Revue číslo XIV. léto (2012)
SÁNDOR FERENCZI A VZTAHOVÁ PSYCHOANALÝZA
toto číslo Revue je věnováno odkazu Freudova žáka, analyzanda a přítele Sándora Ferencziho, zejména jeho myšlenkám o interakci a vztahu analytika s pacientem během terapeutické seance (zejména ve smyslu intersubjektivní výměny nebo dialogu jejich dvou nevědomí) a vlivu těchto myšlenek na současnou analytickou techniku a supervizi. Pohled, který zde nabízíme, je samozřejmě omezen výběrem několika textů z pera renomovaných autorů, kteří se hlásí k tradici tzv. vztahové psychoanalýzy. Ta ale dnes představuje poměrně široké myšlenkové pole, ve kterém se rozvíjejí různé teorie a školy (zmiňme alespoň interpersonální, intersubjektivní a vztahovou psychoanalýzu v užším smyslu), jež se v názorech na klinickou techniku někde názorově překrývají, zatímco jinde se liší. O autorech, které zde poprvé v českém překladu uvádíme, nepochybně platí, že jsou Ferencziho idejemi o podstatě analytického vztahu inspirováni a každý je rozvíjí vlastním způsobem.
Připomeňme zde alespoň dílčí skutečnosti o Ferencziho osobnosti a osudu. Přestože hlavní proud psychoanalýzy Ferencziho (1873-1933) dlouho přehlížel, tento autor bezesporu byl a stále je jednou z ústředních postav analytického hnutí. Zejména pro své nedogmatické teoretické myšlení a odvážné – i když ne vždy následováníhodné – terapeutické pokusy byl ke konci života i posmrtně ostrakizován a některými svými kolegy dokonce označován za duševně chorého a profesně nekompetentního. K vytěsnění Ferencziho myšlenek asi přispěly také obavy o osud psychoanalýzy během nástupu nacismu v 30. letech minulého století a za 2. světové války. Trvalo půl století, než nastal čas k Ferencziho rehabilitaci. Zejména vydáním a přeložením jeho Klinického deníku (1932) do francouzštiny (1985) a angličtiny (1988), tak dlouho s obavami odkládaným (a postupnou publikací podobně pozdržované korespondence Ferencziho s Freudem), nastal velký návrat tohoto autora na psychoanalytickou scénu. Svědčí o tom mj. i letošní červnová konference v Budapešti, věnovaná Ferencziho koncepci traumatu, kterou se chystá navštívit řada předních světových analytiků. K tomuto autorovi se také s nadšením přihlásili vztahoví analytici jako ke své hlavní referenční osobnosti. Ferenczi byl významným Freudovým spolupracovníkem, organizátorem, mluvčím a také obhájcem „naší Věci“ (jak Freud trefně psychoanalýzu mezi svými věrnými nazýval). Spoluzakládal Mezinárodní psychoanalytickou asociaci a byl načas jejím prezidentem, účastnil se vydávání jejího časopisu (dnes IJPA), zakládal Budapešťskou psychoanalytickou společnost a byl prvním univerzitním profesorem psycho analýzy. Prováděl první tréninkové analýzy (jeho analyzandy byli např. Balint, Jones, Kleinová, Rickman, Radó, Thompsonová, Róheim aj.) a skrze tyto své analyzandy nepřímo ovlivnil vývoj teorie objektních vztahů ve Velké Británii i konsolidaci tzv. interpersonální psychiatrie a psychoanalýzy v USA (nemluvě o historicky pozdějším vlivu na vznik vztahového psychoanalýzy tamtéž). Měl vliv také na vývoj kohutovské self psychologie (např. skrze Balintova žáka Ornsteina). I když mezi všemi těmito tradicemi jsou podstatné teoretické rozdíly, snad všechny považují interakce s ranými pečovateli za důležitý vývojový fenomén. Ferenczi často pracoval s tzv. „těžkými“ pacienty a z tohoto důvodu se zajímal o rané, předoidipské a neverbální interakce dítěte s rodiči. Tyto interakce z hlediska jejich významu při formování psychiky dokonce upřednostňoval před vnitřními pudovými silami (zdůrazňovanými naopak Freudem).
