Editorial

Vrba Luděk, Drábková Hana

Revue číslo XVIII. léto (2016)

ÚZKOST A STRACH VE SKUPINĚ

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,

předkládáme vám číslo Revue volně věnované tématu úzkosti a strachu ve skupině. Chceme tak především přinést hlavní příspěvky z mezinárodní Letní školy skupinové analýzy, která se konala v červenci 2015 v Praze pod titulem „Kdo se bojí skupiny?“. Šlo o akci spolupořádanou skupinovou sekcí ČSPAP a GASI – Group Analytic Society International. Letní škola byla druhou akcí, kterou GASI iniciovala (první se konala v roce 2014 v Bělehradě), a na její organizaci se podíleli především Regine Scholz a David Glyn za GASI a tým skupinové sekce ČSPAP. Účastnilo se přes padesát kolegů zhruba ze dvou třetin ze zahraničí a z jedné třetiny z ČR. Významná byla účast řady našich i zahraničních kandidátů. Úspěch akce podnítil české organizátory k tomu, aby letos v červnu uskutečnili její volné „domácí“ pokračování „Jak zažít a přežít skupinu“ a další se chystá na příští rok. S názvem Letní školy „Kdo se bojí skupiny?“ přišla jako první Marie Hošková (vedle Heleny Klímové hlavní organizátorka akce). Nikdo – zřejmě ani ona – netušil, jaké hloubky dosáhne úzkost v závěrečné části přípravy, když se projevila její nemoc, které několik dnů před začátkem akce Marie podlehla. Akce traumatizovaná touto událostí přinesla ve svém mnohovrstevném formátu (malé experienciální skupiny, přednášky, diskusní skupiny, supervize, velké skupiny) příležitost vyslovit a prožít tuto zásadní ztrátu, stejně jako prozkoumat a snad i nastartovat proces odtruchlení.

Dana Holubová se ve svém příspěvku k Letní škole vrací a přináší hlubší reflexi dění na škole samotné a kontextu, který ji provázel. Prožitky a zkušenosti autorky výmluvně ilustrují tu zásadní a nevyhnutelnou komunikaci individuálních a skupinových dějů, která se odehrává při každém skupinovém setkání. Výstižně je to shrnuto v názvu příspěvku, který odhaluje základní dilema – jsme víc „traumatizováni“ strachem z příslušnosti ke skupině či tím, že bychom do ní nepatřili? Přednášky z Letní školy doplňujeme dalšími texty, které se více méně hlavního tématu dotýkají. Snažili jsme se ale čtenářům předložit širší spektrum významných skupinově analytických příspěvků, které s tématem souvisí volně. Jsou to jak zásadní texty teoretické (W. Bion, E. Hopper), tak objevné spíše klinické či ka zuistické (G. Oferová, P. Zahradník).

Robi Friedman, současný prezident GASI, připravil pro Letní školu vynikající úvodní text Kdo se bojí skupiny? Líčí v něm základní stavy očekávání před setkáním se skupinou a v prvních zkušenostech s ní – vzrušení z naděje na začlenění, na novou zkušenost s přijetím a uspokojivou sounáležitostí oproti strachu z vyloučení a hrůzy z odmítnutí aktivující primární anihilační úzkost. V individuálním kontaktu i v malé skupině můžeme čerpat ze svých známých zkušeností s párovou vazbou a přirozenou „skupinou“ rodiny, ve velké skupině jsme však konfrontováni s útokem na naši domnělou jistotu (obrannou iluzi), že nebudeme sociálně zničeni. Průvodce takové skupiny zažívá obdobně se skupinou vrcholy vzrušujícího nového tvůrčího začátku a pády do bezvýznamného vyloučení a zmaru. Procesy vzrušení a napětí, které Friedman tak věrně popisuje, pak byly přesným předznamenáním toho, co se odehrávalo i na celé Letní škole.

Marie Hošková napsala příspěvek, který se zabývá hlavním tématem letní školy – strachem a úzkostí. Autorka popisuje v obsáhlé ukázce své práce se skupinou, jakým způsobem je možné postupně vytvořit ve skupině prostor pro kontejnování individuálních úzkostí. Speciální úlohu v tom hraje skupinový průvodce. Pro něj skupina vzniká již při jejím sestavování. Nekončící přemýšlení o skupině v průběhu terapie facilituje procesy, jimiž se jednotlivé psychické obsahy členů nově pojmenovávají a které účinkují ve skupinové matrix. Tím se vytváří prostor pro růst a integraci. Nakolik jde o velmi osobní otisk, kterým průvodce vstupuje do vnitřního prostoru skupiny, je asi v náznaku patrné v závěru práce (která byla ne/dokončená 25. 6. 2015, tedy 11 dní před smrtí autorky). Jde o jakési poselství, etický a transcendentní odkaz, podpis.

