Revue číslo XX. léto (2018)

Jak rozumět pacientovi. Interpretace v současné psychoanalýze

Milé čtenářky a čtenáři,

předkládáme vám další číslo Revue, které se tematicky věnuje otázkám interpretace v psychoanalytické teorii a praxi. Interpretace vždy patřila mezi stavební kameny psychoanalýzy: Otto Kernberg (2016) ji řadí, spolu s analýzou přenosu, protipřenosu a technickou neutralitou mezi čtyři základní složky psychoanalýzy a bylo o ní napsáno tolik, že ani není v silách jedince to přečíst. Vždyť „jenom“ Etche goyenův opus (2005) ze svých 811 stran vlastního textu věnuje stránky 307–501 explicitně otázkám interpretace, což je přibližně čtvrtina celé knihy! V češtině byly publikovány mnohé klasické i nové analytické texty (zejména v Psycho analytickém nakladatelství, Tritonu a Portálu), pod patronací České psychoanalytické společnosti vyšly Fenichelův klasický text o analytické technice i aktuální text J. Steinera, který je recenzován v tomto čísle. Nabízí se otázka, zda literatury na toto téma není dost? Doufáme, že si myslíte to samé co my: není! Každý vědecky fundovaný obor lidské činnosti se neustále vyvíjí, nové poznatky potvrzují, doplňují či překonávají ty dřívější, a pokud chce psychoanalýza (ústy psychoanalytiků) něco podstatného říci i člověku dnešní doby, nemůže ustrnout a oprašovat důkazy své dřívější „slávy“. S tímto přesvědčením představujeme vybrané příspěvky z posledních dvou dekád, příspěvky, o nichž si myslíme, že mohou být pro samotné profesionály překvapivé, obohacující a inspirativní.

Tak jako před třemi lety, při práci na čísle věnované přenosu, protipřenosu a odehrávání (v Revue 2015/2) jsme vyšli z Hančina nápadu a chuti využít společných cest do Londýna a něco z tamních plodů současného analytického uvažování převézt i k nám. Shodou okolností se totiž před třemi lety na tamní University College London konala konference pod názvem „Interpretation Today“ a bylo cenné a osvěžující být jí účastni (spolu s Lucií Luckou a Davidem Holubem). Část hlavních referátů z konference vychází v tomto čísle (jde o texty C. Cripwellové, Ch. Mawsona a A. Bergsteina). Zároveň jsme hledali další zahraniční autory, jejichž hlas je v současné psychoanalýze nepřeslechnutelný a byli by přínosem i pro českého čtenáře. Samozřejmě je takových autorů mnoho: podle osobních preferencí jsme nakonec vybrali texty R. Brittona a J. Steinera, T. Ogdena a M. Barangerové, z českých autorů představujeme příspěvky V. Buriánka a J. Jakubů. Pozorný čtenář jistě zaregistruje, jak dalece současná psychoanalýza akcentuje přínos D. Winnicotta a metapsychologii W. Biona, jak velká pozornost se věnuje neverbálním i neverbalizovatelným prožitkům ve spojitosti s hrou a imaginací, spontaneitou či zasněním, jak lidsky cenné a terapeuticky využitelné může být i to, co bývalo v dřevních dobách problematizováno i odmítáno jakožto odehrávání v analytickém vztahu.

