Editorial

Jiří Jakubů, Hana Drábková

Revue číslo XXII. zima-léto (2020)

Vzájemnost v psychoanalytickém vztahu. Intersubjektivita a vztahové pole

Milé čtenářky, milí čtenáři,

do rukou se vám dostává číslo Revue věnované intersubjektivní perspektivě v současné psychoanalýze. Otázky a témata intersubjektivity a vztahové analýzy, bionovského odkazu či proměny analytického paradigmatu „hýbou“ současnou psychoanalýzou jako hnutím i oborem a pokládáme za důležité a aktuální o nich diskutovat i prostřednictvím naší společné Revue. Zároveň tím navazujeme na linii Revue, či přímo i na dvě čísla, věnovaná vztahové analýze (2012/1) a vzájemnému ovlivňování v psychoanalýze (2015/1).
Ideou tohoto čísla je představit v původních i převzatých článcích způsoby vnímání, přemýšlení a práce kolegů, kteří se hlásí či jsou řazeni k intersubjektivnímu pojetí psychoanalýzy. Ve všech představených textech je kladen důraz a soustředěna pozornost na vzájemné ovlivňování, učení se od druhého, emocionální vyladění, sdílení a spoluutváření změn vedoucích k vývoji a růstu. Domníváme se, že pokud je takový proces a taková společná cesta lidsky upřímná a emočně pravdivá, jsou na pomyslném „konci“ tohoto nekončícího procesu proměněni všichni jeho účastníci: ani jeden už na jeho „konci“ není stejný jako na jeho „začátku“.

