Revue číslo XIX. zima (2017)

JAK SE STÁT PSYCHOANALYTIKEM

Milé čtenářky a čtenáři, podnětem pro vznik tohoto čísla byla minikonference o supervizi, kterou uspořádala individuální sekce ČSPAP ve spolupráci s kolegy z ČPS-IPA ve dvou dnech na začátku dubna 2017 v Praze.

Cílem každé prosperující společnosti, tedy i ČSPAP a ČPS-IPA, je její rozvoj. Ten ale není možný bez kontinuálně probíhajících kvalitních výcviků kandidátů a zájmu psychoanalytické společnosti o rozvoj tréninků, jak v jejich experienciální formě (kdy kandidát dochází do vlastní analytické terapie a řeší své osobní problémy), tak v kvalitě teoretických seminářů, ale i v povinných supervizích. Supervize při výcviku budoucích psychoanalytických terapeutů sehrává zásadní roli. Není to jen dohled nad prací kandidáta, hodnocení jeho schopnosti pracovat psychoanalyticky, ale také kolegiální pomoc při rozvíjení tvořivosti a specifického psychoanalytického myšlení kandidáta, které je nemyslitelné bez pozornosti k nevědomým fantaziím.

Většina z nás v tréninkovém výboru ČSPAP měla zkušenost nejen s „povinnou“ supervizí v rámci vlastního tréninku, nejen se supervidováním kandidátů, ale i ze supervizí, které jsme absolvovali později, abychom zlepšili svoji vlastní práci a abychom překonali problémy s nějakým obtížným pacientem, když terapeutický proces uvízl ve slepé uličce. Mnozí z nás navštěvují celý život intervizní skupinu, mnozí mají zkušenosti nejen se supervizí u českých psychoanalytiků, ale i u zahraničních kolegů a někteří mají zkušenost a možnost srovnávat také s přístupy nepsychoanalyticky pracujících/supervidujících kolegů. To vše nás konfrontovalo s velikou rozmanitostí přístupů, preferencí, osobních stylů provádění supervize a na schůzích tréninkového výboru to bylo podnětem k diskuzím. Z tohoto důvodu jsme se rozhodli uspořádat setkání, na kterém by bylo možné se věnovat superviznímu procesu a různým přístupům k němu. S potěšením jsme zjistili, že i na straně „pokročilejších“ kandidátů a zkušených terapeutů je zájem lépe porozumět procesům, které doprovázejí supervize a to, čemu říkáme „stát se psychoanalytikem“. Vítaná byla možnost sdílet vlastní zkušenosti. Věříme, že tento zájem je i dobrým vysvědčením pro celou společnost o jejím dobrém fungování, o potěšení z práce a o dobře fungujících procesech skupinového kontejnování v naší společnosti.

Konference díky dostatku příspěvků a zajímavým diskusím ukázala, že si význam supervize tréninkoví psychoanalytici a terapeuti uvědomují a že ani pro ně není proces supervize nikdy definitivně ukončený, je živý, otevřený a stále přinášející nové vědomé i nevědomé konflikty vyžadující citlivá řešení.

Vybrané autorské příspěvky, které na konferenci zazněly, jsme se rozhodli v Revui doplnit nejčastěji citovanými texty věhlasných zahraničních autorů.

Na úvod jsme zvolili známý text Otto Kernberga Třicet způsobů jak zničit kreativitu psychoanalytických kandidátů, který originálním způsobem plným humorné ironie i moudrosti zkušeného psychoanalytika, upozorňuje na množství úskalí, jež supervizní proces provázejí a které je potřeba reflektovat, aby nebrzdily rozvoj tréninkového institutu a jeho hlavní funkce- poskytovat kolegům v tréninku co nejlepší trénink.

Druhý Kernbergův článek Psychoanalytická supervize: Úkoly supervizora, už ve vážnějším tónu, považujeme za obzvlášť zdařilý. Poskytuje ucelený obraz problematiky supervize z pohledu supervizora, supervidovaného i psycho analytického institutu s vědomím významu protipřenosu a recipročního paralelního procesu. Jeho otištění provázely určité technické obtíže, copyright byl výjimečně drahý a dosahoval takřka výše ceny nákladu celého čísla. Jsme proto velmi vděční Davidu Holubovi, kterému se podařilo domluvit slevu poplatku, a tím umožnit uveřejnění textu v Revue.