Je pro nás skutečným potěšením, že můžeme v Revue představit uznávaného filosofa a přátelského kolegu Jaroslava Peregrina; téma interpretace je pochopitelně námětem i nástrojem filosofického tázání. Autora jsme požádali o výhradní článek, který by byl srozumitelný a podnětný i pro nás a jsme přesvědčeni, že pro čtenáře bude obohacením i radostí. V Interpretaci z pohledu filosofa: co to hledáme, když hledáme smysl autor srozumitelným a nenásilným způsobem problematizuje a očišťuje otázku smyslu, významu a interpretace od slepých přesvědčení, klišé a mýtů. Má-li interpretace sloužit nacházení smyslu, potřebujeme vědět, proč a jak interpretujeme. S pomocí významných představitelů filosofie jazyka (kam autor sám náleží) nám ukazuje, proč si při interpretace věcí lidských nevystačíme s běžným popisem vědeckého jazyka a jeho přírodovědeckou metodologií, a proč pro pochopení lidí používáme metodologii tzv. humanitní a rovněž i jiný, autorem řečeno konatelský jazyk, neboť jsme osobami, které konají činy, jimiž se rozvrhujeme do možných budoucích smysluplných projektů. Vysvětluje nám, proč význam není jakousi popiskou na věci, ani není definován věcí samou a jakou roli pro vznik významů hraje osvojování si jazyka, při kterém nesrozumitelná, pro nás mrtvá slova oživnou „v ústech toho, kdo jim rozumí a umí jich rozumně užívat“. Při pozorném čtení a otevřené mysli se mnohé inspirace či přímo paralely s psycho analýzou samy nabízejí, ba chtělo by se i říci: jak psychoanalytické! Jiří Jakubů v textu K pojetí psychoanalytické interpretace: osobní výběr vychází z předpokladu, že na téma interpretace již bylo napsáno tolik textů, že by stálo za to podívat se na ně samé z odstupu: jak vývoj psychoanalýzy ovlivňoval pojetí interpretace a naopak. Poukazuje na to, že oproti časté představě o rigiditě psychoanalýzy se během posledních desetiletí v mnohém proměnilo její paradigma, hermeneutika, pojetí interpretace, psychické změny i cílů analytické práce. V tomto vývoji nachází dvě formativní linie, dané samotným založením psychoanalýzy. Tyto linie, jsou li ve vzájemném dialogu, se mohou navzájem doplňovat, což obohacuje všechny zúčastněné strany: psychoanalytiky, pacienty i psychoanalýzu samotnou. Madeleine Barangerová byla (zemřela vloni) významnou argentinskou psychoanalytičkou francouzského původu. Spolu s manželem a analytikem Willym (původně studoval filosofii) do psychoanalýzy vnesli zejména v posledních dvou dekádách velmi vlivný a rozvíjející se koncept „analytické teorie pole“, při jehož formulování byli ovlivněni tvarovou psychologií Kurta Lewina, filosofií Merleau-Pontyho a Bionovými analytickými koncepty. V článku Mysl analytika: Od naslouchání k interpret aci nám trpělivě a didakticky vysvětluje proces psychoanalýzy a jeho podmínky. Propojuje kleinovsko-bionovský odkaz (okamžik naléhavosti, základní nevědomá fantazie, druhý pohled) s pojetím analytické situace, která je dynamickým, bipersonálním polem s vlastní nevědomou dynamikou, polem, které je určováno intersubjektivním vztahem obou aktérů. Analytikova interpretace tak vychází z jeho schopnosti naslouchat, vnímat a rozumět dynamice pole, resp. napomáhat jejímu otevření. Avner Bergstein je čtenářům známý z již zmiňované Revue (2015/2). Považujeme jej za jednoho z nejbrilantnějších analytických myslitelů současnosti, který citlivě a trefně propojuje hlubokou znalost Bionova odkazu s židovskou mystikou v článku Nevyslovitelné: Emoční pravda přesahující jazyk. Právě takovéto spojení mu umožňuje meditovat nad pravdivostí emočního prožitku vlastního bytí a možnostmi jeho vyjádření v jazyce: lze vůbec zachovat pohyb předjazykového vztahování se k bytí s možnostmi, jež nám dává jazyk, intelektuální zpracování a verbální vyjádření, které nutně vede k zpředmětnění a redukci? Vůči mlčící, tiché a němé části self se naše běžné „nástroje“ jeví příliš hřmotné, případně jsou naše pojmy slepé – kojenci cítí, ale nemají pojmy, kterými by mohli tyto city vyjádřit. Bergstein se obrací k intuici, imaginaci, emočnímu prožitku i transu, když jemným předivem svých úvah propojuje sekulární mystiku bionovskou s mystikou židovskou, když hledá cestu vnitřní proměny, vedoucí od intelektuálního vědění k prožitku emoční pravdy a nejvyšší reality, k „O“. Hodnotu intuitivních interpretací nenachází v odhalení historické pravdy, vytěsněného či ve správnosti jejich obsahu, ale v tom, že vytvářejí vitalizující a transformativní psychický pohyb. Článek Chrise Mawsona s názvem Freudova specifická akce, okamžik naléhavosti podle Kleinové a Bionovo zasnění a „kontejner-kontejnované“ je něčím, co v naší analytické krajině silně postrádáme. Jestliže totiž klasická teorie a technika považuje verbální interpretaci, založenou na kognitivním náhledu a od analytika samozřejmě vyžaduje totéž, pak nepříliš rozpracovaný koncept specifické akce, který Freud použil ve svém Projektu vědecké psychologie, mnohem více odpovídá tomu, čeho si analytici všimli zejména při práci s dětmi a těžce narušenými jedinci; a co můžeme nacházet typicky u britské školy objektivních vztahů a čemu lze dobře porozumět pomocí termínů projektivní identifikace či kontejner-kontejnující. Specifická akce je taková „mateřská“ odezva, která nejen přiměřeně odpovídá na potřeby dítěte, ale má i správný dopad. Jde o pomoc dítěti v situaci, kdy je zahlceno napětím, narůstající tísní a nestravitelnými emocemi, takovou pomoc zvenčí, která bezmocnému pomáhá zvládat a metabolizovat nejen jeho vnitřní (pro něj nezvladatelné) stavy, ale jde zároveň o „zkušenost sounáležité lidské bytosti“. V tomto bodě se rodí skutečná, vnímavá komunikace a smysluplné, naplněné vztahování. Specifickou akci můžeme, tak jako Mawson, vidět jako „interpretaci pronesenou v okamžiku naléhavosti“. Zároveň jde o záležitosti, které nemusí být či nebudou mezi analytikem/terapeutem a pacientem/klientem nikdy verbalizovány – a přesto jsou, působí tiše a nenápadně a formují naši životní zkušenost. V tom je podstatný rozdíl mezi „souborem postupů“ a „specifickou akcí“ a v tom je i výzva pro každého z nás: jsem otevřen nejistotě specifické akce, nebo zůstávám ukryt v bezpečí souboru postupů? Thomas Ogden je výjimečným úkazem na analytickém nebi. Dokáže se inspirovat klasickou analytickou teorií a přitom patří mezi přední intersubjektivní teoretiky, který svými tvořivými příspěvky proměňuje obraz psychoanalýzy. V čísle je zastoupen dvěma články a je nám líto, že jsme z kapacitních důvodů nemohli uvést jeho mimořádný text o interpretativní akci: snad příště. Prvním článkem je (již slavné) Zasnění a interpretace. Autor ihned na počátku sděluje, že nechce stavy zasnění definovat, chce slovům a myšlenkám přenechat jejich klouzavost, protože pokus o jejich definici či překlad vede k povrchnosti. Dopad zasnění, této subjektivní a zároveň intersubjektivní události, je nenápadný a projevuje se spíš jako jistý pocit zneklidnění, jakýsi citový kompas. Ogden jemně a citlivě popisuje svou práci a prožitky s pacienty. Na konkrétních příkladech ukazuje, že intenzivní i rozpačité, přitahující i zúzkostňující formy spoluprožívání nejsou pouhým mechanickým opakováním starých modelů a strategií, ale považuje je za vytváření nevědomých intersubjektivních událostí, které v citovém životě analytika či analyzanda nikdy předtím neexistovaly! Ačkoli autor nepodává žádnou definici, po přečtení článku asi většina čtenářů pochopí, co a hlavně jaký význam v sobě nese prožitek zasnění oproti klasickému pojetí interpretace. V druhém textu (Co je pravdivé a čí myšlenka to byla?) se Ogden věnuje společnému hledání takového emočního prožitku a jeho pravdivosti, který by byl využitelný pro další práci dvojice a svou pozici formuluje krásným, magickým způsobem: text vyžaduje čtenáře, který pomáhá autorovi nalézt cosi pravdivého, co ještě ani autor sám nevěděl, že ví: tím se čtenář stává tichým spoluautorem textu! Vidíme, že kromě Biona je autor také poučeným čtenářem Borgese: pravda se nevynalézá, jen lež vyžaduje, aby ji někdo myslící vytvořil. V lidsky hluboce účastném příspěvku (který čtenáře vrací zpět k jeho vlastním dětským zážitkům a dává možnost zažít sílu zasnění) nás Ogden uchvátí svou schopností rozpoznat v terapii své vlastní prožitky, citovou rezonanci, vzpomínky a fantazie a nepohrdnout jimi, ale naopak je tvořivě využít. Čí je to myšlenka, můžeme se ptát, ale to už není podstatné, konec konců ji stvořili oba dva aktéři spolu, prostupuje jimi a rezonuje v nich. To podstatné je, že právě takováto vnímavost k intersubjektivně se vynořujícím prožitkům je ku prospěchu společného úsilí. Ronald Britton a John Steiner jsou věhlasní, i u nás dobře známí autoři:

Brittonův text jsme již v Revue (2015/2) otiskli, J. Steinerovi vydala ČPS ve spolupráci s Tritonem jeho mezinárodně oceňovanou práci, jejíž recenzi uveřejňujeme. Oba autory jsme mohli vidět naživo při psychoanalytickém kongresu v Praze r. 2013; Steiner se v Praze dokonce narodil a vloni jsme ho mohli zažít na přednášce v Praze. Název jejich článku „Interpretace: zvolený fakt, nebo přeceněná myšlenka“ poukazuje k tomu, jakým způsobem vlastně analytik, explicitně a implicitně, pracuje. Zvolený fakt vychází z jistého typu vědecké metodologie, kdy interpretace je na úrovni hypotézy, která může být potvrzena, či odmítnuta za cílem dosažení hypotézy platnější. Taková interpretace se stává organizujícím prvkem vzájemné spolupráce a napomáhá integraci nesourodých prvků do smysluplného vzorce: ve své karikaturní až perverzní podobě přeceněné myšlenky jde o omyl, jistý druh fetiše, spojený s autoritářskou indoktrinací, případně sadomasochistickým vztahováním aktérů. V konfrontaci s děsem z nicoty a rozpadu pak může přeceňování některých myšlenek posilovat pocit zdánlivé jistoty i za cenu ztráty znejišťující pravdivosti. V takovém případě hovoří autoři nikoliv o zvoleném faktu (který je vyústěním hledání, čekání a nejistot), ale o předem zvoleném faktu, který takovouto nejistou etapu přeskakuje či popírá. Autoři kladou důraz mj. na to, že hlavní není interpretaci vyslovit, ale v další práci ověřovat její dopad nasloucháním pacientovi, vyhodnocováním tohoto dopadu a jejím dalším propracováváním v intencích kleinovské teorie od fragmentární, paranoidně-schizoidní pozice k celistvější pozici depresivní. Předložené ukázky působí mimo jiné sympaticky autorskou otevřeností a pokorou. Britská analytička Claire Cripwellová se ve svém textu Vidět znamená uvěřit – konstrukce a interpretace zamýšlí nad vztahem mezi analytikem a pacientem v intencích bionovského modelu „kontejneru“ a „kontejnovaného“, nad poznáváním intrapsychického života na základě takovéhoto způsobu interakce a zdůrazňuje důležitý paradox, že nejen vytváření, ale i také nevytváření interpretací vzbuzuje v analytikovi úzkost! Formulování interpretace je fází i znakem interaktivního procesu mezi analytikem a pacientem a je spojeno také s analytikovým strachem být v kontaktu s bezprostředními pacientovými pocity vůči sobě. Cripwellová říká, že abychom pochopili pacienta, kde se nachází, musíme se dostat do jeho vnitřního světa. Paralelně k tomu nás zve do svého vnitřního světa úvah a emocí, popisuje vzdalování a přibližování, které mezi ní a pacientkou probíhalo na rovině psychické (fantazijní odcházení a vracení se do sese) i somaticko-akustické (provokativnost či familiárnost hlasu slečny B.). Ačkoli hovoří o obtížích spojených s kontejnováním takto surových i syrových strachů a úzkostí, její zjevně vnímavý postoj na nás působí hojivým dojmem. Sérii původních textů uzavírá Václav Buriánek, sám bývalý člen redakční rady Revue. Článek Pokus o interpretaci pocitů identity ze zlomku snu a „nevědomé fantazie o Dvojníkovi“ se odráží od autorovy fascinace zlomkem snu uvedeném v textu jiném (u Romana Telerovského), který se věnuje tématu Dvojníka, onomu „tísnivému“, které fascinuje analýzu i umění. Buriánek k sobě nechává promlouvat niterné pocity, dojmy a nápady vlastní i druhého, aby je spojoval předivem svých reflexí a analytické erudice; představuje své porozumění snu o Dvojníkovi ve smyslu separačního procesu, hovoří o svém nepřesném zrcadlení, neklidu a osobní fantazijní projekci, která je ovšem základem jeho nevědomé pracovní hypotézy pro interakci s druhým, který vypráví sen o svém vlastním Dvojníkovi.

