Revue číslo XXIV. zima-léto 1-2 (2022)

Co jsme nevěděli z historie československé psychoanalýzy

Psychoanalýza v Československu znovuobjevovaná

Milí čtenáři,
číslo, které představujeme, je v některých ohledech atypické. Předně jde o číslo česko-německé, nebo přesněji německo-české. Michael Giefer, jeden z redaktorů německého časopisu Luzifer-Amor – Zeitschrift zur Geschichte der Psychoanalyse, zaměřujícího se na dějiny psychoanalýzy, vyzval prostřednictvím Michaela Šebka české psychoanalytiky, aby zpracovali téma psychoanalýzy v Československu od jejích počátků do 70. let minulého století. Oběma, včetně pracovní skupiny autorů,
která díky této iniciativě vznikla, patří dík.
Psychoanalýza v českých zemích byla od počátku v odborných i kulturních kruzích spíš odmítána, než přijímána a v širším rozsahu rozvíjena. Její počátky jsou tak ve své historii spojeny s uskupením ruských emigrantů okolo N. J. Osipova (do kroužku patřil také Th. Dosužkov), košickou skupinou, kterou kolem sebe soustředil Jaroslav Stuchlík (E. Windholz, J. Frank, S. Lorand) a konečně skupinou psychoanalytiků, kteří před nástupem nacionálního socialismu v Německu v polovině třicátých let emigrovali z Berlína do Prahy a několik let zde působili (F. Deriová, S. Bornsteinová, A. Reichová, O. Fenichel).
Autoři příspěvků se pokusili zachytit tuto ranou historii psychoanalýzy v Československu a zmapovat její další historické osudy a profesní cesty jejích protagonistů. Nejde o první ani poslední příspěvky toho zaměření a v mnohém autoři prohlubují, zpřesňují anebo reinterpretují poznatky těch domácích i zahraničních badatelů, kteří se psychoanalýzou v Československu již zabývali. V tomto smyslu je náš projekt „znovuobjevováním“ historie zdejší psychoanalýzy, které ovšem díky studiu nových archivních materiálů přináší i některé dosud neznámé skutečnosti.
Němečtí kolegové, jejichž příspěvky v čísle tiskneme, se mapování historie psycho analýzy systematicky věnují. Dokládá to nejen třicet ročníků Luzifer-Amor, ale také další historické publikace, v nichž se odráží pečlivá badatelská práce s archivy psychoanalytických společností a archivními materiály uloženými v různých knihovních institucích. U nás se historii české psychoanalýzy soustavně a s neutuchajícím zápalem již několik desetiletí věnuje Michael Šebek, ale více se jí zabývali a psali o ní i další analytici (B. Dosužkov, E. Fischerová, J. Kocourek, M. Borecký, M. Mahler, R. Telerovský).
V dosud publikovaných dvaceti třech ročnících Revue jste si jako čtenáři mohli v rubrice Představujeme přečíst dílčí příspěvky k historii psychoanalýzy v Československu v podobě medailonků českých psychoanalytiků. Aktuální číslo Revue však nemá být číslem vzpomínkovým, ale má ambici být číslem „badatelským“, které se prostřednictvím analýzy archiválií a odborných textů věnuje některým určujícím osobnostem československé psychoanalýzy v rozmezí třicátých až osmdesátých let dvacátého století. V osudech a díle těchto psychoanalytiků jsou zachyceny ty historické stopy zrodu a utváření zdejší psychoanalýzy, které jsou ve zpětném pohledu ještě rozpoznatelné a které do určité míry, v některých aspektech více a v jiných vůbec, spoluurčují její dnešní ráz. Cílem našeho bádání nebylo vzpomínat, ale především porozumět. Jsme si vědomi toho, že takového cíle můžeme dosáhnout pouze zčásti. Věříme, že reflexe vlastní historie nám umožňuje hlubší pochopení nejenom minulého, ale také současného dění ve zdejší psychoanalytické komunitě a vybídne čtenáře a psychoanalytiky k zamyšlení nad tím, co z historie české psychoanalýzy je i nadále živé a inspirativní, a co naopak představuje generačně přenášené a přetrvávající překážky jejího dalšího rozvoje. Rozsah zmapované historie může být jen dílčí, možná by bylo lepší hovořit o kapitolách z československé psychoanalýzy s tím, že některé další kapitoly teprve čekají na své zpracování a zhodnocení, předmět jiných se teprve vynoří v průběhu času.