Na úvod se Jiří Jakubů ve svém zamyšlení Nesnáze s intersubjektivitou zaměřuje na některé potíže s pojetím a přijetím intersubjetivity v psychoanalýze s ohledem na zmatení pojmů a ideové spory, které jsou s ním spojeny.
Sérii příspěvků otevíráme původním článkem Jaroslava Peregrina s názvem Intersubjektivita ve filosofii a v psychologii. Jsme mu vděčni za opakovanou spolupráci a za článek, který nás do problematiky intersubjektivity, pojmu spojeného původně s filosofií, srozumitelně, promyšleně a trpělivě uvádí. Peregrinův text nám slouží jako přechodová hyperbarická komora od primárně intrapsychického zaměření psychoanalýzy k intersubjektivitě: „Za intersubjektivní je považováno to, co není subjektivní v tom smyslu, že by bylo uzavřeno v mysli jednoho subjektu… ale zároveň to není objektivní v tom smyslu, že by to bylo nezávislé na existenci subjektů“. Peregrin se obrací i k analytickému myšlení, a to přímo nejaktuálnějšímu, když doceňuje vliv emocí, které nejsou pouhým lepidlem psychických procesů (jak blízké Bionovi), a zdůrazňuje mimořádný význam intimních vztahových propojení a s nimi spojenými „mystickými“ chvílemi (jak blízké Sternovi). Nejsme izolovanou entitou ve skrumáži izolovaných entit – ovšem právě to má hluboké důsledky pro analytickou triádu „teorie, technika, klinika“, jak uvidíme v textech dalších autorů.
Psychoanalytické příspěvky otvíráme textem Wilfreda Biona Útok na spojení, kterým splácíme dluh Bionovi i českým čtenářům. Konečně máme další ze stěžejních textů analytické knihovny v češtině[1]! Jak jsme v našem společném čísle z r. 2018 psali, v současné psychoanalýze silně rezonuje Bionův odkaz; často se hovoří o nové metapsychologii a paradigmatu, v němž již pozornost není primárně soustředěna „pouze“ na zrušení vytěsnění či překlad z nevědomí do vědomí, ale „také“ na proměnu (transformaci) nestravitelných, nemetabolizova(tel)ných zážitků ve zkušenost a v to, co napomáhá vývoji a růstu. V tomto textu, starém více než 60 let, je vidět odvaha a radikalita Bionova přístupu, který logicky vede k rozšíření analytického pracovního modelu (od „intra“ k „inter“) ve prospěch tzv. psychologie dvou osob. Odepření „normální“ míry projektivní identifikace, jinými slovy analytikovo (ať už dané jeho přesvědčením, nepochopením dynamiky procesu či prostě neuvědomované) uzavření se nevědomé komunikaci ze strany pacienta je podle Biona analytikovým, nikoliv pacientovým útokem na spojení a vede ve svém důsledku k excesivnímu chování na straně pacienta!
Rovněž jsme potěšeni, že můžeme do českého písemnictví uvést i jeden ze zásadních textů Daniela Sterna a Boston Change Process Study Group Neinterpretační mechanismy v psychoanalytické terapii. „Něco víc“ než interpretace (připomínáme, že v Revue 2011/2 psala o Sternovi a Bostonské skupině Martina Palková). Jde o nádhernou ukázku propojení nepředpojatého výzkumného úsilí, originálního přemýšlení a učení se ze zkušenosti. Autoři (stejně jako Bion) vytvářejí vlastní, originální terminologii a uvádějí čtenáře na cestu, na kterou si ne každý analytik troufne vydat. Nikdo nemůže předem vědět, jak tato cesta dopadne, ale tušíme, že nás, účastníky, ovlivní a promění. Autoři jsou přesvědčeni, že k procesu změny nestačí interpretativními zásahy rušit vytěsnění a rozšiřovat sféru nevědomého: toto něco navíc se totiž pravděpodobně odehraje ve vztahu mezi analytikem a „jeho“ pacientem, resp. pacientem a „jeho“ analytikem. Na této „společné cestě“, která sestává z různých přítomných okamžiků vzájemného vylaďování, dojde k něčemu zásadně novému a proměňujícímu oba účastníky: k okamžiku setkání, nenaplánovatelnému, hluboce intimnímu a v jistém smyslu až mystickému zážitku, který je jedinečný jen pro tuto konkrétní dvojici. Uvažování tímto směrem bylo ještě nedávno na hraně přijatelnosti, ale právě v rámci proměn samotného paradigmatu psychoanalýzy je přínos Sterna a Bostonské skupiny víc a víc doceňován[2].
Thomas Ogden je na stránkách Revue již téměř zdomácnělým autorem. Jeho text Pojem interpretačního jednání jsme zvažovali k vydání již v roce 2018. Ogden v něm svým typicky brilantním způsobem zpracovává zkušenost každého z nás: v průběhu terapie dochází k rozličným jemným a nereflektovaným, převážně mimoslovním interakcím (výrazy obličeje; melodie, intonace a dikce hlasu; ale třeba i způsob oznámení ukončení hodiny). Nespokojuje se s obecným a nerozlišeným označením, že jde o odehrání či vyjadřování emocí, kam je takové jednání často přiřazováno, ale podrobně se na tyto mikroelementy zaměřuje a zkoumá je v rámci vztahové dialektiky tzv. analytického třetího. Co jsou zač? Jsou nežádoucí a klamavé, nebo cenné a prospěšné? Jestliže tak jako on vyjdeme z předpokladu, že interpretace je vyjádřením objektního vztahu a objektní vztah zase formou interpretace, pak jsou takovéto „drobnosti“ čímsi cenným nejen v povšechné rovině (kdy prostě vše je cenné), ale jde přímo o způsob interpretace prostřednictvím jednání (konec konců i odehrání je ovšem formou interpretace a to jistě Ogden ví). Na třech ilustracích se autor snaží prokázat, jak „analytik analyzovanému sděluje, kterak chápe určitý aspekt přenosu a protipřenosu, a to prostřednictvím jiné činnosti, než je slovní symbolizace“. Ogdenův důraz na tyto jemné detaily jakoby souzněl s textem písně Vladimíra Merty Omamná květina pravdy: „Ztracená sklíčka pravdy, zrníčka obilí roztroušená v polích, nutí nás, abychom chodili ohnutí…“ Pokud tato drobná poztrácená sklíčka vezmeme do analytické hry, můžeme se dobrat důležité pravdy odkrývající se v intersubjektivním poli.
