby; nepoužíval identifikovatelná jména; případ publikoval v odborném časopise, který v té době četli pouze lékaři. Terapeuti si však dnes nemohou být zdaleka tak jistí, že uvedené způsoby zachování důvěrnosti budou účinné (Kantrowitz, 2004). Pacienti na internetu terapeuty vyhledávají a internetový přístup k publikovaným kazuistikám umožňuje veřejnosti přečíst si práce jakéhokoliv terapeuta (Gabbard, 2000a).
O nezastupitelném místě kazuistického sdělení v psychoterapii není pochyb. Terapeut však nevyhnutelně čelí konfliktu zájmů. Musí chránit důvěrnost sdělení svých pacientů a současně věrohodně doložit své myšlenky (Kantrowitz, 2004). Užití klinického materiálu k výukovým nebo publikačním účelům je také střetem zájmů mezi ochranou pacientova soukromí a vzdělávacími a výzkumnými potřebami psychoterapie. Další konflikt spočívá v používání důvěrné pacientovy informace v zájmu terapeutova rozvoje a odborného růstu (Gabbard, 2000a). Terapeuta ani pacienta by publikování kazuistiky nemělo nadměrně zatížit nebo poškodit (Goldberg, 1997). Ochrana pacientova soukromí je nadřazená terapeutově potřebě publikovat (Gabbard, 2000a). Řešení není přestat psát o pacientech, ale s nevyhnutelnými konflikty naložit co nejpoctivěji. Uvedená dilemata lze řešit některými z následujících strategií:
1) důkladnou anonymizací (např. vynecháním osobních, časových a místních charakteristik včetně zdravotního stavu),
2) získáním pacientova souhlasu se zveřejněním,
3) přístupem zaměřeným výhradně na proces (nikoliv pacienta),
4) užíváním kombinovaných kazuistik složených z více pacientů nebo
5) přizváním více spoluautorů, které ztěžuje identifikaci terapeuta, u kterého se prezentovaný pacient léčí.
Každý z uvedených přístupů má své použití, přednosti a svá rizika a lze je přirozeně možné kombinovat (Gabbard, 2000a). Anonymizace by měla dosáhnout té míry, že ani vytrvalé a rozsáhlejší vyhledávání (po internetu, telefonování potenciálním informátorům atd.) by nemělo odhalit pacientovu identitu (Pies, 2007). Právní pohled na publikování kazuistiky v ČR shrnuje tabulka 1.3. Je potřeba vědět o pacientech, které kazuistika může poškodit, případně retraumatizovat (Kantrowitz, 2004). Řadí se sem nadměrně vyhovující, traumatizovaní, zneužívaní nebo paranoidní pacienti. Terapeut předem neví, kteří pacienti budou kazuistikou nebo žádostí o svolení k prezentaci cítit zranění a který aspekt článku je může poškodit. Sporné je také do kazuistických sdělení zařazovat současné nebo budoucí kolegy ve výcviku. V těchto případech je vždy nutné získat souhlas s otištěním kazuistiky a postoj kolegů respektovat (Goldberg, 1997). Je pravděpodobné, že se budoucí psychoterapeuti v kazuistice poznají a že je pozná někdo další. Je velmi užitečné pravidelně články diskutovat s kolegy a mít jejich zpětnou vazbu (Gabbard, 2000a). Při velkých pochybách navrhuje Pies (2007) test spánkem: pokud v noci nemůžete spát a přemítáte, zda kazuistiku publikovat, tak to raději nedělejte.

1.5 Reakce pacientů na své kazuistické ztvárnění
Jednou si pacientka přečetla, co jsem o ní napsal. Psal jsem o ní jako o muži, přidal do prezentace materiál ještě z jiného případu a vytvořil tak složenou kazuistiku. Přesto se poznala a byla naštvaná, rozrušená a cítila se obnažená. Zeptal jsem se jí, jestli by ji někdo mohl poznat. Řekla mi, že ne. Pověděla však dalším lidem, že se objevila v článku; sama se odhalila. Bylo to pro ni traumatické (Kantrowitz, 2004).

Pacienti se rozhodnutím terapeuta napsat o nich cítí vyděšení, rozčílení, pobouření nebo zklamaní, že se terapeut stará víc o sebe a své profesní zájmy a oživuje pocity opuštění. Mnozí se cítí otřesení ve své důvěře, okradení o svůj příběh a použiti, což může zrušit dosavadní zisk z terapie. Řada pacientů si naopak přeje potěšit terapeuta, sami se cítí oceněni nebo uspokojeni speciálním statutem. Jiní vylíčením svého příběhu touží zesměšnit sebe nebo své nejbližší (Kantrowitz, 2005). Svědectví pacientů po ukončení terapie dokládá, že samotná anonymizace nezaručuje ochranu pacienta a požádání o souhlas se zveřejněním případu probouzí další nečekané procesy (Kantrowitz, 2004, 2005).