Podle pamětníků byl Ferenczi vřelým, dobráckým člověkem, možná nejcitlivějším členem první psychoanalytické skupiny, vždy prý byl k lidem vstřícný a připravený jim pomoci. Zároveň měl v povaze určitou dětinskost, závislost na lásce druhých a nenasytnost. Byl vitální, chlapecký, snadno nadšený a přímočarý. Osobní analýzu s Freudem si prošel během ne více než devíti týdnů. Mezi oběma aktéry zřejmě pano vala výrazná ambivalence. Ferenczi toužil v analýze pokračovat, zejména zkoumáním svého negativního přenosu, ale Freud to odmítl. Proto se Ferenczi pokoušel o analýzu alespoň korespondenčně. Tyto okolnosti možná přispěly k pozdějším Ferencziho experimentům se vzájemnou analýzou a k nabídce Freuda sám analyzovat. V každém případě Ferenczi cítil celoživotní nenaplněnou touhu po hlubší analýze a prosazoval co nejdůkladnější výcvik budoucích analytiků. Postupně se stával na Freudovi, pokud se jednalo o rozvíjení analytické metody i teorie, nezávislejším a tím se zakladateli psychoanalýzy více vzdaloval. Některými technickými inovacemi zpochybňoval univerzální použitelnost klasické techniky. Leckdy se přitom mýlil – nutno ale hned dodat, že své omyly dokázal sebekriticky připouštět a napravovat. Ferencziho osobní problémy zřejmě měly určitý vliv na jeho sklon k experimentování: jeho touha léčit a pomáhat pacientům byla někdy vedena vášnivostí (furor sanandi) a hravostí, jež někdy postrádala větší vyváženost, obvyklou u zralejších myslitelů. Není proto např. divu, že Ferenczi mohl v konkrétních případech obhajovat agování jako užitečný terapeutický nástroj, ještě než stačil pečlivěji zkoumat jeho odporovou složku. Ve srovnání s Freudem byl větším empirikem než teoretickým myslitelem. Byl asi první, kdo zkoumal vliv analytikovy osobnosti na pacienta, zejména v situacích uvíznutí terapeutického procesu, a zabýval se případy, kdy pacientův odpor vznikl důsledkem analytikova protipřenosu. (Dnes je tato oblast předmětem pečlivého výzkumu analytikovy subjektivity, včetně nebezpečí i výhod analytikova výběrového sebeodkrytí před pacientem.)
Ferenczi představoval v psychoanalýze protipól Freudovy autoritativní přítomnosti: pokud Freud byl otcovskou postavou, Ferenczi více akcentoval mateřské aspekty analytické situace a vztahu. Pokud Freud preferoval spíše jednoosobnostní psychologii, Ferenczi tuto perspektivu vyvažoval psychologií dvou osob, které se nacházejí v ustavičných psychických výměnách. Ferenczi také představoval spíše „romantickou“, zážitkovou a méně intelektuální větev psychoanalýzy, zaměřenou spíše na empatii než na účinnost vhledu (ani ne tak v protikladu k Freudovi jako spíše k berlínskému institutu zastoupenému Abrahamem a Sachsem). V naší Revue nabízíme pozoruhodný Ferencziho esej „Zmatení jazyků mezi dospělými a dítětem“ z roku 1932, ve kterém jsou ideje o vzájemných interakcích uvnitř analytického páru zřetelně formulovány. Ferenczi zde také opouští Freudovu oidipskou teorii fantazijního svedení, podle které jsou vzpomínky pacientů distorzemi vyvolanými tlakem pudových přání (a tedy nikoli účinkem vnějšího traumatu). Ferenczi se přitom ale nevrátil k původní Freudově traumatické teorii, nýbrž nabídl třetí variantu: vzpomínky nejsou lživé, ale symbolicky nebo metaforicky zachycují psychickou pravdu o traumatické, nikoli nutně historické skutečnosti. V jejím jádru se může skrývat nepřímé svedení dítěte rodičem. Ferenczi chystal esej ke konferenci ve Wiesbadenu a Freud ho od prezentace zrazoval. Tehdy už neshody mezi oběma velkými analytiky vrcholily a jistě ne náhodou byla publikace anglické verze tohoto textu, ze které náš český překlad vychází, blokována dalších šestnáct let.