Třetím překladovým textem je článek Thomase H. Ogdena O psychoanalytické supervizi. Autor v něm rozvíjí svůj teoretický koncept supervizní zkušenosti jako „usměrněného snění“, v jehož rámci pomáhá supervizor supervidovanému snít o unikajících aspektech analytického vztahu a vytváří přitom prostředí, které jim to umožňuje. V klinické ukázce pak T. Ogden popisuje vlastní zkušenost ze supervize.

Na texty O. Kernberga a T. Ogdena navazuje nezávisle a přesto v kontinuitě příspěvek Jany Kocourkové, Supervize psychoanalytických terapií. Věnuje se rozporuplnostem procesu supervize. Krátce popisuje historii vzniku supervize a základní modely tohoto procesu a jeho možné komplikace (zvláště význam moci institutu, nebo jednotlivých jeho členů na profesionální růst kandidáta, potřebu utkávat se s nevědomými procesy a potřebu kolegiální podpory).

Veronika Čermáková se ve svém konferenčním příspěvku s názvem Mentoring supervize jako možná inspirace pro supervizi výcvikovou zabývá konceptem „mentoringu“ odvozeného z řeckých mýtů o Odyseovi a Mentorovi. Doporučuje pojem „mentora“ a „mentoring supervize“ zdůrazňující spolupráci založenou na vědomé dohodě mezi supervizorem a supervidovaným o procesu, který je možné oboustranně reflektovat, kde si kandidát může řídit podle svých potřeb, ve kterých „kompetencích“ potřebuje podpořit. Doplňuje jej úvahami nad děním v rámci trojúhelníku supervidovaný – výcvikový institut – supervizor.

David Holub nazval svůj příspěvek Vševědoucnost a autonomie v supervizi: úloha zralého Nadjá během profesního vývoje. Autor rozpracovává charakteristiky zralého Nadjá a jeho význam při dosahování autonomního úsudku, pravdivého a současně laskavého poznání, tolerování afektů a regulaci sebeúcty v supervizním procesu. Věnuje se také procesu utváření profesní identity za současného sledování příčin ritualizované praxe, která místo hledání poznání, plného myšlenek a pochybností, někdy klade důraz na požadavek „vševědoucnosti“ a brání tak identifikaci se základním přístupem k psychoanalytické práci a možnosti najít svůj autonomní živý hlas. Zdůrazňuje potřebu nezbytného udržení tzv. kultury zvídavosti.

Svou osobní zkušenost ze supervize v newyorském W. A. White Institute čtivě popisuje Olga Marlinová ve stejně nazvaném příspěvku. Zabývá se v něm funkcemi supervizora a charakteristikami kvalitního supervizního procesu, které shrnuje do pěti bodů: bezpečnost a spolupráce, otevřenost a sdílnost, podpora, reflektování neverbálních projevů a supervize vs. analýza.

Petr Klimpl se v příspěvku nazvaném Supervizní společenství při výuce psychodynamické psychoterapie zabývá komplikacemi vztahu mezi supervidovaným kandidátem a supervizorem, popřípadě institucí poskytující výcvik v psychodynamické psychoterapii. Kromě zajímavého historického úvodu přináší úvahu nad různými styly supervizorů a popisuje výhody i problémy „supervizního společenství“ (supervize v malé skupince kandidátů).

Soubor autorských prací pak uzavírá Daymare Miroslava Petržely, kazuistická vigneta pacienta s maligním typem sebedestruktivity a vyjádřením významu supervize, která může supervidovanému pomoci zpracovat nepřijatelné, v tomto případě nenávistné protipřenosové pocity, a umožnit tím další pokrok v pacientově léčbě.

Živou reflexi ze statisticky zpracovaných anonymních odpovědí kandidátů o jejich aktuálně probíhajících supervizích představuje článek Mirky Chmelíčkové s názvem Supervizní zkušenost očima našich kolegů, kandidátů ČSPAP.

A na závěr pak přinášíme dvě recenze knih, o nichž se domníváme, že by neměly uniknout vaší pozornosti – recenzi knihy Anny Marie Nicoly, Pierra Benghoziho a Daniely Lucarelli Families in Transformation od Slavoje Titla a knihy Anthonyho Giddense Proměna intimity od Dany Holubové.

S vřelým poděkováním našim neúnavným spolupracovnicím paní Evě Klimentové, Tereze Koronthály a Pavle Sokalské věříme, že bude pro některé z vás toto číslo Revue inspirací na cestě k dovršení vlastních výcviků. A doufáme, že ostatním čtenářům snad hlouběji zprostředkuje mnohovrstevnatý proces supervize, během kterého je možné stát se psychoanalytikem.

Halina Čermáková a Slavoj Titl
halina.cermakova@centrum.cz
s.titl@seznam.cz