Revue číslo XXVI. léto 1 (2024)
Já a Ono po 100 letech
Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
do rukou se vám dostává letní, v pořadí šestadvacáté, klinické číslo Revue. Jeho obsah se začal rýsovat na jaře roku 2023, kdy jsme s kolegy zvažovali jako hlavní téma patologii Nadjá[1], avšak v hlavách jsme rovněž měli sté výročí od prvního uvedení Freudovy zlomové práce Já a Ono (v němčině vyšla jako Ich und Es, později byla poněkud problematicky přeložena do angličtiny jako Ego and Id – ostatně, více se o tom dozvíte v příspěvku M. Šebka). První články (P. Junek, V. Probstová, M. Šebek, O. Pěč) začaly vznikat koncem léta 2023 a postupně vykrystalizovaly do současné podoby, byvše průběžně upravovány a doplňovány. Nedalo nám to, abychom se nepokusili propojit text Ego a Id s problematikou Nadjá: chtěli jsme ukázat, jaké důležitosti Nadjá postupem času nabylo, jakou inspirací jsou vztahy mezi Já a Nadjá pro dnešní psychoanalýzu a jak s nimi v dnešních časech zacházíme.
Držíce se osy „Já a Ono – patologie Nadjá“ začali jsme sestavovat a řadit jednotlivé příspěvky. Jako „otvírák“ slouží text Petra Junka, v první části spíše učební, výkladový. Pokusil jsem se kapitolu po kapitole okomentovat Freudovo Já a Ono[2] s následujícím zaostřením na problematiku Nadjá. Tato psychická instance strukturálního neboli tříinstančního modelu mysli byla v původním textu Freudem rozpracována z nějakých důvodů na úkor Ono. Tvorba a zvláštnosti vazeb mezi Já a Nadjá nabývaly s postupným vývojem psychoanalýzy na významu. Záblesky démonizace této instance bychom mohli zahlédnout v přehršlích textů a klinických ilustrací v posledních letech Nadjá věnovaných. Snažil jsem se oblast formování a patologie Nadjá prezentovat bez schematizací a v tomto smyslu jsem také vybíral překladové texty.
Příspěvek Michaela Šebka (doslova druhý v pořadí napsání) nás shodou náhod tematicky propojuje s obdobím vzniku prvního čísla Revue. Na jaře roku 1998 byla v Česku v hotelu ILF konference o identitě: osm let po „plyšáku“ to bylo vysoce aktuální téma procesu vyrovnávání se s maligními součástmi identity nezbytně vznikajícími vývojem v totalitou deformované společnosti. Aktuální obsahově vyčerpávající Šebkův příspěvek je jak rekapitulační (na příkladu několika psycho analytiků ukazuje různé roviny a fáze práce s procesem identifikace), tak konstruktivní. M. Šebek upozorňuje na podstatné poslání Freudova textu z roku 1923, totiž na důraz procesů zvnitřňování unikátních zážitků, tak jak vznikají ve vývoji vzájemného vztahu rodič(e)–dítě. Aranžmá a okolnosti vzniku, průběhu a řešení oidipského komplexu zůstává jedním ze základů současné psychoanalýzy, potažmo psychodynamické psychoterapie. Vybaveni znalostmi o raném vývoji a patologii nezapomínáme na to, že i při práci s primitivními psychickými stavy pracujeme povětšinou s dospělými lidmi, tedy v situacích, kdy je identifikační problematika v nějaké podobě vždycky přítomná. Píší o tom i ostatní přispěvatelé do tohoto čísla a v klinických vinětách ilustrují vedle práce s dospělými rovněž zvláštnosti práce s možnými poruchami stále ještě se utvářející identity v případech práce s dětmi či adolescenty (E. Haapatalová, P. Junek).