Tija Despotovićová – neobyčejně osobní příspěvek k tématu strachu ze skupiny a ve skupině. Nahlédnutí do osobní historie autorky (spojení dvou velmi rozdílných „světů“ rodičů) spoluurčuje její schopnost pracovat se skupinou dramaticky trauma tizovanou aktuálním válečným občanským konfliktem v mnohonárodnostní zemi. Vybavena schopností kontejnovat a snést konflikty značné síly, vnímat na sobě projektivní identifikace skupinových procesů, přináší autorka ukázku práce s obrannou organizací skupiny paralyzované téměř nevyslovitelnými hostilitami, za kterými se objevují strachy z vyloučení z jakékoli skupiny (jak to dobře zná i autorka) pro svou nezaměnitelnou a neovlivnitelnou minulou historii. Neumím se ubránit dojmu, že autorčin příklon ke skupinově analytickému pojetí (vedle jejího klasického psychoanalytického zakotvení) je tím vehikulem její schopnosti být průvodkyní zdánlivě nepřekonatelných rozporů. Jakoby zkušenost v realitě zažívané hrozby totálního vítězství agrese „všech proti všem“, destrukce občanské války, mohlo překonat jen vědomí a důvěra v sílu pochopení toho, že za vší destrukcí je život (skupiny a hlavně individua) zachraňující důvěra v to, že zachycené, zvědoměné nevědomé tendence a motivy jsou zásadně účinné v tom, co nepřestalo být lidsky spojující.

Helena Klímová přináší velmi zajímavý a potřebný skupinově analytický pohled na „velké skupiny“. Pojem falešného self je rozšířen do pojmu falešného skupinového self. Dokumentováno je to na velkých totalitních režimech 20. století a na jejich mocném vlivu na individuální, ale zejména skupinový psychický život. Mechanismus známý z individuálního vývoje – identifikace s agresorem – je analyzován v kontextu skupinových fenoménů. Autorka evidentně ví, co analyzuje, vše prožila, stejně jako nezapře své osobní přesvědčení. Jediná cesta, jak vzdorovat každé nové zastřené podobě totalitních pokusů, je kromě v pravdě analytického úsilí o zvědomění skupinových procesů a hledání pravého self i osobní úsilí o pravdu.

Zařazením textu Wilfreda Biona chceme trochu zaplnit mezeru v prezentaci tohoto autora českému čtenáři. Bionův nesnadný text obsahuje zásadní myšlenky, kterými autor originálně obohacuje pochopení skupinového dění a dynamiky. Navazuje na Melanii Kleinovou, ale zcela původně uvádí nová zjištění. Patří sem pochopení funkce pracovní skupiny, stejně jako existence základních předpokladů. Skupina se pro každého účastníka stává zásadní výzvou k navázání kontaktu s ní jako celkem (a nejen souborem jedinců), to se ale daří jen s obtížemi. Regrese, kterou tento proces obsahuje, ústí do některé z konstelací, které Bion postuluje jako tři základní předpoklady. Předpoklad závislosti je působivě vysvětlen v návaznosti na proces projektivní identifikace, jehož příjemcem je zpravidla vedoucí skupiny. Předpoklad párování pak je odvozen ze sdílené naděje a očekávání (ve svém kořenu sexuální), které mají vyloučit opačné pocity (nenávisti, zoufalství). Třetí předpoklad vychází z toho, že skupina je obdařena potřebou s něčím bojovat a/nebo před něčím utéct, například před veškerou psychologickou složitostí dění a prožitků ve skupině.

Earl Hopper a jeho „Krátký nárys mé teorie základního předpokladu…“ – jak už to tak bývá, skromný název skrývá velké dílo. Jsem velmi potěšený, že můžeme českému zaujatému čtenáři nabídnout tento zásadní přínos pro skupinovou analýzu. Originální autor šťastně kombinuje své hluboké vzdělání v sociologii a psychoanalýze. Znalec Biona (i Foulkese) přidává charakteristiku skupin (tzv. čtvrtý základní předpoklad) ve formě, kterou nabývají především v důsledku traumatu. Pochopil, že v takovém případě může nastat jedna z variant čtvrtého základního předpokladu – nesoudržnosti: seskupení/zmasovění. Buď nastane stav převahy relativní oddělenosti a nepropojenosti jednotlivých členů, kteří ale stále zůstávají členy takové traumatizované skupiny (jde o seskupení). Nebo dojde k relativní ztrátě identity ve formě zmasovění. Tyto procesy lze navíc vysledovat přes generace, které byly vystaveny v minulosti traumatickým zkušenostem, když existuje proces rovnocennosti (ekvivalence), kterým se takové zkušenosti v lidských společenstvích přenášejí.