Michael Giefer ve svém úvodním příspěvku mapuje historii Pražské meziválečné psychoanalytické pracovní skupiny v ČSR (Psychoanalytische Arbeitsgemeinschaft in der ČSR), od roku 1936 uznané IPA jako Společnost pro studium psychoanalýzy (Gesellschaft für das Studium der Psychoanalyse). Zachycuje mimo jiné tehdejší povahu výcviku a seminářů, napojení na Vídeňskou psychoanalytickou společnost, zájem této skupiny v čele s Otto Fenichelem nejen o klinickou stránku psychoanalýzy, ale také její kladení silného důrazu na sociologickou perspektivu a na snahu při analýze sociální a politické reality propojovat psychoanalýzu s nedogmatickým marxismem. Kromě čtenářům známých osobností, jakými jsou Jaroslav Stuchlík nebo Nikolaj Osipov, se v článku objevují dnes již zapomenutá jména, která jsou s pronikáním psychoanalýzy do Československa spjatá, jsou to Josef Reinhold, Frieda Tellerová, Franz Pollak a další. Z článku je patrná pečlivá, systematická práce se zdroji, ve kterých se Giefer výborně orientuje. Výhodou tohoto etablovaného autora je jeho mnohaletá praxe historika psychoanalýzy a samozřejmě také rodná němčina, díky níž se může snáze ponořit do studia archiválií a odborných textů. Členové Pražské Psychoanalytické pracovní skupiny samozřejmě přednášeli a publikovali v němčině, výjimkou byl Heinrich (Jindřich) Löwenfeld a Annie Reichová, kteří své psychoanalytické příspěvky vydali také v češtině.
Michael Šebek představuje dva české psychoanalytiky Pražské psychoanalytické skupiny, kteří po emigraci v roce 1939 pokračovali ve své úspěšné psychoanalytické dráze, Emanuel Windholz v San Franciscu a Jan Frank nejdříve v Topece a následně v New Yorku. Windholz byl nejen prvním českým psychoanalytikem, který získal regulérní psychoanalytické vzdělání, stal se také prvním předsedou Společnosti pro studium psychoanalýzy v Praze. Byl nepřehlédnutelným organizátorem psychoanalytického hnutí v Praze a v San Franciscu, kde se podílel na založení tamní psychoanalytické společnosti, jejímž byl rovněž předsedou. Představena je jeho výzkumná metoda tzv. Konsenzuální analýzy orientované na studium analytického procesu.
Článek o Janu Frankovi představuje tvořivého a otevřeného analytika, který ve svém psychoanalytickém přístupu a myšlení udržuje a rozvíjí otevřeného ducha předválečné psychoanalytické skupiny a její „fenichelovskou“ inspiraci: staví se proti dehumanizujícím trendům tehdejší psychiatrie, ale stejně tak proti rigidnímu, schematickému, mechanistickému a odcizujícímu jednání a postojům analytiků vůči svým analyzandům. Je otevřený analýze vážněji narušených osob a nebrání se modifikacím analytické techniky. Pozoruhodné jsou jeho postřehy, které se týkají poválečných změn sociálního klimatu společnosti a jejich dopadu na psychickou realitu. Stejně tak podnětné jsou jeho úvahy o stavech ega, regresivních a iracionálních fenoménech a jejich významu pro lidskou tvořivost.
Společnost pro studium psychoanalýzy se v roce 1939 vlivem historických událostí rozpadla, její členové emigrovali, zemřeli nebo skončili v koncentračních táborech, zůstal jen jediný její předválečný člen Theodor Dosužkov. Ten před válečné aktivity psychoanalytické společnosti udržoval v průběhu německé okupace se skupinou mediků, bezprostředně po válce znovuobnovil její činnost a udržoval ji jako přímý člen IPA a tréninkový psychoanalytik až do puče stalinistické Komunistické strany Československa v roce 1948. Poté v období stalinské éry pokračoval v organizování výcviku ilegálně, svobodněji v krátkém čase Pražského jara a následně znovu neoficiálně v časech normalizace. Jeho osobností a životem spjatým s osudy české psychoanalýzy se zabývá jeho dcera a psychoanalytička Eugenie Fischerová. Její celoživotní péče o odkaz svého otce a zájem o vývoj československé psychoanalýzy je oceněníhodný a stojí za jejími četnými publikacemi na dané téma. Pohled Fischerové je cenný i tím, že se může opřít o svou osobní zkušenost, rodinný a Dosužkovův archiv. Systematickou, historicky a analyticky kritickou analýzu jeho díla Dosužkovi zatím dlužíme.
Vedle textu Fischerové může článek Elke Mühlleitnerové, autorky Fenichelovy biografické monografie, působit až stroze. Stručně okomentovaná korespondence Fenichel – Dosužkov z posledního čtvrtletí roku 1945 odkrývá jejich profesionální, ale spíše odtažitý vztah. Diskutován je i Dosužkovův výcvik a otázka jeho ukončení či neukončení v době Fenichelovy emigrace a z toho plynoucí obtíže se získáním přímého členství v některé ze zahraničních psychoanalytických společností.