Příspěvek Rachel Blassové upozorňuje na důležitost pojetí Já jako instance odrážející duševní rozměr fantasijních[3] vztahů založených na naší fyzické přirozenosti. Obrana proti pudům je dle Blassové důležitým, ba ustavujícím procesem při vzniku Já. Závist a pud smrti nabývají potom faktické důležitosti, aniž by byly redukovány na procesuální, resp. instrumentálně-přenosovou rovinu. Její příspěvek je jedním z mála těch komentujících možnosti dalšího propracování vzniku a funkce Já jak z hlediska teoretického, tak z vývojově-klinického, byť neobsahuje explicitní klinickou součást. Přesto si myslíme, že v Revue si říká o své místo právě poukazem na funkci základních lidských vášní. Závist zkrátka není jen více či méně podmíněná destrukce objevující se v průběhu vývoje přenosu, podobně jako pud smrti není jen agresivní směřování situačně distribuované v mezilidských vztazích. Text R. Blassové je též nabídkou detailněji se seznámit se záslužnými pracemi R. Brittona a R. D. Hinshelwooda (posledně jmenovaný byl jedním z hlavních řečníků na výše zmíněné konferenci v roce 1998 a jeho text zpřístupňující základní Bionovy koncepty se stal studijním materiálem curricula některých českých psychoterapeutických institutů).
Počáteční záměr původního českého příspěvku obsahujícího kazuistické ukázky práce s dětmi a adolescenty se nakonec zhmotnil v původním textu Elisabeth Haapatalové. Autorka ilustruje analytickou práci na vzniku a podpoře laskavého Nadjá na příběhu sedmiletého Tora a o dvě generace starší Heddy. V teoretické části se seznamujeme s procesy internalizace a identifikace se zřetelem na tvorbu a ovlivnění funkcí Nadjá a zejména na dynamické pojetí komplexní přenosové-protipřenosové situace (s citlivými zásahy, které bychom mohli mít za parametrické). Kromě toho, že autorka explicitně zmiňuje práci s protipřenosem tolik důležitým v soudobé psychoanalýze (viz též příspěvek V. Probstové), můžeme sledovat alespoň krátký úsek postupné jemné práce s kontejnováním, což nás zase odkazuje na některé části textu R. Blassové (zejména na ty, které se týkají hypotéz o povaze Já). V tomto smyslu vidím propojující přínos autorčina čtivého, neokázalého textu nejen pro aktuální číslo Revue, ale i pro způsob teoretického a klinického uvažování o Nadjá.
Od roku 2020, kdy byl poprvé přednesen na vědecké schůzi České psychoanalytické společnosti, příspěvek Václavy Probstové dozrál do podoby prezentované v tomto čísle Revue. Na první pohled historizující text při pozornějším čtení nabývá v některých pasážích na aktuálnosti a čte se jedním dechem. Na pozadí profesionálního i životního osudu Joan Rivierové autorka popisuje bolestivě znehybňující sílu nedostatku reparačních procesů, které brání pohybu procesu truchlení a vlastně možnosti (psychické) změny. Důmyslně složitá funkce obran v podobě steinerovské patologické koncepce osobnosti nachází jeden ze svých kořenů právě ve formulaci defenzivní organizace osobnosti. To, že byla tato organizace Rivierovou vyložena povýtce jazykem manických obran pranic nebrání posunu k dnešním úvahám o závažnosti deprese, která bývá skryta za narcistickými zdánlivě „držícími“ součástmi psychiky. Procesy truchlení, reparace dobrých vnitřních objektů, negativní terapeutická reakce a leckde až příliš přítomné „grievance“ (v lokálních kořenech nejspíše národovecké remcání na to, co nebylo a mohlo být, a oč jsme přišli a kam bychom byli bývali došli apod.) se promítají do autorčiny hlubší výpovědi týkající se kromě jiného úspěšné i obranné psychoanalytické identity.
Ondřej Pěč nabízí podobně jako V. Probstová svižný, přehledný text. Autor se zabývá funkcí grandiozity v psychogenezi i vývoji (psycho)terapeutického procesu u narcistických a psychotických pacientů. Přehledně argumentuje důležitostí kvality vztažnosti pro úspěšný duševní vývoj jedince. Pěč pracuje s procesy kontejnování, internalizace, projekce i introjekce a připomíná, že za grandiozitou mohou stát jak percepčně diferenciační, tak traumatické důvody a okolnosti. Autor zdůrazňuje význam refúze reprezentací self i objektu na vývojově i klinicky důležitých úrovních: k síle primitivních obran se přidává selhání v testování reality a rozlišování mezi self a duševními obsahy, které self nezahrnují (tedy non-self). Hypotézy o těchto jevech jsou v textu podpořeny i neuoropsychoanalytickými zjištěními.