Gila Oferová je představena příspěvkem „Úzkost ve skupinové terapii s hraničními pacienty“. Jde o velmi užitečný vhled do možností pracovat skupinově analyticky s hraničním pacientem. Jeden ze základních konfliktů, které hraniční pacienti řeší, ve skupině (vedle individuální terapie) velmi ožívá – intenzivní touha po splynutí oproti strachu z anihilace a ztráty výsledku procesu individuace. Klinické ukázky ilustrují, jak je tento proces složitý. Přestože skupina může dobře poskytnout vhodný prostor pro léčivé spojení kontejnujících a kontejnovaných aspektů psychického života členů (možná i lépe a úplněji než individuální terapeutické uspořádání), destruktivní tendence jsou někdy silnější. Je působivé sledovat autorku, jak otevřeně popisuje své úsilí i své neúspěchy, což vede k realistickému zhodnocení možností terapie.

Petr Zahradník přispěl článkem „Alkoholová závislost ve skupinovém prostoru“. Je to hutný a na mnoholetých zkušenostech založený text. Polootevřené skupiny alkoholově závislých pacientů asi nejsou u nás běžným způsobem léčby, o to cennější jsou zkušenosti, že takové skupiny mohou mít v rukou zkušeného a teoreticky výjimečně poučeného vedoucího značný terapeutický efekt. Ten se ale neměří vnějším kritériem abstinence, která se také apriorně nevyžaduje (diskuse k tomuto stanovisku je mimořádně poučná). Závislost je naopak možné chápat jako symptom podstatně hlubšího narušení spadajícího do vadně vytvořeného a internalizovaného objektního vztahu s pečující rodičovskou postavou. Dlouhodobost terapie dává pak příležitost zkoumat ostatní aspekty rozštěpené osobnosti pacienta. A realistické očekávání terapeutického výsledku, aby „… (pacient) abstinoval co nejdéle tak, aby co nejméně trpěl“, je pak dosažitelným cílem.

Recenze Václava Buriánka o knize Romana Telerovského „Skutečnost imaginace, mezi psychoanalýzou a surrealismem“ se tomuto žánru trochu vymyká. Jako by Telerovského text Buriánka (v duchu knihy) inspiroval k vskutku bohaté tvořivosti, která jako kdyby jen čekala na tento podnět. Vzniklo tedy jakési samostatné dílo, které sice zachovává pravidla recenze v tom, že jsou reflektovány a komentovány jednotlivé kapitoly knihy a kniha jako taková je přirozeně v centru pozornosti, ale bohatství nápadů a myšlenek recenzenta už formát přesahuje. Jako by se setkala dvě já – surrealistické a psychoanalytické – v obou autorech a vedla spolu jiskřivý dialog. Ten jako by tvořil protipól tématu tohoto čísla Revue, tedy úzkosti, když jsme svědky hlubokého zaujetí autora knihy (ale i recenzenta) těmi tvořivými silami, které se vymaňují z úzkostného sevření a nakažlivě obohacují a rozšiřují naše analytické uvažování. Věřím, že se kniha po takové recenzi stane ještě víc vyhledávanou, aby z ní čtenář sám čerpal.

Recenze Jiřího Jakubů je rovněž unikátní. Také zde jde o samostatné myšlenkové dílo, kde jsou recenzované knihy spojeny v jeden inspirativní myšlenkový celek. Zároveň je možné cítit obdiv autora k těm (západním) společnostem, které integrovaly Freudovy objevy do důležitého myšlenkového proudu 20. století a mohly styčné plochy s jinými intelektuálními proudy dlouhodobě promýšlet a rozvíjet. O podobné se úspěšně snaží recenzent, tři rozdílná díla – Jonathana Cullera, Anthonyho Giddense, Jacquese Derridy a Elisabeth Roudinescové – tvoří v jeho chápání, jak nám ho předkládá, jeden rozmanitý celek. Dochází k závěru, že inspirativnost psychoanalýzy v dnešní době nepolevuje, naopak psychoanalýza stále ovlivňuje a je ovlivňována. Přitom si ponechává svoji „křehkost… danou… předmětem jejího zájmu: nevědomím…“, kvůli které je nanejvýš žádoucí, když budeme s psychoanalýzou dobrými přáteli.