Kolega Petr Junek, taktéž bývalý člen redakční rady, přispívá dvěma texty. Prvním je recenze knihy Johna Steinera Psychická útočiště, kterou ve spolupráci s Tritonem vydala ČPS. Čtenáře čeká dvojí zážitek: Junkova recenze sama o sobě i Steinerova práce. Petr Junek patří mezi erudované znalce kleinovské a postkleinovské psychoanalýzy, která je mu navíc velice blízká, a proto je nám povolaným průvodcem. V druhé své recenzi na film Wildlife můžeme právě tuto jeho erudici názorně sledovat při aplikaci kleinovské terminologie na oblast uměleckého sdělení. A tak sledujeme cestu od částečných objektů přes problematiku oidipovského vítězství k úplnému dobrému objektu, od pozice paranoidně schizoidní k pozici depresivní. Psycholog Michal Voldřich představuje ve své pečlivé recenzi originál ní práci Miloše Kučery Pud u Freuda. Kučera v práci ojedinělé nejen v českém kontextu popisuje vývoj Freudovy pudové teorie v jeho díle, ale rovněž do práce záslužně zařadil i překlad dvou kapitol u nás nepřeloženého textu Entwurf einer psychologie (onen více a více zmiňovaný Nárys vědecké psychologie, v Kučerově překladu nazvaném Koncept psychologie) i své vlastní úvahy. Kolegyně Pavla Hodková sympaticky referuje o květnové konferenci EFPP.