David Holub a Eduard Rys se věnují dalším dvěma poválečným přímým členům IPA a tréninkovým psychoanalytikům Otakaru Kučerovi a Ladislavu Haasovi, kteří spolu s Dosužkovem udržovali, jakkoliv problematickou a omezenou, kontinuitu psychoanalytického vzdělávání, již v Praze iniciovala skupina berlínských psychoanalytiků (1933–1939). David Holub nastiňuje na základě vzpomínek Kučerových analyzandů a jeho dcery životní osudy právníka, dětského psychiatra a psychoanalytika Otakara Kučery a mapuje rozsah jeho profesního zaměření. Připomíná dosud v celku nepublikovaný, více než pětisetstránkový, rukopis knihy o moderní francouzské poezii, který teprve čeká na své zhodnocení. Vybízí ke kritickému přemýšlení nad tím, jak se pokřivená totalitní realita promítala do tehdejší analytické praxe a také do organizace psychoanalytického výcviku a jak tyto stíny minulosti dopadají na fungování a pospolitost současných českých psychoanalytiků. Holubovy úvahy o roli settingu v tehdejší dle Junové a Říčana „přespolní analýze“ jsou velmi podnětné. Tato historií vynucená analýza „samouků“ v kombinaci s narcistickým přeceňováním psychoanalýzy dává tušit skrytou profesní křehkost a nejistoty, jejichž reflexe je hořká a bolestivá.
Eduard Rys pečlivou prací s archiváliemi rekonstruuje život a dílo neurologa a psychiatra Ladislava Haase. Před čtenáři se rozvíjí příběh lékaře – psychoanalytika, jehož život je výrazně určován střetem s nacistickou a komunistickou diktaturou. Zápisy sledování příslušníky Stb, výslechy komunistických věznitelů a texty prorežimních autorů poskytují cenný vhled do klimatu tehdejší totalitní doby. Jen zčásti zodpovězenou otázkou zůstává, jak tyto dějinné a osobní události ovlivnily vývoj a praxi Haase – psychoanalytika, ale také jeho analyzandů, na které se nemohly nepřenést, byť zprostředkovaně. Jisté je, že mnohaletá perzekuce Haasovu tvořivost a entuziasmus úplně nezničila, což dokazují jeho odborné práce a aktivity. Zlomky z objevené korespondence Haas – Břicháčková z let 1965–1971 potvrzují nezmenšující se Haasův zájem o vývoj (nejenom československé) analýzy a také o rodnou zemi, kterou v polovině sedmdesátých let opustil. Úryvky dopisů dávají nahlédnout do nitra člověka vstupujícího do poslední čtvrtiny života, která je poznamenána ztrátami, ale také budováním nového místa pro život, tentokrát v Londýně a v Britské psychoanalytické společnosti.
Psychoanalytické stránce díla Zbyňka Havlíčka, představitele třetí generace českých psychoanalytiků, klinického psychologa, básníka a surrealisty, se věnuje Roman Telerovský. Podrobně zpracovává Havlíčkovy psychoanalytické příspěvky a přednáškovou činnost doma a v zahraničí. Na základě jeho dopisů skládá dohromady fragmenty ze života a aktivit Pražské psychoanalytické skupiny v druhé půli šedesátých let. Rekonstruuje doposud nikde nezmiňované tři veřejné cykly přednášek o psychoanalýze, které v letech 1966–1968 probíhaly v Městské knihovně v Praze. Využívá k tomu zachráněný a po letech objevený výtisk sborníku přednášek Pražské přednášky o psychoanalýze (1968), jehož náklad byl s nastupující normalizací skartován, a také dochovanou korespondenci a poznámky z archivu Vratislava Effenbergera, které se organizace cyklu týkají. Telerovský je jako autor monografie o Havlíčkovi s jeho dílem do hloubky obeznámen a otištěný článek je zatím nejpodrobnějším zmapováním Havlíčkova psychoanalytického díla.
Okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 a následná normalizace zničila naděje na ustavení oficiálního výcvikového institutu a psycho analytické společnosti v Československu a na její opětovné začlenění do mezinárodních struktur, zahnala provádění výcviku v psychoanalýze zpět do „neoficiality“. Historický vývoj donutil některé členy Pražské psychoanalytické skupiny emigrovat, jiné psychoanalýzu opustit, případně se realizovat v oblasti psychoterapie. Publikační aktivita byla znovu nemožná.