Mezi naše kmenové autory patří také Avner Bergstein. Čtení jeho textů je nejen pro nás editory vždy mimořádným zážitkem. Jeho text „Tady, tam, někde“: Přesažení cézury je skutečným přesažením hranic psychoanalýzy a dotekem s hranicí tajemství bytí. Cézura je zde hranicí i membránou, místem oddělení i spojení, průsečíkem i synapsí. Když cituje Bionova slova „zkoumejte cézuru; ne analytika; ne analyzanda; ne vědomí; ne nevědomí; ne příčetnost; ne šílenství. Nýbrž cézuru, spojení, synapsi“, dochází nám, jak krásná a poetická může také psychoanalýza být. Číst Avnera Bergsteina je jako ponořit se do hlubokých vod a být unášen jejich proudy: opravdové a živé emoce jsou v místě cézury, cézura je místo mezi břehy, kde se odehrává život a katastrofická změna, cílem psychoanalýzy není bezpečný břeh, ale rozšířená schopnost pohybu mezi břehy. Když Avner říká, že snění je naše nevědomé emoční myšlení a kontejner pro emoční bouři v cézuře, začínáme se zvědavě těšit, jaký další sen se nám objeví. Při čtení jeho textu si můžeme jen povzdechnout: proč jen nežiješ v Praze, Avnere?[3]
Nesmírným potěšením a bohatou duchovní hostinou je pro nás původní článek Evy Papiasvili na stránkách Revue. Ačkoli, či snad právě proto, že Eva Papiasvili odešla do exilu koncem 70. let, provozuje svou úspěšnou praxi na Manhattanu a aktivně se účastní mezinárodních odborných a interdisciplinárních akcí, vždy napomáhala české psychoanalýze a psychoanalytikům[4]; je mimo jiné čestnou členkou ČPS. Požádali jsme ji, zda by ve svém článku, speciálně pro české a slovenské čtenáře, mohla zachytit zdroje a vývoj intersubjektivně orientovaného přístupu v psychoanalýze (neboť toto téma zpracovávala i v rámci IPA), a úvodní část jejího textu je skvělou, téměř přehledovou studií. V textu nazvaném Úsvit subjektu: Na pokraji destrukce a kreativity jde o strhující čtení, v němž autorka poučeně propojuje své rozsáhlé znalosti z oblasti psychoanalýzy, umění, historie a filosofie. Kazuistická ukázka mimochodem podtrhuje obohacující a komplementární význam obou dimenzí psychoanalytického uvažování: „Kdykoli intrapsychický proces narazí na zeď a zarazí analytickou rozmluvu, poskytuje intersubjektivní prostor… další cestu pro nevědomé společné přemýšlení…“. V pojetí Evy Papiasvili je právě analytický intersubjektivní prostor podhoubím pro transformaci, regeneraci a revitalizaci intrapsychických, vztahových i subjektivačních spojení. Původní článek pro Revue otiskujeme z důvodu jeho mezinárodního uplatnění i v anglické verzi.
Antonino Ferro je odvážným analytikem a jedinečnou osobností v psychoanalytickém světě. V malé severoitalské Pavii (mimochodem tamní univerzitu taktéž založil císař Karel IV.) inspiroval své kolegy natolik, že zde vznikla vlivná skupina tzv. analytiků pole, v níž se propojují poznatky školy objektních vztahů, zejména pak Bionův odkaz, s teorií pole manželů Barangerových, gestalt psychologií (prosíme neplést s gestalt terapií), filosofií Merleau-Pontyho či sémiotikou Umberta Eca… Ve své klinické i teoretické práci se Ferro, vycházeje z Bionova konceptu transformace, věnuje vlastnímu, originálnímu pojetí transformace prostřednictvím snění, resp. denního snění v průběhu sese. K tomu užívá techniku „kouzelného filtru“, čímž míní formulaci „zdálo se mi, že…“, kterou předřazuje konkrétním větám, a rozvíjí tím snový potenciál analytické hodiny, jež se tím proměňuje v hodinu bdělého snění. V textu Jak dospět k základnímu pravidlu (který je první kapitolou jeho knihy Psychoanalysis and Dreams) se vyrovnává s imperativním nárokem instrukce tzv. základního pravidla: považuje ji za příliš direktivní, vycházející z nadjá, a zároveň příliš ignorující vztahovou rovinu mezi analytikem a pacientem. Základní pravidlo, tedy cesta k svobodnější promluvě, je pro něj něco, k čemu potřebujeme dospět, něco, co je spojené s perspektivou, která se před námi teprve otvírá. Podle Ferra se psychoanalýza často příliš věnuje minulosti, (zdánlivým) historickým faktům. Ferro se však chce více zaměřit na opomíjený horizont pacientových perspektiv, na budoucnost, na vývoj užitečných „nástrojů“ pro snění, myšlení a cítění, a tím i na rozvoj pacientovy živé, z jeho smyslovosti vycházející tvořivosti.