Jsme přesvědčeni, že si Ferenczi zaslouží větší pozornost také v našem analy tickém prostředí. Snad se jednou dočkáme důkladnější práce o jeho odkazu i v češtině. Čtenáři, kteří se chtějí o tomto autorovi dozvědět více, si mohou např. volně stáhnout knihu „Legacy of Sandor Ferenczi“, 1) editovanou Aronem a Harrisovou, odkud také čerpáme některé informace v tomto textu. Přestože vztahová tradice psychoanalýzy se zrodila a stále se rozvíjí především v USA, v posledním desetiletí se rozšířila také do Evropy, kde vznikla významnější centra ve Velké Británii, Španělsku a Itálii. Vztahová analýza ale má pevné zázemí také např. v Izraeli. Jak jsme již naznačili, v předkládaném čísle Revue neusilujeme o obšírnější přehled vztahového myšlení a jeho hlavních tezí, český čtenář si o nich může udělat lepší přehled zejména v překladech knih Mitchella a Arona. (Stojí za zmínku, že významným fórem k výměně myšlenek a zkušeností vztahových analytiků je Mezinárodní asociace vztahové psychoanalýzy a psychoterapie 2) a dvouměsíčník „Psycho analytic Dialogues. The International Journal of Relational Perspectives“.) Pro základní orientaci však chceme jen připomenout, že k rozlišujícím znakům klinické vztahové psychoanalýzy patří (v duchu Ferencziho odkazu) např. důraz na jasnost a průhlednost interpersonální situace mezi analytikem a pacientem, na bezprostřední afektivní zkušenost mezi nimi, na oceňování pacientových příspěvků k pochopení analytického procesu, na vzájemnou angažovanost v tomto procesu a na všímavost k neverbálním a primitivním formám komunikace v analytickém páru.
Nabízíme zde texty autorů, kteří v dosud přeložených knihách nepublikovali a kteří působí většinou mimo severoamerickou vztahovou „základnu“. Italský psychoanalytik Franco Borgogno se ve svém textu věnuje Ferencziho konceptu pružnosti (elasticity) psychoanalytické techniky a ukazuje, že se jedná o významný posun v paradigmatu, pokud jde o to, co je v psychoanalýze léčebným prostředkem a jakou roli má analytik zaujmout, aby neuvízl v rigidně pojaté neutralitě, anonymitě či abstinenci, které ho mohou izolovat od živé interakce s pacientem a bránit tak léčebnému efektu. Borgogno mj. upozorňuje, že Ferenczi jasně demonstroval „traumatický dopad života bez matky a právo každého dítěte na matku a její péči. Toto téma je motivem i hnací silou jeho bádání. […] Ferenczi přisuzoval maximální význam tomuto traumatu jako základnímu (a tudíž nikoli pouze osobnímu) problému, jenž se týká propracování a léčby duševního strádání obecně. Takto zachránil před zapomněním – a očividností – řadu důležitých a legitimních infantilních potřeb a očekávání i mateřských rolí a funkcí, normálně považovaných za samozřejmost.“
Americká analytička Karen Marodová se zabývá tématem, které je z hle diska klasické analýzy také kontroverzní, a sice analytikovými potřebami a jejich uspokojováním ve vztahu s pacientem. Vychází z ferencziovského konceptu vzájemnosti, který legitimizuje určitý okruh terapeutových gratifikací a navíc předpokládá paralelní příznivé psychické změny v terapeutově osobnosti během úspěšné léčby pacienta. Analytik je společně s pacientem součástí jednoho transformačního procesu, který mu také dává příležitost psychicky růst a naplňovat svoje niterné potřeby. Také tento esej nás zbavuje dogmatických představ o analytikově neviditelnosti v terapeutickém procesu.