11. května 2018 náhle zemřel PhDr. Jan Ženatý, kolega, který se aktivně a významně zasloužil o vzdělávání klinických psychologů, psychoanalytických terapeutů i psychoanalytiků. Rádi bychom si jej připomněli a vzdali mu poctu i v Revue. Děkujeme jak Romanovi Telerovskému za osobní a důstojné vzpomenutí a sestavení základní bibliografie, tak také ostatním, kteří připojili vzpomínku vlastní.

Chtěli bychom poděkovat všem autorům za nezištnost a vstřícnost, s kterou nám své texty poskytli, a majitelům práv za odpuštění poplatků za copyrighty. Naše poděkování patří překladatelce textů paní Evě Klimentové za velké množství práce s texty a pečlivost a trpělivost při nesnadném hledání výstižných českých překladů některých termínů. Náš společný dík patří Tereze Koronthály za její přátelskou péči, s kterou nám, jak je u ní dobrým zvykem, pomáhala.

Na závěr chce Jiří Jakubů poděkovat Hance Drábkové za ediční práce na textech a jejich překladech, vyjednávání s nakladateli a autory a vůbec za to, že toto číslo dokázala dát dohromady. A Hanka Drábková chce poděkovat Jiřímu Jakubů za jeho zasvěcený komentář ke všem textům, který láká čtenáře k jejich přečtení. Přejeme vám všem radost i užitek ze čtení a objevování, neboť jak říká jeden z hlavních představitelů filosofické hermeneutiky, Hans-Georg Gadamer (1994, s. 26): ten, kdo rozumí textu, nerozumí „jen“ jeho významu, nýbrž nabývá porozuměním nebývalou svobodu ducha.

Na úplný závěr jedna mimořádná zpráva. Redakční rada časopisu Revue s hlubokým zármutkem oznamuje všem čtenářům a příznivcům, že 3. 9. zemřel doc. Václav Mikota, CSc., náš učitel, kolega a přítel a rovněž šéfredaktor našeho časopisu. V dalším čísle chceme věnovat této mimořádné osobnosti české psychoanalýzy i psychoterapie a vznešenému člověku důstojný prostor.

Jiří Jakubů a Hana Drábková
jiri.jakubu@cetera.cz, hdrabkova@volny.cz

Literatura

Etchegoyen, H. R. (2005). The Fundamentals of Psychoanalytic Technique. London, New York: Karnac Books.
Gadamer, H-G. (1994). Problém dějinného vědomí. Praha: Filosofia.
Kernberg, O. (2016). The four basic components of psychoanalytic technique and derived psychoanalytic psychotherapies. World Psychiatry, 15 (3):287–288.