Giuseppe Civitarese je jedním z představitelů již zmiňované „pavijské školy“. Několik domácích kolegů má to potěšení se s ním a s Antoninem Ferrem scházet a pracovat v tzv. „středoevropské studijní skupině“ [5]. Civiterase je neuvěřitelně plodný analytický myslitel mohutného přesahu od filosofie přes sémiotiku až po umění. Ve svém textu Halucinóza, snění a hra: Analytické pole a jeho transformace srozumitelně, krok za krokem a na ilustrativních příkladech představuje základní prvky postbionovské analytické teorie pole: transformaci v halucinóze, sněním, vyprávěním příběhů a hrou. Tak jako Ferro, i on obhajuje bionovské paradigma psychoanalýzy, které je spojeno s probouzením, oživováním a rozvíjením schopnosti psychického kontejneru trávit emoční prožitky a dávat jim smysl. Velkou výhodou pavijských analytiků je to, že jsou zároveň dospělými i dětskými analytiky – a je to v jejich textech vidět: jejich práce rozhodně není unavujícím mentálním cvičením, jak to známe z mnoha kazuistik, kde se sice o živosti hovoří, ale nad nimiž čtenář téměř odpadá (až již nudou či mentálním vyčerpáním) jako na Fillově obrazu Čtenář Dostojevského. Při čtení italských autorů navíc cítíme i radost a potěšení z práce, v níž ideologické nadjá praktikovaného směru neomezuje analytikovu hravost a vynalézavost, kde se setkáváme s mnoha „postavami“ a kde se pracuje pomocí metafor. Ostatně, zkoušíme si někdo u nás s dospělými pacienty „hrát“? A proč vlastně ne?
Martin Mahler nás ve svém textu Šestý smysl od samého počátku staví před paradox. Svůj text uvozuje částí básně Antonína Sovy, která končí slovy „Ne, nemluvte“. Co si o tom myslet, zvláště tehdy, když právě psychoanalýza bývá poeticky označována za léčbu mluvením? Chce nás snad analytik vést (tak jako nás vede básník poté, co se ztišíme, k prchavým hlasům) k nesnadno zachytitelným náladám, které před námi utíkají jako stíny, vlní se jako odrazy v laterně magice, chvějí se či nepohnou jako lístky ve větru, které jsou jako sudičky horizontem událostí? Jako analytici se často soustředíme na obsahy, ovšem uniká nám to, co je tvaruje, naše nálady. Martin Mahler ošetřuje slova a ztišuje náš dech k většímu soustředění na to, co probíhá sice ne skrytě, ale přesto téměř neviditelně mezi analytikem a pacientem, co čeká, až bude zahlédnuto a vyjádřeno v klimatu sese i snovém klímání „neříkej, že ve snu je to pravda a v realitě lež“ (a Nervalův román Aurelie začíná slovy Le reve est une seconde vie/Sen je druhý život), dokud nejsme vytrženi zvukem reklamy v mobilu. Co je oním šestým smyslem, ptá se autor? Je to prožitek sebe sama jako vitální, aktivní, reálné osoby? A naleznou oba aktéři analytického procesu v sobě i společně odvahu čelit této výzvě směrem do vlastní budoucnosti? To be continued, říká se v příbězích, respektive – dočtěte se sami.
V našem čísle taktéž předkládáme dvě samostatné úvahy, které původně měly být recenzemi. Vyzvali jsme však autory, aby překročili obvyklý formát, a vznikla tak dvě zamyšlení nad zcela aktuálními analytickými texty, která jsou natolik originální, že je otiskujeme jako texty původní. První je od slovenského kolegy Martina Babíka. Martin Babík se jako jeden z mála místních analytiků systematicky zajímal o Biona již před mnoha lety, vnímám ho jako skutečně bionovsky pracujícího kolegu a je mi vždy opravdovým analytickým potěšením s ním probírat živé situace z klinické praxe. Jeho svěží úvaha nad oceňovanou knihou Lawrence Browna Intersubjective Processes and the Unconscious ji snad přiblíží i místním zájemcům. Druhé, obsáhlé zamyšlení je od italské kolegyně Silvie Quaranty, kterou jsem poznal v průběhu jejích erasmovských studií v Praze. Využili jsme její znalostí italštiny a požádali ji o zamyšlení nad čerstvě publikovaným textem pavijských A. Ferra a G. Civitareseho Vitalita e giocco in Psicoanalisi a věřím, že vás její text nefalšovaně zaujme a obohatí. S potěšením zařazujeme do Revue také recenzi Davida Holuba na knihu vzpomínek Lydie Tischlerové Se žlutou hvězdou v prázdném kupé, kterou uspořádal Petr Vizina. Ani jednoho není třeba čtenářům představovat, a přesto: číst strhující, živý, osobní příběh Lydie Tischlerové je víc než o něm psát do editorialu. Máme to štěstí, že jsme lidi jako je Lydia Tischlerová mohli potkat a přijímat jejich lidskou i profesní zkušenost, či dokonce i přátelství.
Jiným lidským a odborným svědectvím je zpráva o setkání našich a německých kolegů: Halina Čermáková nám přináší rozhovor s česko-německým kolegou Jiřím Vajbar-Kleemannem o praktikování analýzy u nás a v Německu, ale také o nesnadné zkušenosti exilu.
Na závěr čísla nás čekají dva medailonky za dvě zemřelé kolegyně. První z nich je Olga Marlinová, která je známa čtenářům Revue (například z čísel z roku 2012 a 2015, věnovaných vztahové analýze). Druhou je Věra Fischelová (mj. představená v zimním čísle Revue 2011). Zároveň letos na jaře zemřela také Hana Junová, další mimořádná žena – analytička, jejíž medailon bude v některém z nadcházejících čísel. Je smutné, když nás opouští ti, s kterými jsme se měli rádi, kteří nás ovlivnili na naší cestě životem a profesí, ale ovšem i díky tomu jsme s nimi v trvajícím spojení. Život sám nám neustále přináší různá překvapení a výzvy, radosti i strasti, setkání a zážitky obohacující i bolestivé. Děkujeme těmto třem mimořádným ženám, budou nám chybět, ale zároveň v nás zůstávají.