Karel D. Riegel předkládá analýzu dvou sesí a diskutuje dysfunkci Nadjá u závislé pacientky v procesu substituční léčby. Vidíme, jakým způsobem lze v terapii raných mentálních stavů nejspíše využít introspekci: terapeut se na základě pochopení svého protipřenosu snaží bezpečně přijmout pacientčina protiregresivní opatření (mají ji ochránit před psychózou) a postupně se oba učí výhodněji zacházet s ničivými afekty, které do té doby pacientka musí za vydání značných psychických sil v psychoterapii korigovat. Všímáme si, jak odlišně se do přenosu a protipřenosu promítají pacientčiny zvnitřněné zkušenosti matky a otce a jakým způsobem jsou nejspíše propojeny s fantasiemi o nich (viz text R. Blassové v tomto čísle). Nadjá v takovýchto psychoterapiích terapeut oslovuje zprostředkovaně tehdy, objeví-li se v nějaké (procesy projekce či externalizace) přenosové pasáži. Při čtení Riegelova textu si uvědomujeme, jak je pro nás při takovýchto terapiích důležité mít na mysli alespoň nějaký koncept, byť by jím bylo povědomí, že právě teď se potýkáme s obnaženými afekty a kde jinde než v naší fantazii (a za účasti našich vlastních zkušeností s fantasií) připravujeme úvahu o budoucí práci s nimi.
Závěrem patří poděkování Haně Drábkové a Janě Vaškové za trpělivou a pečlivou redakční práci; Evě Klimentové za standardní překladatelský výkon; Tereze Koronthály za technickou redakci, Daniele Březnové za dobrou recenzi dobré knihy, jejíž nákup a četba se nyní jeví jako dobrá investice; a konečně Pavle Sokalské za recenzi v českých podmínkách jedinečné publikace obohacující párovou terapii o klinický, potažmo psychoanalytický přístup.
Následující texty se různým způsobem věnují dotýkání a potýkání s temnotami, tak jak se nám, psychoanalytikům, jeví v lidské psychice, potažmo v lidském pokolení. Občas se duch zaskví, vydechne. Potom znovu do práce – k níž jsme zavázáni, volně řečeno s Josephem Conradem, sdíleným ponětím o dobré službě.
Vám, čtenářkám a čtenářům, přejeme rovněž dobrou četbu!
Petr Junek
p.junek11()gmail.com
[1] Po váhání jsme se rozhodli v tomto čísle ponechat názvy instancí Ono, Já a Nadjá s velkým písmenem, tak jak je tomu ostatně i v českém vydání Freudových sebraných spisů. Jsme si vědomi toho, že moderní čeština používáním velkých písmen šetří a jako varianta přicházelo užití kurzívy. Nakonec jsme se lehce tradicionalisticko-staromilsky rozhodli pro vybočení z normy a velké výročí připomenout velkými písmeny. Děkujeme za pochopení, v případných dalších textech se zřekneme velkých písmen a ponecháme na budoucí redakci Revue, jak se v roce 2123 popasuje s pravidly v textech vydaných u příležitosti dvoustého výročí Já a Ono, budou-li jaké.
[2] Zde je nezávazný návod jak číst Já a Ono: v německém originále. K tomu doplňuji: měl jsem k dispozici jednak českou verzi z roku 1989 (překl. J. Pechar), jednak standardní anglickou. Posledně jmenovaná je „normalizovaná“ (o novém překladu Freudových spisů píše ve svém příspěvku V. Probstová), a tak jsem vzal také původní německou verzi. Doporučuji. Audiofilsky řečeno: není to žádné zdigitalizované cédéčko zkomprimované do nějaké „empé“ verze, prostě, poslechněte si původní vinyl. Zážitek s trochou nepohodlí při listování slovníkem za to stojí.
[3] Kleinová používá slovo „phantasy“ (česky fantasie) pro popis nevědomých obsahů mysli; fantasie je tudíž psychickým zástupcem pudu; je aktivní od narození – tedy viz důležitý vývojově formativní aspekt; všechny obrany jsou vlastně fantasie – řečeno s Issaksovou, „fantasie je duševní život obrany“. Kleiniáni chápou přenos jako výraz nevědomé fantasie, která se aktivuje v tom kterém okamžiku psychoanalytické sese (pozn. PJ).