Volnou verzí pravidelné rubriky „Představujeme“ je rozhovor Silvie Nürnberger s Gilou Oferovou, bývalou koordinátorkou skupinové sekce Evropské federace pro psychoanalytickou psychoterapii (EFPP). Dozvídáme se v něm mj. o velmi osobitém vývoji psychoanalytických institutů v Izraeli. Ukazuje se, že psychoanalytici jsou v této zemi výrazně napojeni na společenské a politické dění, že rozvoj oboru se neomezuje na kultivování klinické práce s pacienty, ale snaží se zachycovat podněty a dění ve společnosti, podílet se na aplikaci a užití psychoanalytického myšlení v umění, výzkumu, vzdělávání, sociální oblasti. Naplňuje tak původní zaměření EFPP, která měla ve svém podtitulu, že je organizací působící ve veřejném sektoru. Možná to rezonuje s debatou, vedenou i u nás, o tom, jak více (anebo zdali vůbec) vstupovat do veřejného prostoru.

V tomto čísle Revue se ještě jednou vracíme k Marii Hoškové, která vloni odešla. Rozhodli jsme se uveřejnit několik vzpomínek na ni převážně od jejích kolegů a její zatím nepublikovaný text. Vzpomínka od Heleny Klímové zároveň připomíná, jak významně se Marie podílela na vzniku a přípravě Letní školy. Toto číslo Revue chápeme zároveň jako poděkování jí a s láskou jí ho věnujeme.

Její uzavřený život a uzavřené dílo tak bude tvořit symbolicky i závěr tohoto čísla Revue. Vzpomínat na ni ale jistě bude řada z nás dál, stejně jako nám bude chybět.

Marie Hošková – „Neutralita, abstinence a terapeutická aliance“ – text přednesený před 15 lety na půdě ČPS ukazuje na úskalí v doslovném chápání v názvu uvedených pojmů, ale především na jejich historický posun a nové možnosti chápání a použití. Psychoanalytik je nově osvobozen od striktně chápané abstinence, která může být karikaturou oproti živě účastnému lidskému postoji k pacientovi. To neznamená opuštění neutrálního postoje, tedy zaujímání pomyslné středové pozice v interním (a zhusta v přenosu aktivovaném) konfliktu pacienta, k pocitům v analytické situaci, k reflexi asymetrického vztahu analytik – pacient s odkazem na mocenskou vertikálu. Přitom je ale možné se vyhnout self-disclosure v míře, jaká by mohla být pro psychoanalytický proces nekonstruktivní. V podtextu můžeme sledovat obdivuhodnou schopnost autorky pohybovat se v tom vyváženém středu, který umožňuje zužitkovat (dovoluji si velmi volně parafrázovat S. Freuda) „zlato“ analytické metody nerozmělněné do „stříbra či mědi“ (jakékoli) psychoterapie, aniž by ale metoda ztrácela v autorčině pojetí důvěrnou hlubokou a smysluplnou emoční výměnu s pacientem, která slouží jeho profitu z analýzy.

Závěrem poděkování za vytvoření tohoto čísla – nepřímo týmu skupinové sekce ČSPAP, který se podílel na organizaci Letní školy (Helena Klímová, Hana Drábková, Denisa Schücková, Mabel Rodriguez, Eduard Rys, Daniela Saifrtová, Alice Veselá).

Přímé a největší poděkování směrujeme samozřejmě především všem autorům příspěvků a GASI, která byla ochotná dát souhlas se zveřejněním (texty vyšly také v internetovém zpravodaji GASI Contexts). Dále těm, kteří v procesu pomáhali (např. Martin Saic při výběru vhodné kapitoly z díla Wilfreda Biona), inspirovali dalšími nápady (Gila Oferová, Kamila Ženatá a další). Skvělým a pečlivým překladatelkám zahraničních textů (Hana Drábková, Eva Klimentová). Výkonné redaktorce (Tereze Koronthály) za pečlivou korekturu a celé redakční radě Revue – pod novým vedením Václava Mikoty – za důvěru, kterou nám editorům věnovala a za podněty, které přinesla.

V neposlední řadě děkujeme čtenářům za trpělivost a pochopení s opožděným vydáním.
Přejeme příjemné a inspirativní čtení

Luděk Vrba a Hana Drábková

© Luděk Vrba a Hana Drábková, 2016