Co ještě dodat na úplný závěr tohoto úvodníku? Děkujeme naším autorům za jejich brilantní texty a za to, že nám je přenechali zdarma, resp. nakladatelství Taylor & Francis, že nám poskytlo výrazné slevy na právech nebo v některých případech poplatky odpustilo. I přesto jsme se rozhodli nad rámec rozpočtu překlady některých textů zaplatit jakožto sponzorský dar pro Revue. Děkujeme autorům, členům ČSPAP a čtenářům za shovívavost při zdržení tohoto čísla a kolegům v redakční radě za solidární podporu a pomoc. Děkujeme také naší dvorní překladatelce paní Evě Klimentové za trpělivost a invenci při opakovaném překládání do češtiny nezavedených termínů a za veškerou práci spojenou s editací a tiskem Tereze Koronthály. Děkujeme si navzájem a přejeme vám všem požitek a radost ze čtení a povzbuzení k vlastní cestě hledání, nacházení a stávání se.

Jiří Jakubů a Hana Drábková

 

[1] Nebylo pro nás snadné najít správné české pojmy – na smysluplném překladu některých z nich se podílel, kromě Evy Klimentové a editorů, také Avner Bergstein.

[2] Vynikajícím způsobem Sternův přínos pojednala a výzkumně mezi českými analytiky ve své diplomové práci ověřovala kolegyně Adéla Smejkalová: chtěli jsme část této práce otisknout, ale třeba k tomu dojde v některém z dalších čísel. Její diplomová práce „Momenty setkání jako součást procesu změny v současné psychoanalýze“ je dostupná na https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/128113

[3] Měl jsem to štěstí, že jsem se mohl účastnit jeho varšavských seminářů a pracovat s ním v diskusní skupině je skutečný zážitek. S Hankou a Avnerem jsme již předjednali jeho seminář v Praze, na který jsme se velmi těšili, ale který prozatím zhatil koronavirus.

[4] Osobně ji s dcerou vděčíme za srdečné přivítání a péči v době pobytu v New Yorku na výroční konferenci Whiteova Institutu a našlo by se více kolegů, kteří by se připojili.

[5] Tato skupina středoevropských kolegů a kolegyň, zajímajících se o intersubjektivitu, vztahovost a teorii pole v psychoanalýze, vznikla před lety z iniciativy Martina Mahlera a již jsme o ní referovali.