Izraelský analytik Emanuel Berman se ve svém textu věnuje důležitému tématu psychoanalytické supervize, zkoumané tentokrát z intersubjektivního hlediska. Supervize se pro něho stává procesem společného učení supervizora se supervidovaným kandidátem, nikoli přímočarou didaktickou procedurou, předurčenou tzv. „mýtem supervizní situace“. Za klíčové momenty supervizního učení Berman považuje vytvoření přechodového prostoru, který napomáhá interaktivnímu vytváření nových významů. Všímá si také některých problematických momentů v supervizi, např. vytváření koalic v trojúhelníku supervizor – kandidát – pacient anebo nepřímého, ale zato významného vlivu výcvikového institutu na práci supervizního páru. Ukazuje také na vzájemné ovlivňování supervize a osobní analýzy kandidáta a navrhuje některá východiska z patových situací, ke kterým při supervizích někdy dochází. S nevšední otevřeností se zabývá i nejistotami a strachy supervizorů z hodnocení supervidovanými kandidáty anebo kolegy z institutu.
Českoamerická psychoanalytička Olga Marlinová absolvovala výcvik v interpersonální psychoanalýze v manhattanském William Alanson White Institute, a proto jsme ji požádali o vzpomínkový text, ve kterém by nás seznámila se svou osobní zkušeností. White Institute nepatří do Mezinárodní psychoanalytické asociace a v jeho tradici je patrný Ferencziho vliv (vedle dalších analytických osobností, např. Thompsonové, Sullivana a Fromma). Autorka nám ve svém živém a osobním textu kromě jiného přibližuje svobodomyslnou atmosféru výcviku a partnerský přístup učitelů v institutu, které pro nás mohou být v lecčems inspi rující. Je na místě připomenout, že Olga Marlinová má významnou zásluhu na českém vydání některých knih Mitchella, Arona, Fromm-Reichmannové a Sullivana v nakladatelství Triton.
V naší Revue uvádíme také recenze dvou cizojazyčných knih. Prvou jsou přednášky Michaela Eigena, významného amerického vztahového analytika, v jihokorejském Soulu, které vyšly pod názvem „Madness and Murder“. (Mezitím byla v roce 2011 publikována v Karnac Books také druhá část pod názvem „Faith and Transformation“.) Eigen patří k současným analytikům, jejichž vývoj zachycený v mnoha knihách a seminářích stojí za to sledovat. Vyznačuje se velkou vnitřní svobodou a kreativitou a schopností nacházet spojnice mezi různými analytickými školami a autory. V druhé recenzi se kolegové Holub a Telerovský zamýšlejí nad knihou „Operationalized Psychodynamic Diagnosis OPD-2: Manual of Diagnosis and Treatment Planning“, jež pojednává o velmi zajímavém a nesnadném tématu vstupního interview před začátkem psychoanalýzy nebo psychoterapie. Jejich obeznámený komentář o úskalích i potřebnosti jednotnějšího „mustru“ vstupního vyšetření je pro klinické pracovníky velmi cenný.
Na závěr chceme vyjádřit velké poděkování Slavoji Titlovi a Tereze Koronthály za nezištnou odbornou pomoc i trpělivost při přípravě tohoto čísla Revue. Last but not least, poděkování patří samozřejmě také kmenové překladatelce Revue Evě Klimentové, která do této Revue převedla tři texty z angličtiny. Nezbývá než si přát, aby čtenáře „fenomén Ferenczi“ zaujal a aby podnítil jejich zájem o dílo tohoto autora i jeho následovníků.
martin.mahler()seznam.cz
1) www.newschool.edu
2) www.iarpp.net
© PhDr. Martin Mahler, 2010