Normalizací tak začíná další kapitola české psychoanalýzy, kterou přítomné číslo postihuje jen dílčím způsobem. Jiří Jakubů se v tomto směru zaměřil na dvě osobnosti spjaté s psychoanalýzou, ale také, a možná především, s psychodynamickou psychoterapií v Československu, a to díky jejich působení v Odbočce pro rehabilitaci neuróz v Lobči a v Denním sanatoriu Horní Palata. Jsou jimi primář Horní Palaty Zdeněk Mrázek a Hana Junová, která působila jako klinická psycholožka v Lobči. Byla to první centra ve Východním bloku, kde se praktikovala psychodynamická (psychoanalyticky informovaná) psychoterapie1. Příspěvek tak otevírá prostor pro další studium toho, jak se v Čechách a na Moravě rodila psychoterapie a výcvik v psychoterapii, jaký podíl na tom měli psychoanalytici a psychoterapeuti, kteří původně prošli psychoanalytickou průpravou.
Ač toho Mrázek a Junová příliš nepublikovali, jistě i díky nepřízni doby, jejich přínos pro psychoanalytické hnutí nebyl zanedbatelný. Jakubů představuje Mrázka jako zajímavou a inspirativní osobnost s citlivou duší. Publikovány jsou úryvky z Mrázkových privátních zápisků, které vybízejí k zamyšlení a probouzí touhu po dalším setkání s jejich autorem.
Psychoanalytičku a psychoterapeutku Hanu Junovou a její dílo vykresluje Jakubů z pozice jejího bývalého žáka a posléze i přítele. Jeho obdiv, úcta a přátelství mu nebrání zachytit nejen její živou, opravdovou a angažovanou osobnost, ale také osobnost s komplikovaným, rozporuplným a kritickým vztahem k psychoanalýze, psychoanalytikům a praktikování analýzy. Neopomíjí skutečnost, že jako tréninková analytička vycvičila některé stávající analytiky a že proces uznání ze strany IPA dokončila ve Vídeňské psychoanalytické společnosti.
V čísle, které držíte v ruce, mnohé kapitoly z historie československé psychoanalýzy chybí. Již pouhý výčet nezpracovaných témat by vydal na samostatný článek. Kromě novodobé historie by si samostatnou studii zasloužily další v článcích zmíněné osobnosti, na zmapování čeká samizdatová publikační a překladatelská činnost, vzdělávací a tréninkové aktivity v sedmdesátých a osmdesátých letech, nezpracováno zůstává přijetí psychoanalýzy mimo klinickou oblast – mezi historiky, filosofy, literárními vědci či představiteli umělecké avantgardy. Tato bílá místa ponecháváme dalším badatelům a doufáme, že se v budoucnu budeme se čtenáři Revue těšit z nových objevů. Věříme, že v Revue uveřejněné texty, vyhledané a objevené články, dokumenty, korespondence a fotografie analytiků, jimž se v čísle věnujeme, by se mohly stát základem archivu České psychoanalytické společnosti, který dosud chybí. Na založení a vybudování archivu čeká i Česká společnost pro psychoanalytickou psychoterapii.
Číslo doplňuje David Holub recenzí kolektivní publikace francouzských analytiků Psychoanalysts in Sessions. Clinical Glossary of Contemporary Psychoanalysis (2021), Tomáš Kufa představuje myšlenky Alessandry Lemmy o „sexualitách“. Roman Telerovský připomíná Jiřího Pechara, historicky spjatého s českou psychoanalýzou, který 22. srpna 2022 zemřel. Zprávu z letní školy GASi 2022, která se konala v Maynooth (Irsko), přináší Denisa Schücková a Milica Hrušková.
Na tomto místě bychom rádi poděkovali všem účastníkům německo-českého projektu, redakční radě Revue za přijetí historického čísla do edičního plánu a v neposlední řadě naší technické redaktorce Mgr. Tereze Koronthály.
Když jsme přemýšleli o české verzi článků o historii psychoanalýzy v Československu, uvažovali jsme původně o jejich knižním vydání, jehož součástí by byly také vybrané a alespoň dílčím způsobem komentované články od pojednávaných autorů. Zvolené časopisecké vydání to nedovoluje, přesto si čtenáře dovolujeme povzbudit k tomu, aby do některých z článků, na které je v příspěvcích odkazováno, nahlédli. Některé myšlenky v nich jsou stále inspirativní a nutí k vlastnímu promýšlení psychoanalýzy.
Publikací německé a české verze článků o historii československé psychoanalýzy naše úsilí nekončí. V říjnu tohoto roku proběhne čtecí seminář, během něhož budou autoři diskutovat výsledky svého bádání, včetně toho, co se do publikace nevešlo.
Těšíme se, že se s vámi, našimi čtenáři, při této příležitosti setkáme osobně.

1 Náleželo by k nim ještě Psychiatrické oddělení fakultní nemocnice Univerzity Karlovy v Sadské u Prahy, kde pod vedením Milana Hausnera byla rozvíjena, mimo jiné Zbyňkem Havlíčkem, psychoanalytická LSD-terapie.

V březnu 2023
Eduard Rys a Roman Telerovský