Revue číslo XV. léto (2013)

Proměny psychiky: Italská témata v psychoanalýze

Milí čtenáři,

jsem si vědom toho, že úvody bývají nejčtenější částí každé publikace, ale často také jedinou, což žádné publikaci nesvědčí. Byl bych ovšem sám proti sobě, abych vám doporučoval úvod nečíst a začít rovnou s některým z článků, které toto číslo nabízí. Toto číslo vzniklo jednoduchou logikou. Naše Revue již v minulosti ne tak dávné publikovala britské, francouzské a německé číslo a italská psychoanalýza současnosti je tak bohatá na autory a témata, že by byla velká škoda ji českému čtenáři nepředstavit, byť velmi skromně vzhledem k možnostem prostorovým a ekonomickým, které máme k dispozici. Ale není to jediný důvod. Mám k italské psychoanalýze osobní vztah. Na kongresu IPA v Římě v létě roku 1989 jsem se stal přímým asociovaným psychoanalytikem IPA, tedy ještě za totality.
V pozdějších letech jsem nacházel mezi italskými kolegy řadu zajímavých osobností a navštívil jsem také některé konference na italské půdě. Jednou z nich byla dodnes zmiňovaná konference v r. 1997 v Turíně věnovaná Bionovi: W.R. Bion: Past and future. International centennial conference on the work of W.R. Bion. Bylo tam více jak 600 účastníků, z nichž polovina byla ze zahraničí.

V posledních dvaceti letech se italská psychoanalýza stala významným článkem světového vývoje psychoanalýzy a postavila se tak po bok Britům, Francouzům, Američanům a Jihoameričanům. Tento fascinující vzestup stručně popisuji ve svém článku „Italská psychoanalýza – od internalizace ke kreativitě“, který najdete hned za tímto úvodem. Bohužel, stejně jako u francouzského a německého čísla Revue, které jsem v minulých letech editoval, musím i zde poznamenat, že výběr článků do tohoto čísla je velkým kompromisem. Je mnoho dalších zajímavých autorů a prací, které by si zasloužily českou publikaci, ale to není možné vzhledem k prostorovým a ekonomickým hlediskům, jimiž se vydávání Revue musí řídit. Výběr je tedy do značené míry subjektivní, ale všichni autoři, jejichž články zde publikujeme, patří mezi ty významné. Chybí tu Antonio Ferro, který rozvíjí svoji Bionem silně inspirovanou klinickou teorii a publikoval již několik knih v angličtině. Je tedy znám i našim převážně anglicky čtoucím psychoanalytikům a psychoanalytickým psychoterapeutům. To je hlavní důvod, proč není v tomto úzkém výběru českých překladů. Výběr článků jsem musel také podřídit faktu, že dobrou a osvědčenou tradicí vydávání Revue je určitá tematizace obsahu. Tím je každé číslo svým způsobem nadčasové a naši čtenáři proto projevují zájem i o výtisky, které jsou i několik let staré. Toto číslo tedy není jenom „italské“, ale je věnované proměnám psychiky, tématu, které je v italské psychoanalýze časté a do jisté míry typické.

Franco Borgogno a Dina Vallino spolu vedou unikátní dialog o „pokažených“ dětech a v jeho průběhu se dotknou mnoha teoretických pojmů také na příkladech jednotlivých okamžiků léčby a samozřejmě formativních rodičovských vlivů, vlivů prostředí. Myslím, že tento dialog s mnoha zajímavými a ne zcela běžnými pohledy budou číst se zaujetím nejen odborníci na dětskou terapii, ale i ti, kteří pracují převážně s dospělými.

Stefano Bolognini je autorem druhého článku, který je věnován empatii. Bolognini se dlouhá leta věnuje tomuto tématu a jeho monografie o empatii si získala ve světě velký čtenářský ohlas. Čtenáři se celkem rychle přesvědčí, že je to skutečně originální a kreativní autor, a nedivil bych se, kdyby se poohlédli po dalších jeho publikacích.

Jorge Canestri ve svém článku „Transformace“ na první pohled navazuje na Bionovu práci stejného názvu. Bion významně ovlivnil mnoho italských psychoanalytiků, z nichž mnozí tvořivým způsobem rozvíjejí Bionovy pojmy a témata. Canestri tedy určitě. Canestri, stejně jako Bolognini (a mnoho dalších Italů) je mistrem mikroanalýzy analytických sesí a na svém klinickém případu, v němž uplatnil také svoje lingvistické vzdělání, to zřetelně ukazuje.

Posledním Italem v tomto výběru je Fernando Riolo. I on je ovlivněn Bionem a i on je bezpochyby tvořivým autorem. Hned v úvodu nás upozorňuje, že pojem transformace lze nalézt již u Freuda, zejména ve snové práci, v níž probíhá proměna psychického obsahu. V dalším se rozhodně nejedná o jednoduchý text. To jen ilustruje fakt, že proměny psychiky, v jejichž základu jsou mikroprocesy, patří v psychoanalýze a v psychologii vůbec k tomu nejtěžšímu a nejsložitějšímu.

Na konci tohoto čísla najde čtenář rozhovor s MUDr. Pavlem Tautermannem, nestorem české psychoanalýzy. Dr. Tautermann patří do naší druhé zakladatelské generace a jsme velmi rádi, že souhlasil s tím zodpovědět několik našich otázek týkajících se historie české psychoanalýzy v komunistickém Československu. Víme, jak je toto období špatně historicky zmapováno. Písemné záznamy prakticky neexistují. V té době je nikdo nepořizoval z důvodů vcelku prostých: psychoanalýza byla na indexu nevítaných potlačovaných buržoazních teorií a po dobu čtyřiceti let totality spíše jen přežívala. A to je určitě v kontrastu s vývojem psychoanalýzy v západní Evropě, kde psychoanalýza po válce nakročila nejen k poválečné obnově, ale dalšímu rozmachu v teorii i praxi. Dobrým příkladem je právě toto číslo věnované soudobé italské psychoanalytické kultuře. Logicky si kladu otázku, kde jsme mohli být, kdyby psychoanalýze u nás nic nebránilo, nebo kdybychom se potkávali jen s běžným odporem, který psychoanalýza svým zaujetím pro nevědomé vyvolává všude již od svého vzniku.

Na konci najde čtenář recenzi knihy Salmana Akhtara Comprehensive Dictionary of Psychoanalysis z roku 2009, kterou napsala Marie Hošková.

Je mým přáním a přáním redakce, aby se našim čtenářům toto číslo líbilo a nalezli v něm ledasjaká poučení. Na závěr bych chtěl poděkovat redakční radě, zejména pak PhDr. Slavoji Titlovi za jeho pečlivou editorskou práci při přípravě tohoto čísla, dále Mgr. Tereze Koronthály, bez jejíž organizační, technické a také korektorské pomoci by toto číslo nemohlo být publikováno. Zcela zvláštní dík patří překladatelce paní PhDr. Evě Klimentové. Její překlady jsou vždy vysoce kvalitní a tak je tomu i v tomto vydání naší Revue.

© PhDr. Michael Šebek, CSc., 2013